Důstojnost Sex Pistols na Rock for People zachraňoval jen zpěvák

Finále pátečního večera na festivalu Rock for People obstarala britská skupina Sex Pistols. Za mikrofonem je doprovází Frank Carter, někdejší zpěvák hardcorových Gallows. Je to skoro již tradice, že se na každé ročníku najde headliner, nad kterým někteří kroutí hlavy nebo který je přinejmenším předmětem diskuzí. Já nejsem ten, který by kapely hanil. Rád se podívám na cokoliv zajímavého. Byli ale Sex Pistols zajímavý? A co vlastně hodinu a půl hráli, když mají jednu desku trvající čtyřicet minut?

Je diskutabilní, zda trojice Steve Jones, Paul Cook a Glen Matlock vůbec o turné těchto rozměrů uvažovali. Loni zahráli v ikonickém londýnském klubu Bush Hall a jelikož vztahy se zpěvákem Johnnym Rottenem byly už na bodu mrazu (Rotten prohrál soud o zákaz hraní skladeb Sex Pistols, pozn. red.), pánové naverbovali Franka Cartera. Slovo dalo slovo a je tu turné se zastávkou mimo jiné v Hradci Králové. Zpěvák, který by mohl být synem jednoho z původních hudebníků měl dodat koncertu šťávu a energii tak, aby to vypadalo, že se jedná o plnohodnotný a vážně míněný koncert. To se však vůbec nepovedlo. Šlo vlastně o one-man show, přičemž o hudbu se starali tři pánové, kteří před téměř padesáti lety založili kapelu Sex Pistols a nahráli jednu desku „Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols”.

Vyložím karty na stůl. Nejsem pankáč a kapelu Sex Pistols jsem vlastně nikdy nepochopil. Dobře, jako první začali hrát žánr, který poté vybouchl do obrovských rozměrů. Jenomže vybouchla i kapela a pak se osmnáct let nic nedělo. Fakt, že se neocitli v propadlišti dějin je malý zázrak. Mezi lety 1978 a 2024 se třikrát znovu sešli, tehdy ještě s Rottenem, a odehráli pár koncertů než se zase rozhádali a skončili. Všehovšudy spolu za padesát let nevydrželi déle než tři roky a od založení kapely dodnes se sešli jen párkrát. Těžko si takto s kapelou vybudujete vztah a zaujmete ve světě. Význam kapely, její desky a jejich divokých revolt tímto nijak nesnižuji.

Během koncertu samozřejmě odehráli celou desku „Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols”, protože nic jiného nemají. Dokonce museli vyškrábat i b-side japonské edice včetně coveru „No Fun” od The Stooges. To ale opravdu nebyla žádná zábava. Kromě desky přidali i single „Silly Thing” z roku 1979, který nahráli už po Rottenově odchodu a smrti původního baskytarista Sida Viciouse. Bál jsem se, že vzhledem k jejich „diskografii” bude koncert plný coverů. Nakonec jich tolik nebylo. Kromě The Stooges to byla ještě skladba „My Way” původně od Claudeho Françoise. Tu začali hrát nejprve jako baladu, poté ji oblékli do punkového hávu. To bylo všechno. Zbytek času vyplňoval Frank Carter svými průpovídkami a svou show, kterou jako jeden z mála interpretů na Fat Lady přinesl přímo do kotle až za zábrany. Ono než tam dojde, uběhne deset minut a kluci nahoře si mohli šetřit to málo, co mají. A patrně i síly. 

Byl to koncert Franka Cartera. Bez něj by to byl koncert o ničem. Jedinou show totiž dělal on. Samozřejmě, nějaký zpěvák tam být musel, ale ať by to byl kdokoliv, pozornost by si vzal on (či ona). Carter se snažil seč mohl, ale také to nebyla žádná hitparáda. Když není z čeho brát, tak by ani Mercury moc nezabodoval. Jinak se totiž nebylo na co dívat. Paradoxně nejzábavnější podívanou byly projekce v průběhu koncertu, kde se promítaly staré fotky a záběry na kapelu v nejlepších letech (čti „jediných letech”) nebo na Jonese, Cooka a Matlocka jako děti. Dobře, chápu. V roce 1977 těch záběrů asi nestihli moc udělat.

Hrozně rád bych věřil tomu, že se pánové na stará kolena chtějí ještě sejít, zahrát si svoje slavné a revoluční skladby a také si užít masivní pódia, na kterých vlastně nikdy nestáli. Vážně bych chtěl být naivní a věřit, že to udělali z klukovské lásce k hudbě a zažít to ještě jednou. Patrně tomu tak ale nebylo. Radost z muziky vypadá jinak. Baskytarista Glen Mattlock i kytarista Steve Jones měli výraz jako můj děda, když sledoval nepovedený zápas Komety Brno. Neusmáli se na sebe, neusmáli se na lidi, nebyla tam žádná emoce. Naprostý výraz nezájmu. Jediný, koho to možná trochu bavilo byl bubeník Paul Cook. Ten si občas i pokřikl a zvedl ruce. Nikdo z nich neřekl ani slovo (kromě vokálů v pozadí), a tak zase musel přijít udýchaný a zpocený Carter a říct „tohle jsou Sex Pistols”. Jako bychom byli někde v muzeu veteránů a Carter byl naším průvodcem.

Nejbizarnějším momentem bylo, když si zpěvák dělal s muzikanty fotky. To už fakt evokovalo nějakou výstavu fosílií. Vtipné je, že když byli Sex Pistols v roce 2006 uvedeni do rock’n’rollové síně slávy, tuto poctu odmítli. Jones tehdy prohlásil: „Jakmile se budete chtít nechat strčit do muzea, rock’n’roll skončí”. Ano, to sice bylo před dvaceti lety, ale jejich rock’n’roll skončil už dávno před tím. Je mi líto, ale tohle je koncert, který už nikdo nepotřebuje. Nemám problém s comeback legendárních kapel, ale když vidím, že je to nebaví nebo nezvládnou hrát alespoň přibližně to, co mají, tak je to špatně. Tohle byl nejzbytečnější comeback loňského roku. A že jich loni bylo. 

Úvodní fotografie pochází z oficiálního stránky festivalu Rock for People.

<<< Den Třetí