Metronome Prague poprvé v režii Live Nation! Naplnil jubilejní ročník festivalu naše očekávání?

Třicet dva interpretů, tři dny, jedno místo. Oblíbený festival Metronome Prague minulý týden oslavil své desáté narozeniny a na pomoc si přizval promotérského giganta Live Nation CZ. Se slibem dosud největší a nejambicióznější podoby festivalu se Metronome po letech přesunul z Holešovicického Výstaviště, kde byl doteď každoročně pořádán, na Letiště Letňany, které se tak od pátku do neděle proměnilo v rozmanité hudební městečko. 

Letošní line-up se jevil jako jeden z nejsilnějších v historii festivalu. Role headlinerů si mezi sebe rozdělili Tom Odell, legendární Nick Cave & The Bad Seeds nebo Sting, někdejší člen kapely The Police – jména, která už na festivalu v minulosti vystoupila. Letňanský areál nabídl tři pódia, větší komfort a modernější festivalové zázemí. Nechyběl ani doprovodný program zahrnující art instalace nebo odpočinkové zóny, ovšem oproti předešlým ročníkům postrádal třeba debaty či workshopy. Další podstatnou součástí letošního ročníku se stala také spolupráce s oblíbeným FRESH Festivalem. Metronome Prague dlouhodobě patří mezi festivaly, které si zakládají na kvalitní food zóně, a letos tak tuto část posunul ještě o level výš. Naplnil ale letošní ročník Metronome Prague naše očekávání?  

Místo tradičního pražského Výstaviště přivítal letos festival návštěvníky v areálu Letiště Letňany. Na jeho rozlehlé ploše se rozprostíraly tři stage, od hlavní Metronome Stage až po dvě další, o něco skromnější pódia, na kterých návštěvníci mohli během třech dnů zhlédnout vystoupení celkem dvaatřicet jmen z několika koutů světa, včetně objevů domácí scény. Nechyběly ani odpočinkové zóny, umělecké instalace nebo pestrá nabídka gastronomických stánků. Přesto areál kvůli své velikosti působil během odpoledních hodin místy až příliš prázdně a skutečný festivalový ruch se dostavil vždy až s příchodem večera.  

Program oficiálně odstartoval krátce po druhé hodině, kdy na hlavní, Metronome Stage vystoupila česko-americká zpěvačka a mimo jiné i držitelka Ceny Anděl, Marie April. Ta navzdory úmornému vedru dokázala s lehkostí pobíhat po pódiu v doprovodu celé kapely a přestože byl areál v té době ještě poloprázdný, u pódia se rychle vytvořil hlouček posluchačů, kteří trpělivě setrvali až do konce jejího setu. Hned nato si mezi sebe publikum rozdělili výrazný česko-vietnamský rapper Anki a Alejandro Sanchez, známý jako Chezile, kteří vystoupili bezprostředně po sobě a symbolicky pokřtili zbylé dvě stage.  

Zpět na hlavní scéně se následně představil Orville Peck, jeden z největších zahraničních lákadel prvního dne. Charakteristický kovbojský vzhled, škraboška přes obličej a jeho nezaměnitelný sametový, hluboký baryton doprovázený klasickými country nástroji vytvořili atmosféru, která jako by se přenesla z nějakého westernového filmu. Setlist citlivě střídal pomalejší skladby s těmi živějšími, čímž nechal lidi nadšeně tančící pod pódiem i místy vydechnout. Emotivním momentem koncertu se stalo jeho přání „Happy Pride to all cowboys and cowgirls" při písni Cowboys Are Frequently, Secretly Fond of Each Other a mimo to Peck fanoušky potěšil také zprávou o připravovaném albu, které dle jeho slov bude jeho dosud nejlepší. Po americkém country se fanoušci opět rozutekli mezi dvě zbylé stage. Na Cupra Pulse Stage domácí scénu zastoupili GUFRAU a Mat213, kteří společně vystoupili v rámci svého spojeného setu. Současně na nejvzdálenější, Live Nation Stage, zazářila Rose Gray, dvojče o něco známější interpretky, Charli XCX. Celý koncert stál na ní samotné – bez kapely, zato s přesvědčivým hlasovým projevem, propracovanými pohyby a sebevědomou stage presence.  

