Třetí den Rock for People zněly areálem ozvěny mnoha hudebních legend

Třetí den festivalu Rock for People nabídl větší množství známnějších československých interpretů. Program byl plný nepříjemných překryvů rockových i metalových kapel a na hlavní KB stage dominovala Ewa Farna. V pátek proběhlo i populární retro okénko s jednou z největších tuzemských hvězd Marií Rottrovou a večer kulminoval s headlinery Sex Pistols. S headlinery, kteří zvedali obočí nejvíce a kteří si na svůj comeback půjčili zpěváka Franka Cartera. Zároveň se v areálu zvyšovala teplota a druhý den se neobjevil ani mráček.

Své dlouhé putování pátečním hudebním programem jsem zahájil ve 12:15 na Tesco stage. Tam vystupovala pražská parta potrhlých provokatérů Hentai Corporation a už samotné posazení tohoto koncert na pódium nesoucí název potravního řetězce sliboval několik štiplavých poznámek. Zpěvák Radek Škarohlíd se dle očekávání představil v oblečení konkurenční společnosti a dělal si legraci ze všeho, co mu přišlo do cesty. Kapela se v nové sestavě po odchodu klávesáka Adama Novotného představila ve velmi dobré formě a roztroušenému publiku k obědu zahráli, „zahajlovali” a zatančili Sáblíkovou. Bohužel, nezbyl čas na klasiky „Dr. Zaius” nebo „No More Love”, ale nechyběl nejnovější počin „We Will Survive”, starší „Synthetic Limits”, „Tragedy of Uncle Hitler” nebo roztančení bobři při „Equilibristic Brides”. Na co se však čas našel, byl cover skladby „Zubatá” od Pražského Výběru, kterou zpěvák věnoval Petru Svobodovi. Po něm je na festivalu pojmenovaná stage a údajně tuto skladbu míval rád. Bylo příjemné vidět Hentaie na jednom z hlavních pódií.

První velká Sophiina volba přišla hned vzápětí. Pro metalové fajnšmekry byly nachystány hned dva zajímavé koncerty, které probíhaly současně. Moje kroky nejprve vedly na stage Evropy 2 kvůli těžkotonážmín deathcorovým američanům Fit For An Autopsy. Ti přijeli s aktuální deskou „The Nothing That Is” a mohli se těšit z poměrně slušné návštěvy. Při koncertě exceloval nejen známý kytarista a producent Will Putney, ale také Joe Badolato, který předváděl neskutečné vokály. Fit For An Autopsy možná nejsou tak brutální jako třeba včera všemi opěvovaná Lorna Shore, ale byl to stonásobně zábavnější koncert. Jak se show líbila přímo účinkujícím se dozvíte v chystaném rozhovoru.

Spoustu zvědavců se mezi tím trousilo po hlavní ranveji, na jejímž konci jsme všichni našli KB stage a na ní kapelu Seven Hours After Violet. To je úplně nová kapela, která vznikla teprve loni, ale už stihla vydat debutovou desku pod stejným názvem. Za normálních okolností by na hlavním pódiu asi nehrála, ale všichni věděli, že kapelu založil baskytarista System Of A Down Shavo Odadjian. Vlasntě se tato parta dá považovat za superkapelu, jelikož vokály zde obstarává Tom Barber (Left to Suffer) a kytarista Michael Montoya s bubeníkem Joshem Johnsonem (Winds of Plague). Pánové se věnují kombinaci metalcoru a nu-metalu a zatímco některé skladby jsou opravdu brutální, jiné se pohybují v klidnějším tempu. Ve všech pak nalezneme nějakou více či méně povedenou mozaiku obojího. Hlavní stage jim příliš neslušela, rozhodně by byla lepší atmosféra někde ve stanu, ale zkrátka hvězda je hvězda. Shavo bavil svou charakteristickou hrou a pohyby, kapela působila příjemně a po koncertě rozdávala všechno, co našla po kapsách. Příjemné. Uvidíme, co s nimi bude dál.

