Přímočaré Třísky: osobití Nanday účtují na druhé desce s vnitřní rezignací a osobním „bahnem“

Trvalo to pět let, než se kapela Nanday dopracovala k vydání druhého alba a kdyby si nezaujatý posluchač poslechl nyní obě placky za sebou, možná by užasl, jak harmonicky v některých konturách na sebe navazují. A přesto jsou jiné. Dvanáct nových studiových kousků pod metaforickým názvem Třísky spatřilo světlo světa třetí dubnový pátek, ale cesta k nim byla nelehká, trnitá, vydlážděná mnoha faktory a vlivy, profesionálními, životními i sociálními. Ač se na nich kreativně podílela celá hrající kapela, do nové desky se silně otiskly zvukové finesy zvukového a masteringového mistra Lukáše Martínka a symbolické texty libereckého básníka Franty Sehoře, který se ještě více než na debutu podílel na stěžejních tématech na první poslech syrového a melancholického alba. 

Když jsem ho poslouchal opakovaně v uplynulých týdnech a vracel se k jednotlivým motivům a náladám, pronikl jsem nakonec do jeho zdánlivé nepřístupnosti. Pod povrchem každé, na první dojem tvrdé skladby bublají silné a autentické emoce, které však zjitřuje skrytá, dobře zaaranžovaná melodika a také variabilní vokál Pospyho. Ten se v mnohém od výbušného a stylotvorně neukotveného debutu v lecčems posunul. Někde přitlačil v intenzitě vokálu na pilu a žene celý band dopředu – vizuálem podpořený singl V Bahně nebo riffově i rytmicky uhrančivé Okovy -, jinde procítěně leč smířlivě lká o životních křižovatkách, zdánlivé rezignaci, ale i autentickém přímočarém bytí. A není to jen procítěná strunná Pustina, o které ale až v závěru. 

Po dvou energických openerech, nářezovité Dej mi chvíli, kterou kapela vypustila v živém kabátě již před léty, a vztahově příznačné skladbě Mlha, si s grácií dopřává kouzlo svého hlasu ve třetí písni Jako dřív. Ta pluje ve středním tempu a refrénovité pasáže Pospyho střídají špičková kytarová sóla kapelníka Juraje. Zpěvácké přednosti si užije i v předposledním bigbeatově strukturovaném tracku Jednou, který odvážně aspiruje na další potenciální singl. V něm radostně bublá basa Honzy Plášila a vůbec celkový písničkový dojem volá po jasném živém provedení. Tohle bude hymna na koncerty!  

U Nanday platí, že vícenásobný poslech a vracení se k jednotlivým songům i po delší době stojí definitivně za to. Čím více totiž posloucháte již éter brázdící singlovku V Bahně, tím silněji se vám dostává pod kůži její poselství. Jak se dostat ze „svého bahna"? Nanday nenabízejí konkrétní recept, ale když přijmete jejich lyrické i muzikální přemítání v každém songu, můžete zjistit, že sdílet svoje osudy prostřednictvím pocitů a společného souznění se spřízněnými (nejen rockovými) dušemi je ten správný lék. A to vlastně platí pro celou novou placku. Nedere se tolik dopředu v různorodých stylových překvapeních jako tomu bylo u debutu Rovně!, ale je sympaticky soudržná, přemítavá, pocitově barevnější, a nakonec i logicky vnitřně bohatší. 

Po hudební stránce je slyšet znatelný posun k větší vyhranosti, sytosti každé písně. Melodické vsuvky jsou funkčně nastaveny, aby vpadly do tvrdých riffů s upřímnou dávkou potřebného zklidnění, které pak vytváří snadno zapamatovatelnou a zároveň originální strukturu songu. S tímhle přístupem si kapela na novince vyhrála opravdu poctivě. A i když je tu cítit nová a často tesklivá náladovost, všechny skladby drží zvukově organicky u sebe, a lze je poslouchat nakonec téměř v jakémkoli pořadí! Kapela ale zvolila pragmatický přístup: otevírá se rychlou věcí Dej mi chvíli a končí akustickým „pohlazením" Pustina. Mezi ně vklínila masivní jádro deset poctivě vypiplaných rockově tvrdých opusů, které obrušuje ze všech stran. A chce to poslouchat a poslouchat! 