Na hlavní scéně následovala britská popová umělkyně JADE, která svůj pražský debut pojala jako precizně vystavěnou popovou show za doprovodu tanečníků. Přestože bylo vystoupení do značné míry pečlivě zinscenované, našel se prostor i pro spontánnější momenty, například když si od fanouška vypůjčila klobouk a zapojila publikum do dění. Jedním z největších dilemat prvního dne bylo překrývání koncertů švédských interpretek COBRAH a Lykke Li. Provokativní COBRAH, švédská královna klubové avantgardy, nabídla show na pomezí koncertu a varieté – s tanečnicemi, odvážnými kostýmy a nekompromisní energií, která by si zasloužila i větší pódium. Na opačné straně areálu mezitím Lykke Li vsadila na intimnější, emotivnější projev, který stál především na její charismatické interpretaci a melancholických skladbách.  

První festivalový večer pak uzavřel Tom Odell, anglický zpěvák, písničkář a klavírista. Jako headliner vsadil na osvědčenou kombinaci klavírních balad i energičtějších skladeb a publiku dal přesně to, co od něj očekávalo. Nebyl to koncert, který by výrazně překvapil nebo přepsal jeho dosavadní standard, ale zároveň znovu potvrdil, proč patří na velká, nejen festivalová pódia.  

Sobotní program odstartoval multižánrový interpret KennyHoopla, který i přes nesnesitelná odpolední vedra dokázal během několika minut rozhýbat několik nejvěrnějších fanoušků pod pódiem. Na energickou vlnu následně plynule navázali novozélandští Balu Brigada, které si čeští fanoušci mohou pamatovat z loňského koncertu Twenty One Pilots. Chytlavý indie rock s výraznými refrény fungoval i v časném odpoledním slotu a ukázal, proč si kapela postupně buduje stále silnější fanouškovskou základnu. O příjemnou změnu tempa se mezitím na nejmenší, Cupra Pulse Stage, postarala slovenská DJka SJ Yellow. Přestože před jejím pultem postávalo jen několik návštěvníků, nenechala se tím rozhodit a odehrála energický set, který posloužil jako ideální hudební rozcvička před hlavním programem.  

Jedním z nejzajímavějších jmen na letošním line-upu byla bez debat Judeline, jejíž vystoupení mistrně mísilo tradiční andaluské flamencové vlivy s moderní elektronikou. Zpěvačka si dlouhodobě zakládá na propracované vizuální stránce svých vystoupení, ale také na vyprávění příběhů, které naživo rozvíjí prostřednictvím svého alter ega Angel-A z alba Bodhiria. Na komornější scéně mezitím okouzlila publikum argentinsko-kanadská zpěvačka a producentka Tei Shi. Její one-woman show stála především na jejím hlasu, který bez větších obtíží přecházel do působivých výšek a okamžitě si jím získala všechny, co na její set přišli. Co si nikdo za žádnou cenu nesměl nechat ujít byl zasněný návrat shoegazových legend Slowdive, kteří na festival přivezli charakteristickou směs éterických kytar, vrstvených efektů a křehkých vokálů. Přestože šlo o výrazný kontrast k energičtějším vystoupením okolního programu, publikum se na jejich pomalu gradující zvukovou stěnu naladilo téměř okamžitě a odměnilo kapelu soustředěnou pozorností i dlouhým potleskem.  

Poté už se publikum začalo shlukovat pod pódiem Metronome Stage, kde vystoupila kultovní velšská kapela Manic Street Preachers, která publikum strhla energickými kytarami a atmosférou připomínající zlatou éru alternativního rocku devadesátých let. Zatímco The Flaming Lips, kteří po nich následovali, tradičně vsadili na extravagantní vizuální stránku koncertu zahrnující nafukovací rekvizity a psychedelické efekty, která místy připomínala styl tuzemských Bert & Friends, duo Purity Ring naopak nabídlo temnější elektronickou podívanou, jejíž dominantou byly 3D holografické větráky, které jim dotvářeli vlastní vrstevnaté vizuály. 

Vítězem druhého dne byl bezesporu Nick Cave & The Bad Seeds. Jeho dvou a půlhodinový set byl hluboce emotivní, citlivý a zároveň překvapivě intenzivní. Navzdory melancholickému charakteru skladeb nezůstával pouze u klavíru – opakovaně scházel mezi fanoušky do prvních řad a vytvářel tak s publikem mimořádně osobní kontakt. V doprovodu svého orchestru předvedl strhující výkon, který dokázal, že jeden z nejsilnějších koncertních zážitků celého festivalu může vzniknout i bez nějaké přehnané show.  

