Při čtvrtém dni festivalu Brutal Assault jsme cestovali z říše do říše

David Malý, 13. 08. 2026

Závěr festivalu Brutal Assault nabídl kromě příjemného slunečného počasí i další možnosti objevování. Sobotní program byl z mého pohledu lehce slabší, co se zvučných jmen týče a stejně jako o den dříve, dopolednímu a odpolednímu programu dominoval death metal v různých podobách. V sobotu zároveň vystoupily dvě zásadní kapely, které se do line-upu dostaly až jako náhrada za zrušené koncerty. Šlo o Candlemass výměnou za The Sisters of Mercy a Satyricon, kteří vyplnili místo po odpadnuvších Cradle of Filth.

Můj program znovu začínal až později odpoledne a začínal se švédskými metalcorovými Imminence na Sea Shepherd stage. Kapela, která vyniká výrazným využitím houslí v podání zpěváka Eddieho Berga, se na festivalu představila vůbec poprvé, ačkoliv u nás hrají velmi pravidelně. Na říjen letošního roku chystají šestou desku „Axis Mundi” a z ní nám naživo předvedli všechny dosud vydané singly „Crestfallen”, „False Light” a „The Sword That Never Bends”. Největší porci ale obsadila deska „The Black”, která se loni dočkala reedice, a to například s písněmi „Heaven Shall Burn” nebo „Desolation”. Přiznám se, že ačkoliv na koncertě jako takovém nebylo nic špatně, nemohl jsem se s Imminence sladit. Chyběla mi tam energie, komunikace s diváky a zkrátka to nemělo potřebnou šťávu.

Tu postrádali i jejich sousedé z Finska. Kapela Insomnium na Marshall stage navázala melodickým death metalem a nabídla průřez svou kariérou, ale i ochutnávku z chystané desky. „Netherworlds” vyjde v říjnu jako desátá deska a slyšeli jsme z ní „Gleam in the Black” a „Shadowlife”. Spojení tvrdých vokálů Niilo Sevänena a čistého hlasu Ville Frimana bylo zprvu příjemné, postupem času však jejich tvorba poměrně zevšednila a jejich tempo zůstávalo ve stejné rovině. Výraznější změnu nepřinesly ani populární skladby „While We Sleep” a „Heart Like a Grave” na samotný závěr.

Svěží vítr a dynamickou změnu stylu přivezli američtí The Ghost Inside. Přední metalcorová formace při své premiéře v pevnosti nikoho nešetřila a na pódium vyrazila s domněnkou, že pod ním najde své zaryté fanoušky. Našla. Nacházeli se v moshpitech nejen při největších peckách jako „Aftermath”, „Engine 45”, „Avalanche” nebo „Death Grip”. Zpěvák Jonathan Vigil s nimi udržoval velmi blízký kontakt a nenechal nikoho vydechnout. Možná byla na návštěvnících znát už jistá únava, jelikož se jich před Sea Shepherd stage nesešlo příliš mnoho, ale na náladě a atmosféře koncertu to nijak neubralo. The Ghost Inside za sebou mají těžkou autobusovou nehodu a zdá se, že dělají všechno pro to, aby do toho šlápli s ještě větší vervou.

Osobní vrchol sobotního dne přišel krátce před osmou hodinou. Dodatečné potvrzení švédských doom metalových veteránů Candlemass mně udělalo velkou radost a na Marshall stage jsme s nimi mohli slavit 40 let plných epické muziky. Show odstartovali s osmatřicet let starou skladbou „Bewitched”, na kterou navázaly „Mirror Mirror” a „At the Gallows End”, a už začínalo být jasné, jakým směrem se koncert bude ubírat. Nejlépe to shrnul zakládající baskytarista Leif Edling, který se naoko „omluvil”, že k oslavě čtyřiceti let budou hrát jen ty klasiky. Vybírali tedy jen z materiálu z 80. let, přičemž nejvíce skladeb zaznělo z nepřekonatelného debutu „Epicus Doomicus Metallicus”. Zpěvák Johan Längqvist, který sice s kapelou v roce 1986 začínal, ale jako stálý člen působí teprve od roku 2018, působil velmi mile a do svých vokálů dával všechno. Mě mimo jiné zaujala Edlingova oprýskaná baskytara, která vypadala, že na ni možná nahrál už slavný debut. Nechyběly skladby „Dark Reflections”, „Crystal Ball” a samozřejmě „Solitude”. Candlemass jsou i v pokročilém věku ve skvělé formě a docela bych si přál, aby k nám přijeli i na samostatný koncert. Téměř výhradně u nás koncertují jen na festivalu Brutal Assault a i jejich čtvrtá návštěva znamenala prakticky totožný setlist. Skladeb z novějších desek, především z éry zpěváka Roberta Lowea, se stejně asi už nedočkáme.

