Druhý den se na Rock for People střídaly tradiční žánry s těmi moderními

Druhý den festivalu Rock for People schovával mnoho zajímavých jmen zejména pro metalové fanoušky. Návštěvníci festivalu v roce 2023 mohli mít krátké deja vu z tehdejšího prvního dne, jelikož se ve stejný den opět představili těžkotonážní hvězdy Lorna Shore a Slipknot. Kromě nich však program nabídl celou plejádu neokoukaných jmen, festivalových premiér a přivítal i kapelu Idles, kterou Rock for People pro české publikum vychoval de facto od prvního koncertu. Dnes také proběhla jediná změna v programu, kdy se prohodil čas dvou kapel. Kromě toho proběhl celý festival bez jeidné úpravy, což se téměř rovná zázraku.

Když se setká hudba a herectví

Začal jsem na Art stage, kde jsem letmo mrknul na ukrajinskou skupinu Dakh Daughters. Jejich vystoupení technicky vzato patřilo do doprovodného programu, jelikož šlo o hudebně divadelní vystoupení. Sedm hereček a performerek kombinuje ukrajinskou lidovou hudbu s kabaretem, a to v několika jazycích. Při mé krátké návštěvě jsem však stihl jen dvě skladby v jejich rodném jazyce. Vystoupení mělo každopádně své kouzlo.

O kouzlech by vám jistě povyprávěla i zpěvačka a kytaristka Riley Pinkerton z kapely Castle Rat. Americká doom metalová kapela na pódiu Petra Svobody totiž nabídla strhující metalovou show s výraznou příchutí středověku a žánru fantasy. Loni vydali debutovou deskou „Into the Realm”, s kterou zabodovali na bandcampu jako nejprodávanější hardrockové album a poprvé se s ním představili i u nás. V jejich tvorbě naleznete těžké sabbathovské riffy, doom metalovou náladu a pronikavý hlas zpěvačky. K tomu si přidejte kostýmy a tituly jako The Rat Queen, The Plague Doctor nebo The Count. Před týdnem kapele vyšel nový singl „Wizard” a v září se fanoušci fantasy doom metalu mohou těšit na novou desku „The Bestiary”. Nemohl jsem bohužel zůstat až do konce, ale věřím, že se brzy znovu setkáme. Debutová deska na Spotify za rok nasbírala téměr čtyři a půl milionů streamů a velmi se těším na to, co předvedou na nové nahrávce. Zpěvačka a kytarista The Count mi k připravované desce něco prozradili při pořízeném rozhovoru.

Po krátké rozhovorové pauze jsem stihl závěr koncertů amerických Currents a Dead Poet Society. Prvně jmenovaní dokončovali set ve stanu Evropy 2, kde si svým melodickým metalcorem podmanili početné publikum. Stihl jsem mimo jiné „Kill the Ache” a „Better Days”, které stejně jako mnoho dalších mají skvělé zpěvné refrény. Obě pochází z desky „The Way It Ends” z roku 2020, ale kapela má už aktuálnější album „The Death We Seek” z předloňska. Currents velmi vkusně reprodukují evropskou metalcorovou školu a je to až se zpěvákem Brianem Willem, kdy se dokázali výrazněji prorazit. Jedná se o jednu z těch menších metalcorových jmen, nicméně s obrovským potenciálem. Po ukončení tohoto koncertu jsem ještě odběhl na hlavní KB stage, kde se pomalu loučili alternativně rockoví Dead Poet Society. Silný garage rockový zvuk a pronikavý vokál zpěváka a kytaristy Jacka Underkoflera zněl velmi slibně a této kapele Fat Lady slušela i v odpoledních hodinách. Bohužel jsem nestihl více než skladbu a půl.

Syndrom Joshe Hommeho?

Vrátil jsem se na stage Petra Svobody, kde začínala skotská sludge/progresivní parta Dvne. I pro ně je to vůbec první návštěva Česka a bohužel je nečekal příliš početný dav. Jejich loňská deska „Voidkind” je přitom fantastická a určitě by jim měla na progresivní scéně udělat dobrou reklamu. Bude to patrně ještě chvíli trvat, ale čtveřice, která má k dispozici hned tři řvouny s různými barvami hlasu byla výborná. Kytarista a zpěvák Dan Barter je jediný, který využívá čistých vokálů v klidnějších polohách a dělá jejich špinavý metal o špetku blýskavější. Bohužel, ani tady jsem nemohl zůstat dlouho.