Při pomalém přesunu za stínem na naši základnu u pivovaru Clock jsme prošli kolem Tesco stage, kde už naplno úřadovali slovenské punk rockové stálice Horkýže Slíže. Ačkoliv jsou populární slováci mým guilty pleasure, touha po stínu byla silnější. Však jsou tu Kuko a spol. pořád. A to myslím v tom nejlepším smyslu.

Ještě než slovenská čtveřice skončila, roztočil se závod o každou minutu znovu. Proudy lidí směrem na stage Evropy 2 znamenal jediné. Chystá se koncert Marie Rottrové. Nelichotivě nazvané „retro okénko” letos obsadila lady soul s hostem Petrem Němcem, s kterým se pojí především její začátky v kapele Flamengo. Jak to při těchto koncertech na festivalu Rock for People bývá, strhla se obrovská vlna podpory a stan praskal ve švech. Proběhlo mnoho stage-divingů při hitu „Markétka”, nechyběl circle pit při skladbě „Oči”, veslování při písni „S Tebou” a všichni se rozněžnili při baladě „S tím bláznem si nic nezačínej". Moshovalo se prakticky non-stop, krásným momentem byla wall of death (love) v průběhu skladby „Řeka Lásky”. Skandovalo se při soulovém hitu „Muž číslo 1” a vlastně všech dalších. Pařili pankáči, metalisti, dredatí, potetovaní, vousatí, mladí, staří, zkrátka všichni. Tyto momenty vždy patří mezi vrcholy celého festivalu. Marie Rottrová dění pod pódiem nijak nekomentovala a zůstala profesionální. Zůstala svou. Elegantní, šarmantní, a všechny nás odzbrojila svým úžasným hlasem. Všechna čest.

Před festivalem jsem si říkal, že musím napravit loňské zaváhání a užít si celý koncert Nothing More, ať se děje cokoliv. No, tak jsem to zase nezvládl. Festivalový program je zkrátka příliš silný. Ale závěr jejich koncertu na KB stage jsem stihl. Ze soulové podívané se na americký progresivní rock přelazuje těžko, ale stihl jsem to právě včas před hitovkou „Jenny”. Jonny Hawkins se představil tradičně bez trička s pomalovaným tělem a ačkoliv se snažil být předním řadám co nejblíže, předloňskou intimitu nemohl dokázat napodobit. Nejen při skladbě „FREEFALL” nebo závěrečné „This Is the Time (Ballast)” měl však početné publikum na své straně a kapela na festivalu potvrdila rostoucí popularitu. Jsem zvědavý, kam až se dokáží vyšplhat a v jaké pozici budou na Rock for People hrát příště. Třeba hned zase za dva roky? No a já na ně budu muset jet někam do Prahy, tam bych je snad stihnout mohl.

Dnes jsem se vydal na stage Petra Svobody pouze jednou, než jsem musel vyrazit na jediný páteční rozhovor. Rychlá návštěva proběhla kvůli britským Lake Malice, kteří byli jedním slovem vynikající. Zpěvačka Alice Guala a kytarista Blake Cornwall balancují mezi elektronickým popem a metalem a mohou někdy svou muzikou trošku klamat. Mají pouze jedno EP „Post-Genesis” z loňska a několik nových singlů, ale už stihli několikrát zahrát v Praze. Především turné s krajany Enter Shikari jim pomohlo dostat se do širšího povědomí a určitě z toho čerpají dodnes. To byl ostatně důvod, proč jsem na ně v programu ukázal. Zářezů mají už samozřejmě víc, ale především dokáží zaujmout naživo. Pro představu uvedu skladby „Magic Square”, „Scatterbrain” nebo „Blossom”.

