Bert & Friends: Každý koncert je wimbledonský zápas a každý den je bílé plátno, na kterém tvoříme obrazy.

Bezprostředně po koncertě na Colours of Ostrava jsme si s Bertem povídali o tom, proč je pro něj každý koncert trochu jako wimbledonský zápas, jak se tenis promítl až do koncertních outfitů i proč je pro něj nejdůležitější, aby se na pódiu cítil dobře on sám. Řeč přišla také na inspiraci, vzpomínky na babiččinu kouzelnou skříňku, české bizáry i na to, co by si přál, aby po Bert & Friends jednou zůstalo.

Hudební knihovna: Právě jsi sestoupil z pódia na Colours of Ostrava. Jaké jsou tvoje první pocity po koncertě? Co tě napadá po tom, co dohraješ?

Bert:„Já poslední dobou beru každý koncert jako takovej wimbledonskej zápas, ve kterým, když dá pánbůh, vyhrajou všichni. Je to pro mě fantastickej zážitek, protože tolik lidí, kolik se na tom podílí, kolik lidí ten festival staví a pracuje na něm… Pak přijde takovej citlivej moment, kdy můžou nahlas znít ty skladby a já se můžu propojit s lidma. To je pro mě vlastně zázrak. Ta velikost pódia, kolik přišlo lidí a vůbec ta letní festivalová energie, to je pro mě nějaká esence. Občas na ni myslím, když skládám písničky. Vizualizuju si, jak by mohly znít v ideálním světě na takhle velkým pódiu. A dneska se to uskutečnilo. Je to takovej prolnutej sen s realitou.”

HK: Já jsem vás dneska viděla naživo poprvé a strašně mě zaujaly ty tenisové úbory. Co je za nimi? Dokázal bys to nějak vysvětlit?

Bert:„Je to vlastně dost jednoduchý. Před necelým rokem jsem se – už se asi dá říct – zamiloval do tenisu. Do toho zážitku být na kurtu a hrát s kámošem tenis.A hned jsem začal řešit, co vlastně na sobě na kurtu nosit. Protože k tenisu patří určitá šlechetnost. Na spoustě kurtů je třeba zakázaný být bez trička, na Wimbledonu musí mít hráči z většiny bílý oblečení… Má to takovou fazónku, která mi přijde jako oslava života. Není to jen sport a výkon, ale je v tom i elegance. A ta elegance se automaticky prokreslila do našich koncertů. Takhle jednoduše. To, co máš rád, to dělej. A to my děláme.”

HK: Mě hrozně baví i tvoje stage presence. Působíš úplně přirozeně, ale zároveň jako někdo z trochu jiné planety. Máš pro to nějakou inspiraci? Nebo odkud bereš chuť dělat věci právě takhle?

Bert:„Já vlastně nevím, jak to dělám. Snažím se jen, aby to bylo mně přirozený. Vždycky si říkám, že když je dobře mně na pódiu, tak snad je dobře i lidem přede mnou. A to je pro mě takovej klíč.”

HK: Když už jsme u té vizuální stránky, tvoje outfity jsou často hodně specifické. Bereš inspiraci někde, nebo to jde čistě z tebe?

Bert:„Každej den je takový bílý plátno, na který se dá něco namalovat. A člověk si může říct, jakej obraz dneska vytvoří. Když si vezmu černý tričko, je mi automaticky jinak, než když si vezmu bílý. Nevím, jak to úplně popsat…"

HK: Mně z toho vlastně vychází, že je pro tebe důležité, aby v tobě to oblečení vyvolalo nějaký pocit a aby ses v něm cítil autenticky.

Bert:„Jo. Prostě nosím to, co mám rád. Ale zas to tolik neřeším. Je to nějaký automatický a intuitivní.”

HK: Existuje koncert nebo situace spojená s tvou hudbou, na kterou nikdy nezapomeneš?

Bert:„Takových momentů je spousta, i když už si nevzpomínám, na co si nepamatuju. Ale vybavujou se mi často místa a momenty, kdy vznikly první nápady písniček. Člověk prochází takovejma checkpointama, jak někde na horách. A pak se mu vrací pohled na hlavní vrcholek.”

HK: A stalo se něco takového i dnes? Něco, na co si řekneš: „Jo, tohle si budu pamatovat."

Bert:"Jo. Třeba že byla tak dobrá atmosféra a tak dobrej vibe, že člověk nemusel vlastně vůbec nic dělat. Jen tam být a koukat. Všechno se dělo samo. Je to ale díky tomu, že jsme jako kapela super sehraný. Je to jako letět balónem do vesmíru, z planety na planetu. Má to všechny atributy tý nejlepší rakety, jaká může na světě být.”

HK: Kdyby někdo natočil film o Bert & Friends, kdo by tě měl hrát?

Bert:"Jim Carrey. Protože jsem ho měl strašně rád v dětství. Koukal jsem na Ace Venturu a byl to můj nejoblíbenější herec. Takže by to byla největší pocta.Ale jestli se to někdy stane, to nevím. Každopádně děkuju za nápad.”

HK: Znáš bonboniéru Laguna – Plody moří?

Bert:„Jasně.”

HK: Kdybys sis z ní měl vybrat jen jednu čokoládu, která by to byla?

Bert:„Asi mořský koník. My tuhle bonboniéru občas dostáváme od fanoušků a já si toho moc vážím. Vždycky si vzpomenu na svoji babičku, která sáhla do svojí kouzelný skřínky a dala nám jednu z těch čokolád. Byl jsem u ní asi před dvěma měsíci a ona zase sáhla do tý kouzelný skřínky. Dostali jsme nějaký koruny a nějakou čokoládu. Takže za babičkou musím zase brzy zajet. Mám ji moc rád.”

HK: Předposlední otázka. Jaký je tvůj nejoblíbenější český bizár nebo virál, ke kterému se rád vracíš?

Bert:„To je dobrá otázka. Nedávno jsme byli s Pavlem Borovičkou, se kterým jsme taky dělali některé videoklipy a je takovej „the man behind the scenes", na hotelu někde poblíž Ostravy. Na televizi běžel teleshopping pro pilaře.Ten pán tam ukazoval motorový pily, vysvětloval, jak jsou skvělý a jak mají ostrý ostří… a přitom mu chyběly články na několika prstech. Někde neměl kus prstu, někde neměl prst vůbec. A on s těma rukama pořád ukazoval to dokonalé ostří.”

HK: Úplně na závěr. Kdyby někdo za padesát let otevřel učebnici české hudby a byla by tam jedna věta o Bert & Friends, co by sis přál, aby tam stálo?

Bert:„Byl bych rád, kdyby tam třeba byly akordy našich písniček. Aby byly zanalyzovaný harmonie a melodie. Aby se ta hudba zkoumala vážně, třeba jazzovým nebo hudebně-teoretickým přístupem. Když si člověk pomyslí na hudbu, která dneska vzniká, tak je vlastně otázka, co síto historie nechá jako drahokamy. Co je to zlato, který na tom sítu zůstane. Ale to se vůbec nedá předpovídat. A možná, kdyby se o nás v žádný knize nakonec nepsalo, tak by mi to vlastně ani nebylo líto. Přijde mi, že ta malá historie, kterou si píšeme teď mezi sebou, úplně stačí. Protože se máme rádi. A je dobře.”

Autorka rozhovoru: Anna Kubelková 
Foto: Michal Boodya Budinský