Po této podvečerní sérii jsem výrazně ubral plyn. Únava už byla značná a program byl, až na výjimky, značně omezený pro můj vkus. Od death metalových Left To Die na Sea Shepherd jsem velmi rychle utekl, byť byli pro mnohé hlavním tahákem. Poslechl jsem si konec post-rockových black metalistů Deafheaven na Obscure stage, kteří jsou pro svoje žánrové spojení velmi cenění. Poprvé a naposledy jsem navštívil i pátou KAL stage, kde se krátce po deváté hodině večerní představil tuzemský industriální DJ Bunkerer. Jeho EBM set byl poměrně osvěžující a půl hodina strávená v jeho přítomnosti byla příjemná, i díky měkkým sedačkám. Poslední krátkou ochutnávku jsem na Obscure stage přijal od kanadských technických death metalistů Cryptopsy. Technické dovednosti rád ocením, ale ta přílišná brutalita je u klasického death metalu něco, co překousnu jen málokdy.

Program se opět přiblížil mému vkusu po desáté hodině na hlavním nádvoří. Tedy, alespoň vzdáleně. Na Marshall stage už řádil divoký norský kmen Wardruna. Seveřané platili za jednoho z headlinerů letošního ročníku, což pro mnoho fanoušků nestravitelné, nicméně jejich význam a jedinečnost se těžko zpochybňuje. Wardruna vystoupila na festivalu teprve podruhé, ale u nás koncertuje s železnou pravidelností. Zpěvák Einar Selvik vyměnil black metalové Gorgoroth za temný folkový ambient a udělal dobře. Po boku zpěvačky Lindy-Fay Hella a svých spoluhráčů vytvořili husí kůži nahánějící hudbu, která posluchače přenese do úplně jiného světa. Hella jejich šamanskou muziku doprovázela expresivními tanci, zatímco John Stenersen hrál na švédský lidový nástroj moraharpa a Eilif Gundersen foukal do všemožných fléten a rohů. Rituál připomínající atmosféru doprovázeli i Arne Sandvoll a HC Dalgaard doprovodnými vokály a hrou na nejrůznější bubny a perkuse. Skvělou kulisu doplnila i prostá dekorace, na které vynikly stíny a doprovodná světla. Koncert probíhal bez komunikace s diváky, která by byla rušivá. Tento průběh Selvik narušil až v závěru, kdy poděkoval za přízeň, ale zbytečně dlouhým proslovem vysvětloval, proč si myslí, že lidstvo přestalo sdílet tradice a nezpívá tak často, jak by mělo. Myslím, že tisíce hudebních festivalů a aktivních kapel po celém světě svědčí o pravém opaku. Wardruna nabídla nevšední výlet za hranice tradičních žánrů a dovolila nám nahlédnout do severské historie.

Krátce před půlnocí jsem se vydal na poslední výlet napříč josefovskou pevností a na chvíli zakotvil na Obscure stage s kalifornskými Health. Industrální kapela, která v posledních měsících a letech nabírá na obrovské popularitě, má s českým publikem už mnoho zkušeností. Mnozí příznivci synthwave zde možná nachází podobnost s jejich krajany The Midnight, britskými Gunship nebo francouzskými Carpenter Brut. Health jdou však ještě dál. Jsou často výrazně tvrdší, než jejich žánroví souputníci. Vytváří chladnou moderní elektroniku, která obsahuje výrazné vlivy špinavého industriálního hluku a noise rocku. Na festivalu nabídli další únik z reality, nikoliv však do zasněžených norských lesů, nýbrž do nihilistické budoucnosti v totální zkáze. Nádhera.

Poslední tečku za letošním festivalem Brutal Assault jsem při svém odchodu udělal na Sea Shepherd stage. Tam se pošesté představili norští černokněžníci Satyricon. Ani black metal není žánr, který by byl mému srdci blízko, ale parta okolo zpěváka Satyra a bubeníka Frosta je výjimkou potvrzující pravidlo. Ano, mnozí pravověrní fanoušci žánru by je možná označili za black metalový mainstream, nicméně kapela v něm má velmi silnou pozici. Přišel jsem právě včas na několik hitů jako „Now, Diabolical”, „The Pentagram Burns” nebo „Fuel for Hatred”, a můj metalový apetit byl opět uspokojen.

Festival Brutal Assault měl při svém devětadvacátém ročníku možná trochu smůlu. Sami organizátoři přiznali, že jim několik velkých kapel těsně uteklo, a tak mohl letošní ročník vypadat úplně jinak. Na druhou stranu nelze příliš souhlasit s tvrzením, že letošní ročník byl tím nejslabším za posledních deset let. Ano, chyběla megahvězda, ale předních představitelů mnoha žánrů bylo na programu více než dost. Obscure promotion už chystají jubilejní 30. ročník, a už nyní víme, že se na něm opět představí Mercyful Fate, znovuzrození Children Of Bodom nebo letos zrušení The Sisters Of Mercy. Kromě této trojice známe dalších třiatřicet jmen a více než stovka nás ještě čeká.

Top 5:

1. Candlemass

2. Wardruna

3. Health

4. Insomnium

5. Satyricon

Top 10 festivalu:

1. Protest the Hero

2. Primus

3. Animals As Leaders

4. Candlemass

5. Thy Catafalque