Declan Welsh: Pokud chcete dělat umění, kašlete na algoritmy

Declana Welshe jsme se v rozhovoru zeptali, proč jeho hudba nemá posluchače jen utvrzovat v tom, co už cítí, ale přimět je dívat se na svět jinak. Řeč přišla na psaní textů, energii živých koncertů, nedokonalost v hudbě, politická témata i tlak algoritmů a streamovacích platforem na začínající kapely.

Hudební knihovna: Tvá hudba bývá často popisována pomocí žánrových nálepek. Kdybys ale měl kapelu popsat v kontextu účelu, jakému slouží, co má Declan Welsh and The Decadent West v lidech probouzet?

Declan: „Naše hudba má lidi povzbudit, dát jim pocit, že jsou naživu, a nabídnout jim něco, o čem mohou přemýšlet. Myslím, že spousta autorů písní a umělců se snaží o to, aby se lidé cítili viděni. My chceme, aby lidé sami něco uviděli. Ne věci, které bychom byli schopni vidět jen my, ale věci, které může vidět každý — jen je možná dokážeme pomocí hudby a textů formulovat nebo podat způsobem, který vás přiměje přemýšlet o světě, o vašem místě v něm a o tom, co můžeme udělat, aby byl lepší."

HK: Když píšeš písničku, co přichází jako první — emoce, obraz, rytmus, věta, nebo kytarová linka?

Declan: „Většinou je první hudba. Kolem ní pak stavím všechno ostatní. Nechám skladbu, aby ke mně sama promluvila, a ona pak určí, o čem bude. Takže bych řekl, že jako první přichází kombinace hudby a emocí a slova následují jako můj pokus tu emoci využít k tomu, abych něco sdělil."

HK: Je nějaké téma, o kterém jsi chtěl psát už dlouho, ale pořád jsi pro něj nenašel správná slova?

Declan: „Asi ne. Snažím se psát o tom, o čem mluvit chci, takže se mi nikdy nestalo, že bych pro nějaké téma nedokázal najít správná slova a kvůli tomu ho zavrhl. Můžu ale říct, že se snažím, aby každé jednotlivé slovo znamenalo alespoň jednu věc — a většinou víc než jednu. Texty pro mě nejsou jen výplň. Stejně jako popisy vlastních emocí mě inspirují eseje a argumenty, které lidé formulují. Myslím si, že umění nemusí sloužit jen k tomu, abyste se cítili pochopení, ale může vám pomoct skutečně pochopit svět a svoje místo v něm."

HK: Tvá hudba je často přímočará, zároveň ale stojí na výrazné melodii a fyzické energii. Jak vyvažuješ jazyk a energii?

Declan: „Asi je to jednoduše tím, co se mi líbí po zvukové stránce. Jazyk mě fascinuje a přitahují mě vlivy, které možná nejsou na první dobrou zřejmé: Nas, Kendrick Lamar, Lorde, Hozier, Bruce Springsteen nebo PJ Harvey. Lidé, kteří se vám snaží něco předložit tak, aby vás to přimělo přemýšlet, místo aby vám jednoduše říkali, co si máte myslet. Melodie, rytmus, tah i emoce jsou pro mě jedna a táž věc. Všechno je to součást stejného rozhovoru a stejného přístupu."

HK: Jak důležitá je pro tvůj zvuk nedokonalost? Punk a indie často stojí právě na určitém tření, zatímco moderní produkce má tendenci všechno vyhlazovat.

Declan: „Nejsem velkým fanouškem až příliš čisté hudby. Vždycky dám přednost zajímavému hlasu, zajímavé kytaře nebo zajímavým bicím před tím, aby byly dokonalé. Bezchybnost podle mě není nutně dobrá věc, zvlášť v umění. Chcete dostat něco vzrušujícího nebo zajímavého, něco, co má vrstvy a hloubku a komunikuje konkrétní perspektivu. Dokonalost pro mě neznamená čistotu a hraní přesně do beatu. Punk udělal pro hudbu v mnoha směrech strašně moc — mimo jiné ukázal, že k tomu, abyste dokázali něco sdělit, nemusíte být klasicky školení hudebníci. Zároveň ale i punk může mít vlastní konvence, které vás omezují. Nás často označují za punkovou kapelu, ale neřekl bych, že mám potřebu se těchto konvencí držet."

HK: Píšeš skladby už s představou živého koncertu, nebo se jejich pódiová podoba ukáže až později?

Declan: „U nové desky bylo psaní rozhodně hodně zaměřené na živé hraní. Energie, tempo, síla skladeb — u všeho přemýšlím nad tím, jak na to bude reagovat publikum. Miluju nahrávání ve studiu, dají se tam objevit věci, na které byste při samotném živém hraní možná nepřišli, ale vždycky je můžete začlenit i do koncertní podoby. Studio a koncert pro mě vlastně nejsou dvě tak odlišné věci. Chcete, aby skladba naživo i na nahrávce plnila stejnou funkci — aby lidi nadchla."