Dění posledního festivalového dne odstartovalo skotsko-francouzské duo YES AND MAYBE, které svým energickým vystoupením probudilo první návštěvníky v areálu. Po nich převzali štafetu Marcel & fiedlerski s jejich spojeným setem, který navzdory méně početnému publiku neztrácel na intenzitě. O to se výrazně zasloužil především charismatický frontman, jehož energie dokázala návštěvníky strhnout i v čase těch největších odpoledních veder a vytvořit atmosféru, jako by před pódiem stálo mnohem více lidí.  

Nato vystoupili I Love You Honey Bunny, tuzemská indie pop-rocková kapela. Jejich set sice nepřinesl zásadní odklon od toho, na co jsou jejich fanoušci už zvyklí, ale právě v tom spočívala jeho síla a jen dokázal, proč je kapela dlouhodobě považována za jednu z našich nejaktivnějších kapel v zahraničí. Kdo chtěl ale naopak objevit něco nového, mohl si zajít opodál na britský boyband Fletchr Fletchr. Po nich se pozornost přesunula zpět k Metronome Stagi, kde už se na svůj set chystali Razorlight. Tihle britští Indie rockeři potvrdili, proč jsou naživo označováni za dynamickou a velmi autentickou kytarovou formaci, jejichž koncerty stojí výhradně na reálném muzikantském umění, přičemž plně spoléhají na opravdové nástroje a zvuk bez digitálních berliček, tzv. backing tracks.  

Zatímco na Live Nation vystoupilo duo Smerz, které publikum vtáhlo do svého subtilního světa snového R&B, křehkých vokálů a nenápadně budovaného napětí, které nabídlo příjemné zvolnění uprostřed festivalového ruchu, na nejmenší scéně se představila americká dreampopová producentka Oxis, jejíž hypnotický elektronický set spojil syrové beaty s intimním vokálním projevem. Komorní prostor její hudbě svědčil a vytvořil jeden z těch koncertů, které nejlépe fungují právě v bezprostřední blízkosti publika. Zpátky na hlavní scéně vystoupili Of Monsters and Men, kapela, která na letošním ročníku festivalu zastoupila žánr indie folku. Na velké stagi, která jim byla věnována, mohlo všech sedm přítomných hudebníků zazářit, aniž by se museli s nikým mačkat a předvést tak co nejlepší výkon. Odezva publika byla ale bohužel téměř minimální, což sice mohlo zapříčinit i to, že kapela má spíše niche fanbase, ale velkou roli sehrálo nejspíš nesnesitelné vedro, které se obecně negativně podepsalo na letošní návštěvnosti Metronome Prague, i fakt, že už se pomalu blížil konec celého festivalu a návštěvníky už pomalu doháněla únava. 

Jeden z posledních koncertů závěrečného dne byla Ela Minus se svým minimalistickým elektronickým setem. Přestože většina vystoupení stála na DJingu a elektronických podkladech, její nenápadný, až plachý projev vytvářel intimní atmosféru, díky které se neztratila mezi ostatními jmény v line-upu. Souběžně s ní za doprovodu kapely vystoupil i sólový interpret Don West, jenž se na pódiu prezentoval jako okouzlující, jazzem načichlý playboy s charismatickým projevem. Definitivní tečku za letošním Metronome Prague ale napsal Sting. Ten do Prahy zavítal v rámci probíhajícího turné STING 3.0 a nabídl průřez svou bohatou kariérou. Zazněly jak sólové skladby, tak největší hity z éry The Police, které publikum věrn zpívalo od prvních tónů a přestože nešlo o okázalou show,¨Stingova zkušenost, charisma i nestárnoucí hlas proměnily závěr festivalu v důstojné a emotivní rozloučení s letos již desátým ročníkem Metronome Prague.  

Těžko říci. Přestože festival si tu za roky vybudoval renomé coby jeden největších tuzemských festivalů, letošní ročník zanechal rozporuplné dojmy. Line-up byl bezesporu silný – vedle známých jmen nabídl i řadu interpretů, které české publikum dosud nemělo příležitost vidět, a člověk si tak mohl rozšířit obzory. Přesto festival působil lehce bezduše, čemuž rozhodně nepomohla ani extrémní vedra, v důsledku kterých byl areál většinu dne poloprázdný a začal výrazněji zaplňovat vždy až s příchodem headlinerů. Nejde o výtku čistě směrem k organizátorům, protože to byla z velké části spíš souhra okolností, která zabránila tomu, aby festival naplno využil potenciál mimořádně silného line-upu.

Autorka textu: Marie Saláková

Foto: Romana Kovacs