Svět není v pořádku, ale pořád krásný je žít, tvrdí Nauzea Orchestra na novém albu.

Odkazy na Williama Burroughse, Elvise Presleyho, Franze Kafku či Václava Havla se objevují na novém albu kapely Nauzea Orchestra s názvem Ulož tmu. Přitom se nejedná o žádnou intelektuální exhibici, nahrávka působí velice vstřícně, přístupně, svobodně, otevřeně a dokonale propojuje lehkou alternativu s řízným, dynamickým rockem, syrovým punkem a tanečními groovy. Album tak zaujme jak milovníky přímočaré energie, tak posluchače, kteří chtějí u písniček trochu přemýšlet.   

Ulož tmu je šestou řadovou deskou kapely Nauzea Orchestra a po klidnější, lehčí, písničkovější a popověji znějící Lásce působí mnohem naštvaněji, sevřeněji, temněji a nekompromisněji. Hudebně a především textově, kdy novinka nevyznívá zrovna optimisticky. Krize demokracie, dezinformace, ničení planety, kolektivní iluze, prázdné fráze, převrácené hodnoty. Přesto album nepůsobí rezignovaně a bezvýchodně, je plné černého humoru, nadhledu, ironie a nechybí ani naděje.   

Texty, dávající přednost obrazům, často až surrealistickým, před příběhy, skvěle ladí se stejně pestrou a emotivní hudbou. Ta je založena na silných melodiích, výrazných rytmech, nápadité práci s dynamikou a gradací a barevných aranžmá. Kromě elektroniky hrají výraznou roli kytary, bicí, housle a všudypřítomné syntezátory. V některých skladbách vyznívají minimalisticky, v jiných hřmí a nápaditě se vrství. A většinou si nehrají na klasické schéma sloka – refrén – sloka, což jim dává velkou svobodu.   

Posluchače naladí úvodní instrumentálka Ulož tmu, založená na jednoduchém kytarovém riffu, k němuž se postupně přidávají další nástroje. Temný zvuk syntezátorů otevírá rockový song Utíkej. Hypnotický rytmus, znepokojivý zvuk i text o pronásledování, bloudění a útěcích. Před čím? Kam? „Do prosluněný kanceláře," asi ne. První polovina skladby Něco se musí stát je jemnější, melancholičtější, s energií spíše uvnitř, aby se vzápětí zlomila v rockovou, vygradovanou pecku. Smutný, tíživý text. „Odchází na poštu, aby poslala dopis matce, že už s ním nevydrží, že dál už nemůže."   

Rujanu zahajuje kytara, k níž se přidávají syntezátory a bicí, píseň pozvolna rozkvétá, rytmus působí naléhavě a uhrančivě. Alternativně špinavá, přitom silně melodická, skvěle šlapající skladba plná magických obrazů. „Jsem Elvis, co přežil, aby moh zpívat na Októbrfestu, generační výpověď mdlá, jak dovolená na Rujáně." Alternativa s přímočarým a chytlavým rockem skvěle ladí ve strhujícím nářezu Písně z lesa, nenásilně angažovaně vyznívá potemnělý Vesmír, melodická písnička plná ironie.   

K nervním nasamplovaným zvukům skladby Cirkus se připojují důrazné bicí a výrazné smyčce a máme tu další útěk. Tentokrát k cirkusu: „To bylo tenkrát, když si utekl k cirkusu, nechal si se zlákat jiskrou pokleslýho vkusu." Smyčce a taneční rytmus dominují Dovolené, Macabre patří hudebně k nejpestřejším skladbám alba. Klidný, jemný, téměř folkový začátek, který ve druhé sloce zrychlí, nabere na energii a přes punkově špinavý refrén směřuje až ke zběsilému závěru.   

V závěrečné baladické a repetitivní Pomstě se vrací frustrované opuštěné želvušky na Měsíci z písně Rujana. Jejich jediná možná pomsta je odpuštění. Černý humor? Ironie? Katarze? Těžko říct, hudba Nauzey je stejně neuchopitelná a krásná jako současný svět. „Krásný je žít," zpívá trochu ironicky Ondřej Švandrlík v Písních z lesa. Ano, i přes neveselé vyznění alba tomu tak je.