HK: Je nějaká skladba, která pro tebe změnila význam ve chvíli, kdy jsi ji začali hrát naživo?

Declan: „Ano, hned několik. Třeba jsem si neuvědomoval, že některé melodičtější písničky nakonec budou ty, na které se lidé nejvíc hýbou. Máme skladbu Times a ta publikum většinou rozpohybuje okamžitě, přestože zní poměrně jasně — ne vyloženě šťastně, ale nadějně. Hudebně není nijak tvrdá a její téma je přitom dost hluboké a hořkosladké. Někdy zjistíte, že lidé budou na písně reagovat jinak, než jste čekali, a to je skvělá věc. Ve chvíli, kdy jsou skladby venku, patří lidem stejně jako mně a každý si z nich může vzít, co chce. Chci jen, aby si z nich něco odnesli. Nechci, aby je pasivně vstřebávali. Chci, aby byli zapojení."

HK: Jak demokratický je tvůrčí proces kapely? Existuje okamžik, kdy velmi osobní nápad přestane patřit jen tobě a stane se skladbou Decadent West?

Declan: „Na každé desce to bylo trochu jiné. Ta poslední byla pravděpodobně o něco víc moje než společná práce celé kapely, ale ostatní vždycky něco přinesou. Už samotný způsob, jakým někdo něco zahraje, věc změní, i kdyby hrál přesně to, co jste napsali. Nikdy to tedy není úplně nadiktované. Písničky rozhodně píšu já a pak je přináším ostatním, ale lidé, kteří je hrají, k tomu vždycky přidají něco navíc."

HK: Vaše koncerty působí fyzicky i emocionálně velmi intenzivně. Co pro tebe znamená povedený koncert — hluk, ticho, zpěv, napětí, chaos, propojení?

Declan: „Všechno kromě ticha. Mluvil jsem s kamarády, kteří jsou spíš introspektivní písničkáři, a ti milují tiché koncerty, kde všichni sedí a poslouchají každé jednotlivé slovo. Já takový nejsem. Chci, abyste se hýbali. Chci, abyste skákali. Chci, abyste zpívali naše písničky. Chci, aby v místnosti byla energie, kterou už nikde jinde nejde zopakovat — konkrétní událost, která se stane jen jednou a kterou si všichni společně zapamatujeme. Ať už děláte cokoliv, když se cítíte povzbuzení a naplno zapojení, přesně to byste na koncertě měli dělat. Chci jen, abyste cítili, že jste součástí toho, co děláme."

HK: Je jiné hrát politicky laděné skladby mimo Skotsko, před publikem, které může jejich kontext číst jinak?

Declan: „Nejlepší příklad je asi naše turné po Německu v týdnu, kdy došlo k útokům 7. října a následně začal pokračující izraelský útok na Gazu. Německo má k té situaci velmi specifické společenské postoje, které se možná nikde jinde na světě neopakují úplně stejným způsobem. Zjistil jsem ale, že existují určité základní hranice, na kterých se většina lidí shodne, když před ně postavíte nezpochybnitelná fakta. Většina z nás nechce vidět zraněné děti. Většina z nás nechce vidět bombardovaná místa, kde lidé žijí. Výmluvy, proč k tomu údajně musí docházet, můžete přijmout jen ve chvíli, kdy jste si už předem vytvořili nějaký soud o lidech nebo dětech, na které ty bomby dopadají.

Snažím se k lidem přistupovat z místa, kde se všichni dokážeme shodnout alespoň na úplně základním minimu toho, co je přijatelné. Bombardovat děti je špatně, ať už je důvod jakýkoliv. I když se to snažíte omluvit tím, že to nebylo vaším záměrem — pokud vaše bomby zasáhnou děti, je to špatně a nemělo by se to dít. Snažím se tedy začínat tam, kde každý bez ohledu na to, odkud pochází nebo jaké má politické přesvědčení, může pochopit, že to, za co se zasazuju, je v jádru mír. Trvalý mír založený na spravedlnosti."

HK: Spousta začínajících umělců se ocitá mezi snahou dělat něco upřímného a tlakem vytvořit něco, co funguje pro algoritmy, playlisty a krátkou pozornost publika. Co bys poradil nové kapele, která se snaží tenhle rozpor ustát?

Declan: „Ujasněte si, co vlastně jste — a neexistuje správná ani špatná odpověď. Jste baviči, nebo umělci? Můžete chtít být baviči a je to naprosto v pořádku. Pak přemýšlejte nad algoritmy, nad tím, co lidé chtějí slyšet, a snažte se jim nabídnout něco, co se jim bude líbit. Já takhle moc nefunguju. Samozřejmě nad publikem přemýšlím, ale snažím se dělat umění, se kterým se lidé propojí, které je vtáhne a díky kterému se nejen budou cítit viděni, ale také se na svět podívají jinak.