Po rozhovoru jsem se na minutku zastavil znovu na Evropě 2, kde dokončovali koncert britští indie rockeři Circa Waves. Indie rocku jsem letos moc nedal a britskou čtveřici jsem při přípravě chvilku poslouchal. Bohužel bych řekl, že spousta lidí se ve stanu jen schovávala před sluncem a pánové letním rockem příliš mnoho lidí neoslovili. Také jsem se dozvěděl, že se pár desítek minut zpátky potýkali s technickými problémy, a to se atmosféra tvoří těžko. Na jejich hit „T-shirt Weather” jsem však nečekal. Karta se obrátila a z Evropy 2 tentokrát spěchám k českému interpretovi, ne od něj.

Ewa Farna. Jméno, které plní internet a noviny, ale také festivalové programy. Jméno, které vládne české populární muzice. Ewa využila potenciál hlavního KB pódia naplno a kromě zpěvačky se na pódiu objevily snad dvě desítky tanečníků. Česká hvězda má reputaci pohodářky a to mohli slyšet všichni, kteří na koncert vyrazili. Kromě toho, že se přirovnala k Fat Lady, na které vystupovala (údajně si tak „řekla” o koncert po předskakování Edu Sheeranovi), si dělala srandu i ze svého věku, z předělání skladby „Boky Jako Skříň” od Meghan Trainor (kredit textařce Patricii Fuxové za zachování významu skladby) nebo ze vzpomínky na její první koncert na festivalu. Od té doby však uteklo už hodně času a dnes je Ewa Farna absolutní popovou špičkou. Hity „Tělo”, „Leporelo” nebo „Na Ostří Nože” má světové parametry, které nakonec nedávno ocenila i Dua Lipa. Zpěvačka se vrátila do minulosti i svými písněmi, ať už to byla pro ni důležitá skladba „Ticho” nebo někdejší hit „Měls Mě Vůbec Rád”. Troufám si tvrdit, že ten hraje už jen pro pobavení publika i sebe samé, a možná i pro kontrast tehdejší a aktuální tvorby. Nechyběl ani pozdrav polským fanouškům, kterým věnovala skladbu „EWAkuacja” v polštině. Koncert Ewy Farne byl skvělý ve všech ohledech a návštěvník mohl jen obdivovat její hlas. Jestliže se v minulosti za poslouchání Ewy Farne škádlilo (nebo snad uráželo), dnes už to vůbec neplatí. Nebo by přinejmenším nemělo.

Střih. Evropa 2 a největší deathcorová párty celého festivalu. Je vtipné, jak se někdy ten program žánrově prolíná. V modrém ozdobeném stanu trhala plastovou podlahu švýcarská parta Paleface Swiss. Po dvou vystoupeních na festivalu Fajtfest v roce 2021 a o dva roky později se konečně podívali i na akci větších rozměrů a jejího potenciálu využili naplno. Circle pit, který si zpěvák Marc Zellweger vyžádal byl ten největší, který jsem viděl a musím je tak pasovat na vítěze této disciplíny. Pánové letos vydali novinku „Cursed” a přehráli ji prakticky celou. Paleface Swiss nejsou čistokrevnou deathcorovou kapelou a metalcorová, či snad nu-metalová příchuť je v jejich tvorbě znát. Jejich tvorba je velmi zábavná a naživo to s fanoušky umí neskutečně.

Po tomto kolotoči jsem se opět žánrově přeladil, a to tentokrát na prvotřídní grunge. Ze své domovské kapely Alice In Chains si do Evropy odskočil jejich kytarista Jerry Cantrell, který loni vydal čtvrté sólové album „I Want Blood”. Z ní jsem sice stihl jen titulní skladbu, ale byl jsem už přítomen při dvojici „Brighten” a „Had to Know” z předchozí desky „Brighten”. K mému překvapení Jerry zahrál i několik skladeb z repertoáru své kapely a vidět opět v jeho podání hity „Would?” a „Rooster” byla opravdová lahůdka. Třešničkou na dortu byl hostující zpěvák, který kytaristovi pomáhal s vokály. Nebyl to nikdo jiný než Greg Puciato, někdejší frontman věhlasných The Dillinger Escape Plan nebo nově frontman Better Lovers, kteří u nás poprvé vystupovali loni na Fajtfestu. Puciato to umí i se svým čistým vokálem a ten kontrast s Cantrellovým nazálním hlasem byl parádní. Aby toho nebylo málo, ještě se nad Tesco stagí proháněli piloti The Flying Bulls. Naprostá paráda.