Po rozhovoru s Castle Rat jsem spěchal na Tesco stage, abych stihl závěr amerických šprýmařů Eagles of Death Metal. Ti byli součástí zmíněné změny a jejich set byl přesunutý už na třetí hodinu odpolední, což se může zdát trochu nedůstojné a mnoho fanoušků na ně ani nedorazilo. Kapela vznikla už v roce 1998 a jsou synonymem amerického blues rocku a rockabilly. Kromě zpěváka Jesseho Hughese ji založil i Josh Homme z ikonických Queens of the Stone Age. Ten však bohužel s kapelou nejezdí. Žalostná účast mi právě jejich koncert připomněl. Když v roce 2013 QOTSA vystupovali jako headliner, měli rovněž ostudnou návštěvnost. Jesse Hughes si z toho ale nic nedělal a pracoval s tím, co bylo před ním. O doprovodné vokály se místo Hommeho starala tourující baskytaristka Jennie Vee a vznikal tam vlastně docela příjemný kontrast. Eagles of Death Metal neměli velký kotel, ale zábava s nimi byla a zaznělo mnoho potěšujících slov. Can you dig it?

Krátce před čtvrtou hodinou se konečně otevřel prostor a vybral jsem si hlavní KB stage a kapelu Dayseeker. A doteď toho lituji, jelikož tato volba eliminovala sympatické brity Dream State. Američané za mě na hlavním pódiu totálně propadli. Jejich melodický post-hardcore byl bez nápadu, výkon byl mdlý a nezajímavý. Fat Lady čtveřici zašlápla do země a ani barevný chraplák zpěváka Roryho Rodrigueze jejich koncert nezachránil. Koncert vůbec neměl energii, probíhal v pomalém tempu a nebylo se čeho chytit. Možná za to mohlo začínající letní vedro, ale takhle jsem se na koncertě dlouho nenudil. Nechápu, jak to Rodriguez odehrál v těch kožených kalhotech.

V jednoduchosti je síla

Druhý pokus o kompletní koncert byla však úplně jiná káva. Ve stanu Evropy 2 svou punk-rockovou show zahajovali američané Zebrahead. Ti příští rok oslaví třicet let na scéně a v posledních letech vydali EP trilogii tématicky i hudebně věnovanou vzpomínkám, vděčnosti a zážitkům posledních třech dekád. Nedostali bohužel moc prostoru a krátký set jim ještě zkrátili technické problémy při hitovce „Falling Apart” hned v úvodu koncertu. Nadšené publikum však pokračovalo v moshujících aktivitách i za ohlušujícího ticha. Z aktuálních EP mnoho skladeb nehráli a věnovali se spíše svým hitům, mezi kterými nechyběly pecky „Hell Yeah!”, „All My Friends Are Nobodies” nebo „Rescue Me”. Krátkým popěvkem jsme oslavili narozeniny kytaristy Dana Palmera a poprvé jsem kapelu viděl i s aktuálním zpívajícím kytaristou Adrianem Estrellou. Ten před čtyřmi lety vystřídal dlouholetého člena Mattyho Lewise, který byl u publika dlouhá léta oblíbencem. Zpěvák Ali Tabatabaee je stále vy vinikající formě a stále plný energie. Při hitovce „Anthem” se tradičně nebojácně vrhnul do moshpitu a doručil zážitek všem skotačícím fanouškům. Zebrahead jsou zárukou skvělé párty. Bohužel, tento věčírek byl až krutě krátký.

Další konflikt v programu jsem vyřešil jako vždy. Více času pro interpreta, kterého jsem ještě neviděl a který může překvapit. Zdomácnělé britské post-punkové Idles na hlavní KB stage jsem tedy sledoval jen s úctyhodné vzdálenosti, ačkoliv jejich tvorbu mám rád. Jestli vyjde nějaká publikace k 30 letům festivalu, Idles by tam měli mít nejméně dvojstranu. Kapela měla na festivalu českou premiéru v roce 2017 na malém pódiu v hangáru, o čtyři návštěvy a 8 let později mají hlavní stage před headlinerem. Jejich forma špinavého punku je nesmírně zábavná a silný přízvuk zpěváka Joe Talbota jí dává špektu unikátnosti. Pánové loni vydali pátou desku „Tangk”, z které však nehráli mnoho ukázek. Já se s Idles po hitovce „Mother” rozlučil doufajíc, že příště na ně budu mít více času.