Jurajova sóla se jen malinko upozadila oproti debutu, ale je to ku prospěchu celistvosti všech písní. Přitom však téměř v každém kousku dokázal přijít s novými náladotvornými nápady. Třeba v titulní hymně Třísky, která se po masivně tvrdé introdukci přelévá z jedné strany na druhou, ústřední změna tempa bere ale dech; poselství celé skladby je prostě drtivé, jak zvukově, tak lyricky. Dramaturgie tohoto songu je nepředvídatelná – slyšíte crossoverový a refrénovitě sborový závěr, který připomíná pozitivní hymny ve stylu devadesátkových legend Anthrax či The Organization? Ne, toť jen příměs vzdálené inspirace, ke které se kapela může či nemusí hlásit. Možná, že se více než dříve svým strunným uměním drží stranou, ale v před/předposlední hitovce Masky si Juraj dopřeje svou zvukomalebně odzbrojující koláž sól, kterou pak nejde dostat z hlavy! Největší posun v nástrojovém zvuku a rytmizaci je pak slyšet u bicích Tomáše Pialy, které často precizně a chytlavě nastavují tempo. Jejich variabilita je v rozložení celé desky nepřeslechnutelná a má často překvapivé grády. Příkladem jsou v první části agresivně přitažlivé pecky Mlha a titulní skladba; dále potom také Tlak a lyricky temní Vlci, které na posluchače doslova vystřelí v druhé půli desky a kde Tomášovy „skotačivé" a bezprostřední bicí určují už od začátku charakter písní.

Jako by se zhlídnul v občerstvené intenzitě rockových i metalových bicmenů, jejichž energie a nekompromisní hrátky uvádějí a proměňují dynamiku skladeb. Jeho hrátky snesou srovnání s explozivními pasážemi dnes již ikonických Foo Fighters. Tom si v tom nejlepším slova smyslu krade pro sebe prostor, aby v písni vytvořil expresivní atmosféru a „nandal" drajv připravené bandy do extrémních poloh, ve kterých se semknutý kvartet může realizovat a přinést nefalšovanou porci hutného nářezu a (pouze jemně) kytarově zasólovat v závěru. 

Nanday jsou často tvrdí jako monolit, ale i ten sebehutnější materiál musí nakonec povolit, aby se dobral správného vstřebání, a to se divákovi dostává vlastně vždy na konci každé strany LP, kam skupina umně zařadila – ve srovnání s debutem – překvapivě citlivé kousky Dlouhý prsty a Pustina. U obou došlo k velmi příjemnému uvolnění v akustickém duchu. Především v posledním kousku si Pospy užívá své pohodové písničkářství, jenž mu jde vyloženě k duhu. Tyhle kousky směřují až k možnému unplugged setu, který by tahle parta mohla s přehledem vystřihnout, kdyby chtěla. Jenže Juraj a spol. jsou v jádru a bez skrupulí poctiví a téměř čistokrevní rockeři, a tak zní druhý kotouč především nabušeně, s precizními riffy a dunivými kouty, které pravé rebelství tohoto kvarteta výrazně podtrhují. Nanday jsou totiž podle vlastních slov na prvním místě „rockoví divočáci" a na celé desce tohle téměř bez výhrady naplňují. 

Ve smyslu všeho výše uvedeného vcházejí Nanday již podruhé (a opět neotřele) do hájemství svého osobitého (crossoverového) hard rocku, kořeněného atmosférickými pasážemi a alternativním nádechem. Ve srovnání s prvotinou ubylo hendrixovského vlivu a bluesových odchodů, přibylo však upřímné a vyvážené tvrdosti, zvukové celistvosti, a i příjemně nakažlivého atmosférického oparu. 

Nanday roku 2026 jsou písničkově čitelní, a to je největší deviza. Pro pozorného posluchače, který nechce jen bezbřeze pařit či rockově skotačit, ale chce ve všech aspektech vnímat upřímné chlapské kombo po autentickém boji s vlastními životními osudy a možná i post-covidovou melancholií, je tahle deska lahůdkou. Je vydlážděná těžkými pocity, ale i smířlivou melodikou. Poslouchejte výbušnost, vnímejte texty, zbystřete sluch a budete odměněni dobovou a poctivě dospělou rockovou fošnou, jenž v plné míře aspiruje na tuzemské hudební lahůdky letošního roku.