Megadeth se (studiově) loučí vynikající eponymní deskou!

Dave Mustaine je thrashmetalový nezmar, který dokáže v každém úseku svého megadethovského života překvapit. Mám teď na mysli (zřejmě) poslední nahrávku ikonické bandy, která vyšla v lednu letošního roku. Je krátká, přesto plná kytarových vychytávek, výstižných textů, ale hlavně čitelných hitů. Jako by symbolicky navazovala na nejslavnější, myšleno (komerčně) nejpopulárnější období skupiny v první polovině 90. let, kdy kvartet vypustil legendární desky Rust In Peace (1990), Countdown to Extinction (1992) a Youthanasia (1994).  

Megadeth zněli vždy odlišně než ostatní thrashoví borci z Bay Area, slovutná Metallica nebo titánští bijci Testament, o crossoverových matadorech Anthrax nemluvě. Měli vždy ve svém komplexním, byť úderné zvuku speedmetalový šmrnc, občas i punkové výstřelky, ale hlavně si drželi jádro heavy riffů, které více nebo méně pročísla zajímavá sóla. Na předchozích nahrávkách jich bylo pohříchu málo, jako by se banda spíše držela hutného, leč tvrdého thrashového jádra. I tak byly desky Dystopia nebo The Sick, The Dying and The Dead vysoce nadprůměrné. Bylo to i díky brazilskému virtuózovi Kikovi Loureirovi, který do kapely vnesl variabilní styl, a i směle zastínil samotného principála Mustaina. Nicméně i jeho dny byly (možná více k jeho dobru!) nakonec sečteny a na novinkovém zářezu už směle zahobloval finský riffobijec Teemu Mäntysaari, kterého znalci skandinávské deathmetalové scény znají z kapely Wintersun.

Album Megadeth je od samého začátku svěží jízdou, a to už od prvního singlového kousku Tipping Point. Jako by se Dave chtěl rozloučit v plné parádě. Jeho společné riffování a sólování právě s Teemu má neuvěřitelné grády a doslova v každé skladbě překvapí změna tempa, které směřuje skoro vždy do rychlého kvapíku, že posluchač nestačí žasnout. Rebelského ducha vzývá punkově laděná I Don´t Care, kterou si představuji jako novou hymnou mladých kapel, kteří ještě dokáží vzhlížet ke thrashovým dinosaurům devadesátek. A skrze ní možná objeví legendární hudební desky Peace Sells…nebo výše zmiňované Rust In Peace, učebnicové to metalové vrcholy druhé půlky 80. let minulého století. 

 

Dave a spol. pak lehce zpomalí hitově znějící Hey God?, která mi nejdříve vyvolala úsměv na rtu, protože jsem si vzpomněl na podobně znějící, byť feelingem stadiónový hit Bon Jovi z poloviny devadesátých let, kdy vyšlo jejich tehdy velmi podceňované album These Days. Následující klipovka Let There Be Shred je fantastickou rychlou skladbou, kde se obě kytary předhánějí ve svých rychlostech a neúprosně kosí svým sólovým riffingem vše před sebou. Naprostá pecka!   

A opět střední tempo s náladotvorně znějící Puppet Parade, kde se možná osmdesátkoví fandové Metallicy budou ošívat, co to tady principál zkouší za narážky na kultovní thrashery z Bay Area. Všichni metaloví štamgasti však vědí, že tyhle narážky Mustaine miluje, a proto si nejen dopřává podobné názvosloví, ale nakonec – a dovolím si už nyní spoiler! – i coververzi hitu Ride the Ligthning, na které se on sám v prvních letech metallicovského boomu období druhého alba osobně podílel. Ta je sice na eponymní megadethovské desce až poslední, ale je dobře, že je pouze bonusová. Narušila by jinak sympatickou konzistenci rozlučkového kotouče.   

Mnohem více totiž přitáhne pozornost druhá polovina desky, především melodicky strukturované písně I Am War a – s překrásně zaranžovanou akustickou pasáží uvnitř – dramaticky vypointovaná The Last Note, které jako by ladně navazovaly na první půli devadesátých let a ikonickou desku Youthanasia. 

Před ně se ještě dostaly trochu vyčpělá Another Bad Day, kde se Mustaine až zbytečně vokálně opakuje, a (opět) protiválečná Made To Kill. Ta rozjitřuje „nostalgické" válečné leitmotivy, které si tahle kapela neodpustila na žádném albu. Až jich někdy bylo přespříliš. Jenže jak jinak se rozloučit než esencí toho, co Megadeth vždy definovalo? Opakovaný poslech desky totiž nakažlivě zavrtá do uší hitovost snad skoro všech písní, a protože je najednou konec, chcete to znova a znovu. No není tohle dobrý mega-recept, se kterým chtěl Dave v klidu odejít? 

Na viděnou s Megadeth na letošním nabitém Rock for People!