A pokud se snažíte dělat právě tohle, vykašlete se na algoritmus, vykašlete se na psaní pro streamovací platformy, pusťte to všechno k vodě a dělejte věc, kterou milujete. Věřte, že pokud se tomu opravdu oddáte, můžete vytvořit něco, co vydrží dlouho. Jestli chcete být slavní jen proto, že chcete být slavní, ignorujte všechno, co říkám. Pokud ale chcete dělat umění, které vydrží a něco způsobí, neuhýbejte."

HK: Když jste začínali, jaká rada by ti tehdy pomohla — a jakou radu jsi naopak rád ignoroval?

Declan: „Přál bych si, abych dřív pochopil hodnotu toho, když děláte vlastní tvorbu, a abych se dřív naučil svoje věci sám produkovat. To je rada, kterou bych dal každému, kdo začíná. A pokud jde o radu, kterou jsem rád ignoroval: možná tu, že bych měl na pódiu přestat mluvit o určitých tématech. Často to byly právě ty věci, které rezonovaly s největším počtem lidí. Na umělce by neměl být vyvíjen tlak, aby dělal něco víc než umění. Ti, kteří ale cítí potřebu nějaké problémy otevřeně pojmenovávat, by v tom měli být podporováni."

HK: Jakou chybou si podle vás musí každá kapela projít?

Declan: „Zjistit, jak vlastně chcete znít. Musíte pořád psát a psát a nějakou dobu budete znít několika různými způsoby, než objevíte věc, která vaši kapelu dělá jedinečnou. Pak ten zvuk můžete dál rozvíjet a vybudovat kolem něj jádro, na které bude publikum reagovat. O to se všichni snažíme a nemyslím si, že existuje jiná cesta než si to sami zkoušet a sami selhávat."

HK: Žijeme v době, kdy se od umělců často očekává, že se okamžitě vyjádří úplně ke všemu. Jak se rozhoduješ, kdy promluvit, kdy psát a kdy raději mlčet a poslouchat?

Declan: „To je velmi dobrá otázka a myslím, že s každým dalším rokem mám větší tendenci držet se zpátky a poslouchat. Velmi intenzivně přemýšlím nad tím, co říkám, proč to říkám a stejně důležité je pro mě i to, jak to říkám. Pokud se chcete vyjadřovat k něčemu tak důležitému, tragickému a děsivému, jako je to, co se děje v Gaze, nejsem si jistý, že stačí mluvit bez rozmyslu, byť vášnivě. Riskujete, že se z vašeho vyjádření stane spíš způsob, jak budovat vlastní značku, než něco, co má skutečné důsledky.

K tomuhle pohledu jsem se dostal až přes vlastní pokusy a chyby. Musíte velmi pečlivě promýšlet, jak komunikujete a čeho vlastně chcete dosáhnout. A tuhle míru kontroly a opatrnosti zdvojnásobte ve chvíli, kdy mluvíte o něčem, co se děje jiným lidem a co sami přímo nezažíváte. Jste tam proto, abyste se pokusili něčeho dosáhnout. Když se vám to nepovede, selhali jste. Dnes se na to dívám právě takhle, a i když je to možná trochu tvrdé, myslím, že pokud podobné věci neberete tak vážně, jak si zaslouží, riskujete, že něco děsivého, co se děje jiným lidem, využijete jen k tomu, abyste si na koncertě vytvořili vlastní moment."

HK: Jakou otázku už vás nebaví dostávat — a na co by se měli novináři podle tebe ptát hudebníků častěji?

Declan: „Když mě novináři chválí za to, že jsem dost odvážný něco říct, je mi to nepříjemné. Chápu ten impuls a vážím si té laskavosti, ale zásadně nesouhlasím s představou, že je od umělce odvážné zamávat vlajkou nebo říct dvě slova. Asi je to lepší než neudělat nic. Jenže když si uvědomím, že na světě existují lidé, kteří skutečně dělají odvážné věci, je mi trochu trapně, když vás někdo chválí za to, že stojíte před davem lidí, kteří si zaplatili, aby vás viděli, a říkáte jim něco, s čím nejspíš už dávno souhlasí. Pokud z toho něco skutečně vzejde — pokud třeba někomu změním názor — na to bych byl hrdý.

A pokud jde o něco, na co bych si přál, aby se novináři ptali častěji: proč jsem napsal text právě tak, jak jsem ho napsal. Ne co se vám stalo nebo co to znamená, ale proč jste to vystavěli právě tímto způsobem. Jaké řemeslo nebo techniku používáte a čeho se snažíte dosáhnout? Myslím, že má smysl chápat texty nejen jako prostředek, ve kterém se můžete sami poznat, nebo jako způsob, jak může umělec přiznávat osobní pravdy o sobě samém, ale také podle toho, co vás dokážou přimět skutečně vidět ve světě a jak toho dosahují."

HK: A nakonec — pokud někdo objeví tvou kapelu právě díky tomuto rozhovoru a ještě od vás neslyšel jediný tón, kterou skladbou by měl začít a na co by se měl soustředit?

Declan: „Začal bych skladbou Inaction. Asi nejlépe napoví, kam směřuje nové album. Poslouchejte text, energii, sílu, tah — a něco ciťte. Má vás zvednout ze židle."