To už ale přišel čas na další krátký odpočinek. Po něm už se na hlavní KB stage vrátil metal v podání švédských In Flames. Když na festivalu hráli naposledy v roce 2019, bylo to pro mě trochu hořkosladké. Koncert byl vynikající, ale průpovídky zvláštně naladěného zpěváka Anderse Fridéna byly místy až trapné. Mezitím u nás hráli mnohokrát, ale koncert na Rock for People v příjemnější náladě přišel až letos. Hned úvodní „Pinball Map” naznačovala, že se bude hrát hodně staršího materiálu, a tak tomu i bylo. I když, z poslední desky „Foregone” zazněly hned čtyři skladby, ale deska je to nesmírně kvalitní, která značí drobný návrat ke kořenům švédského melodického metalu. Fridén byl tentokrát velmi milý a k žádnému extempore nedošlo. V kapele ale vládne železnou rukou a In Flames bychom poznali jen díky jemu a kytaristovi Björnovi Gelottemu, který s ním jako jediný vydržel celých třicet let co jsou na scéně. Koncert to byl úžasný. Dvě políčka zaplnily zásadní desky „Clayman”, „Reroute to Remain” a „Sense of Purpose”, ale i novější „I, The Mask” s mou oblíbenou „I Am Above”. Absolutně žádné stížnosti z mé strany. Znovu, prosím.

Čas se pomalu chýlil a Fat Lady se začala chystat na punkovou show. Nás mezitím čekaly dva souběžné koncerty, kde je kvalita zaručená. Rockoví Skillet snad prominou, ale volba padla na stage Evropy 2 a německé Leoniden. Jestliže jsem psal, že jsem indie rocku letos moc nedal, tak show této party bohatě stačí. Jejich indie je velmi roztančený, plný zábavných momentů, zpěvných refrénů a hlavně vedený zpěvákem Jakobem Amrem. To je frontman, kterého si přeje každá kapela. Leoniden je absolutní zárukou kvality a skvělé zábavy, což fanoušci festivalu už moc dobře ví. Kapela loni vydala desku „Sophisticated Sad Songs”, ale po deváté hodině zde nikdo smutný nebyl. Rozhodně ne pár, který se v úvodu koncertu uprostřed moshpitu zasnoubil. Z novinky pánové zahráli skočné „Keep Fucking Up” nebo „Never Never”, ale ještě před tím se Amr vydal do davu k pianu, kde zahrál melodie několika slavných skladeb a diváci ho odnesli zpět na pódium, přičemž se dál snažil hrát na stojan s kravskými zvony. Mimochodem, sólo na kravské zvony jste už viděli? My ano. Leoniden (nejen) české publikum naprosto nadchli a jejich koncerty tu vždy budou mít místo velmi blízko u srdce.

Z roztančené rockové diskotéky se mi na zaprášený punk ještě nechtělo a vyrazil jsem na zajímavější položku v programu. Na Art stage si sovu tuzemskou premiéru odbyla zpěvačka Kat Von D se svým gotikou nasáklým synthwave popem. Pódium s populární tatérkou a televizní personou sdílela už jen klávesačka/kytaristka a jako host se u několika písní představil zpěvák Ferras. Bylo to například u skladby „Set Myself On Fire”, kterou spolu i nahráli. Kat Von D mísí industriální elektroniku s příjemným retro vizuálem, a ačkoliv to hudebně není žádná inovativní exploze, šlo o velmi uklidňujících pětačtyřicet minut. S jejím příjemně hlubokýám hlasem se na povrch draly asociace například k britským Depeche Mode. Skvělá pohodička.