Jindy je potřeba splácat dohromady všechno možné

Důvodem odchodu byl program na Evropa 2 stage, kde se schylovalo k prvnímu evropskému koncertu australského zpěváka Kim Dracula. Další příklad obrovské síly internetu. Zpěvák totiž začal dělat covery na sociálních sítích, což mu přineslo výraznou popularitu, která vygradovala první deskou „A Gradual Decline in Morale”. Kim Dracula dělal covery v nevšedních žánrech a to převedl i na svou desku. Do mixéru přidejte tři deci metalu, dvacet gramů popu, štěkavé vokály, špetku Marilyna Mansona, jednu Lady Gagu, hrstku saxofonu, dvě lžíce teatrálnosti, mixujte pětačtyřicet minut a máte bizarní koncert Kima Draculy. Jedná se ovšem o velmi zábavnou show, kde žánry nehrají vůbec roli a je to převážně experimentální jízda plná zvratů a odboček. Zpěvák si s muzikou hraje podle svých pravidel a svým vystupováním jí dává cirkusový tón. Debutovou desku přehrál zhruba z poloviny, přidal cover „Paparazzi” od Lady Gagy a bylo vymalováno. Skvělý!

Naproti na pódiu Petra Svobody se chystala další progresivně metalová podívaná. Tentokrát od evropských žánrových leaderů Unprocessed. Německá čtveřice svým progresivním metalem dobývá evropský trh a mimoděk jim k tomu pomáhá znovu i internet. Zpěvák a kytarista Manuel Gardner Fernandes je na sociálních sítích nesmírně populární díky svým edukačním videím a i když je to mnohdy pro něj osobně na škodu, kapele to prospívá. Poslední deska „...And Everything in Between” už je sice dva roky stará, ale její úspěch loni podtrhli i instrumentální verzí a letos novým singlem „Snowlover”. Unprocessed svou metalovou podívanou, tvrdými riffy a kytarovými sóly excelovali. Hitovky „Hell”, „Abandoned” nebo atmosferická „Deadrose” by si měla najít cestu i do vašeho playlistu.

Po této parádě jsem se po delší době vrátil na Tesco stage, ale nemůžu říct, že by se mi tam dvakrát chtělo. Po dvou letech se k nám vrátili leadeři deathcorové scény, američtí Lorna Shore. Přehráli většinu stále aktuální desky „Pain Remains” a představili i nový singl „Oblivion” z chystané desky „I Feel the Everblack Festering Within Me”, která vyjde v polovině září. U atmosferického deathcoru nemohly chybět plameny a démonický vokál zpěváka Willa Ramose, který je pro mnohé fanoušky tohoto žánru absolutní modlou. Pochopitelně nechyběl ani virální hit „To the Hellfire”, při kterém zpěvák chrochtal a chroptěl jako při nějakém záchvatu. Na Lornu se přišla podívat velká spousta lidí, kteří neměli chuť si držet místo na blížící se koncert hlavní hvězdy večer na protější stagi. Po skončení tohoto pekelného setu jsem jen pomyslně pokrčil rameny a vydal se ke KB stage. Je mi líto, já v té kapele zkrátka nevidím nic zajímavého. Nevím, dál.

Repete předloňského headlinera Slipknot jsem rozebral v samostatném článku, a opravdu jsem se snažil se neopakovat. Fakt. Článek si můžete přečist zde.

Den špatných voleb

Přiznám se, že mi druhý den příliš nesedl a energie mi došla nezvykle brzo. A to ještě ani nebylo takové vedro. Každopádně jsem se po headlinerovi vydal ještě na pódium Evropy 2, abych se podíval na set zpěváka Marca Rebilleta. Úspěch díky internetu potřetí. Rozumím tomu, že někdo získává popularitu díky coverům nebo hudebním mashupům, které dělá na YouTube. Musí ale každý takový umělec být hned za hvězdu? Marc Rebillet byl na plakátu velmi vysoko (ano, to ve finále nemusí nic znamenat), ale tato afterparty se za mě opravdu nepovedla. Američan sází na humor a krátkými příběhy prezentuje svoje skladby. Ty se často věnují frustrujícím zážitkům, které všichni dobře známe. Otravný šéf, neužitečná zákaznická podpora nebo otravný ranní budík. Koncept vtipný a zajímavý, provedení nudné. Než si totiž naloopoval vše, co potřebuje a povyprávěl příběh, uplynulo pět minut a následovala minutový elektronický výbuch. A znovu to samé. A znovu. Ne, děkuji.

Druhý den na festivalu byl pro mě trochu frustrující. Už v sedm večer mi došla energie a tlačil jsem to trochu na sílu, vybíral si „špatné” položky v programu, které mě nebavili a to, co mě bavilo, jsem si nedokázal náležitě užít. Hádám ale, že takový den má na festivalu každý. Zvláště, když trvá pět dní. Plně si uvědomuji, že to je čistě můj problém. Oklepal jsem se a ráno vyrazil do divočiny znovu.

Autory fotografií jsou Petr Klapper a Alice S.

Top 5:

1. Zebrahead

2. Unprocessed

3. Slipknot

4. Kim Dracula

5. Castle Rat

<<< Den První

Slipknot >>>