Třetí den Pop Messe spojil generace

Mutanti hledali tmu

Ani Mutanti hledaj východisko úplně nedostali čas, který by jejich hudbě svědčil nejvíc. Jejich kombinace elektroniky, rapu a absurdního humoru si přímo říká o pozdní večer. Energie jim ale nechyběla ani za světla.

Syntezátory jely naplno a bylo vidět, že si dvojice koncert skutečně užívá. Frontman samozřejmě nezůstal dlouho na pódiu a zamířil mezi lidi. Když zazněly slova „diskotéka je fajn, tam se všichni prima maj", působilo to vlastně jako docela přesné shrnutí celého vystoupení.

Do výkonu se navíc zapojil i technický staff, byť trochu nedobrovolně. V zápalu koncertu padaly mikrofony, technika létala a bylo potřeba průběžně zachraňovat, co se dalo. Mutanti nakonec svůj čas ještě trochu přetáhli, což bylo možná příznačné – jejich set zkrátka skončil až ve chvíli, kdy skončit musel.

Richard Müller ukázal, že některé písně jednoduše nestárnou

Richard Müller nepotřeboval pobíhat po stage, skákat do publika ani shazovat mikrofony. Většinu vystoupení strávil vsedě, téměř stoicky sledoval své spoluhráče a nechával hudbu mluvit za sebe.

Za zády měl výborně sehranou kapelu, doprovodné zpěvačky a ve zvuku se objevil i klarinet. Celá show působila velmi klasicky, možná až konzervativně, ale právě v tom byla její síla. Publikum znalo téměř všechno a napříč generacemi zpívalo spolu s Müllerem.

Nejvýraznějším momentem se bez překvapení stala skladba Štěstí je krásná věc. V tu chvíli už nezpívala jen první řada, ale prakticky celý prostor před pódiem. Richard Müller tak připomněl, že na festivalu plném současné alternativy může mít stejně silné místo i interpret, jehož skladby provázejí několik generací posluchačů.

Fat Dog rozpoutali jeden nekonečný moshpit

Pokud měl ale třetí den jeden koncert, který svou energií výrazně převyšoval většinu ostatních, byli to Fat Dog.

Housle, saxofon, klávesy, kytary, elektronika – zvuk byl hutný, vrstvený a přitom neustále v pohybu. Od prvních minut bylo jasné, že tentokrát se stát v klidu nebude.

Moshpit se vytvořil prakticky okamžitě a skoro až do konce nepřestal existovat. Zpěvák navíc trávil velkou část koncertu právě v něm, zpíval fanouškům přímo do obličeje a hranice mezi kapelou a publikem se postupně úplně rozpadla.

V jednu chvíli se mezi lidi vydal dokonce s pivem, které cestou nabízel ostatním. Celé vystoupení se neustále něco dělo a nikdo si nemohl být úplně jistý, odkud zpěvák za chvíli vyskočí. Fat Dog předvedli jeden z nejživějších a nejintenzivnějších setů celého dne.

Hledání aktuální radosti s Current Joys

Po dávce energie přišel poměrně tvrdý emocionální střih. Current Joys dorazili z New York City a jejich jméno působilo během koncertu skoro jako oxymóron. Aktuální radosti se totiž hledaly poměrně obtížně.

Kapela nabídla melancholický, těžký a místy téměř ubíjející set plný smutku a introspekce. Jestli Fat Dog několik desítek minut předtím rozhazovali energii na všechny strany, Current Joys ji z prostoru spíš postupně vysávali.

Samo o sobě to samozřejmě není výtka – právě melancholie je podstatnou součástí jejich hudby a v rámci vlastního žánru funguje velmi dobře. V pozdní festivalovou hodinu ale šlo o poměrně náročnou změnu tempa. Current Joys jsou zkrátka smutní kluci a rozhodně se nesnaží předstírat opak.

Overmono vrátili festival zpátky na parket

Po emocionálně hutném koncertu Current Joys už bylo potřeba trochu změnit náladu a Overmono přesně to nabídli. Elektronické duo postavilo na stage výrazný DJský pult a místo introspekce se znovu začalo tančit.

Jejich set postupně vtáhl publikum zpátky do noční festivalové atmosféry a vizuální stránku doplnily i velké nafukovací balonky vypuštěné mezi lidi. Jednoduchý prvek, který ale v davu fungoval přesně tak, jak měl – během chvíle se odrážely nad hlavami publika, a ještě podtrhovaly uvolněnou atmosféru závěru večera.

Pop Messe znovu ukázalo, proč má na české festivalové mapě svoje místo

Tři dny Pop Messe nabídly přesně to, co od festivalu tohoto typu chceme – program, ve kterém se vedle sebe bez problémů potkává česká alternativa, rap, elektronika, indie, experiment i velká zahraniční jména. Ne každý koncert vyšel dokonale, některým interpretům nepřál čas, jiným technika a občas jsme si nebyli úplně jistí, co se na pódiu vlastně děje. Právě v tom ale bylo celé Pop Messe sympatické. Festival nepůsobil jako přehlídka bezpečných sázek, ale jako prostor pro hudbu, která může být krásná, divná, hlučná, melancholická i úplně chaotická.

Během tří dnů jsme viděli intimní a precizně vystavěné sety, koncerty připomínající spíš performance, několik výprav přímo do publika, nekonečné moshpity i momenty, kdy zpíval prakticky celý areál. Mezi naše nejsilnější zážitky patřili například energičtí Obongjayar a Fat Dog, vizuálně propracovaná Oklou nebo generačně spojující koncert Richarda Müllera. Pop Messe ale fungovalo hlavně jako celek – díky dramaturgii, která se nebojí kontrastů a dává prostor interpretům, které by člověk na jednom festivalu často vůbec nečekal vedle sebe.

Letošní ročník tak znovu potvrdil, že Pop Messe není festival, na který se chodí jen za jedním headlinerem. Je to spíš několikadenní výprava napříč současnou hudbou, během které člověk může objevit něco nového, nechat se něčím úplně strhnout a u něčeho zase jen nechápavě stát před pódiem. A právě proto se budeme těšit zase příště.