Potom už na žádnou výmluvu nezbyl čas. Vyrazil jsem zpět na KB stage, abych do Británie vyprovodil Sex Pistols a Franka Cartera. Stále jsem stihl dost na to, abych vás o článek neochudil. Tady je.

Pátek byl dlouhý. Velmi dlouhý. Pakliže ale sledujete koncerty jako ten následující na Tesco stage, energie vám dojít nemůže. Britská pětice While She Sleeps naplnili celou louku před pódiem a pravděpodobně i vedlejší tesco hangár a nabídli naprosto strhující show. Viděl jsem všechny jejich festivalové koncerty za poslední dva roky (RFP 2023, Brutal Assault a Fajtfest), a tohle byl bez debat ten největší a nejepičtější. Hráli z loňské desky „Self Hell”, ale hodně i z předchozích „Sleeps Society” a „You Are We” a oddaných fanoušků byly v publiku tisíce. Jak jinak si vysvětlit chorály při „Anti-Social”, „Rainbows” nebo „Hurricane”? Frontman Lawrence Taylor i zpívající kytarista Mat Welsh své party zvládali excelentně a ačkoliv se jedná o metalcore, jejich refrény zněly přímo hymnicky. Ty ohně tam ani být nemuseli, protože While She Sleeps dokáží hravě zaujmout jen a pouze svou show. Pánové rostou každým rokem a sám sebe se ptám, kam až můžou dosáhnout. Roste nám tu nový headliner?

O poznání komornější show probíhala na Art stage. Tam se představil Toby Hamilton pod svým pseudonymem 6arelyhuman. Autotunem prohnaný vokál s lacinými elektronickými beaty je sice zábavný a umí roztančit, celou hodinu jsem u toho zůstat nechtěl. Na pódiu byl sám, takže ani o nějakou divokou podívanou nešlo a vlastně nebylo moc o co stát. Nebo jsem byl tentokrát až příliš střízlivý.

Úplný závěr pátku 13. obstaral francouzský synthwave DJ Perturbator ve stanu Evropy 2. Jeho temná elektronika, která mísí industrial, gothic rock i punk je na poslech velmi pohlcující. Přiznám se, že jsem si od něj sliboval hodně a na závěr tohoto dne jsem se těšil. Úplně spokojený jsem však nebyl. Mohl za to zejména pomalý úvod, který už značně unavené publikum ještě více ospalo a než se francouz dostal k hitovkám „Humans Are Such Easy Prey”, „Neo Tokyo” nebo „Future Club”, bylo pro mnohé už pozdě. Perturbator má skvělou muziku a poslouchám ho poměrně pravidelně. Bohužel, naživo je to s ním složité, jelikož díky charakteru jeho produkce vždy hraje až v pozdních nočních hodinách a síly málokdy vystačí. Prázdný stan samozřejmě neměl a já smekám před těmi, kteří měli energie na rozdávání.

Krizi jsem si vybral už včera a program třetího dne byl pro mě tím nejdelším. Pro mnohé byl zítřek tím zlatým hřebem večera a pro spoustu dalších tím jediným důvodem se na festival vydat. Pátek ale nabídl největší porci opravdu kvalitních koncertů a ačkoliv neregistruji žádný velký objev, o zábavu bylo postaráno. Vybrat pět nejlepších interpretů bylo v tomto případě velmi kruté. V sobotu nás čekal tropický den a další hudební kilometry.

Autory fotografií jsou Petr Klapper a Alice S.

Top 5:

1. Leoniden

2. In Flames

3. While She Sleeps

4. Ewa Farna

5. Jerry Cantrell

<<< Den První

<<< Slipknot

Sex Pistols >>>