Třetí den festival Brutal Assault prezentoval především individuální hráčské dovednosti

Den číslo tři pro festival znamenal pomyslný vrchol, jelikož se večer představila kapela, která byla obecně považována za největší hvězdu, potažmo nejvzácnější vystoupení. Páteční dopoledne a brzké odpoledne patřilo především tradičnějším žánrům jako black, death a thrash, zatímco v druhé polovině dne jsme mohli obdivovat excelentní instrumentální umění mnoha zajímavých hostů. Tato přehlídka vyvrcholila koncertem amerických Primus.

Jak jsem včera skončil, tak jsem dnes začal. Tedy, do jisté míry. První kapela, která mě přilákala do areálu, byla vážená Americká parta Corrosion of Conformity. Nynější stoner/sludge metalová skupina začínala s hardcore punkem, který však nikdy úplně neopustila. Právem je považovaná za velmi vlivnou kapelu a jako jednu z prvních, která spojila tyto žánry dohromady. V tomto tisíciletí u nás zahráli teprve podruhé a oba koncerty proběhly v josefovské pevnosti, i když je dělí dlouhých čtrnáct let. Kapela je v polovině páté dekády a stále ji má pevně v rukou kytarista Woody Weatherman, kterému dlouhá léta sekunduje zpěvák Pepper Keenan. Pánové jsou stále kreativně aktivní a letos jim vyšlo jedenácté album „Good God / Baad Man”. Vybírali nejen z něj, ale i z komerčně úspěšné „Deliverance” z roku 1994. Corrosion of Conformity předvedli poměrně statický set bez velkých emocí, ale pro mnohé šlo o vzácnou možnost tyto vlivné veterány vidět, a to stále ve slušné formě.

Krátce před pátou hodinou odpolední nastala těžká volba pro všechny, kteří rádi zajdou na nevšední žánr, ale mají rádi i žánrové klasiky. Vyrazil jsem na Obscure stage shlédnout koncert avantgardní skupiny Thy Catafalque. Maďarský soubor pod vedením hudebního vizionáře Tamáse Kátaie, který zřídka objíždí pódia s malou armádou skvělých zpěváků, zpěvaček a muzikantů. Maďaři mají na kontě dvanáct desek, na kterých prozkoumávají hudební svět bez pomoci žánrů. Na festivalu téměř nezazněla jedna deska dvakrát a nabídka tak byla velmi pestrá. Nálada se měnila dle toho, kdo na pódiu drží mikrofon. Byla to dvojice zpěvaček Martina Veronika Horváth a Ivett Dudás, které se postaraly o více folkem a rockem ovlivněné skladby, jako třeba „Trilobita" nebo „Napút". Gábor Dudás a Tamás Kátai si šetřili hlas na post-blackový a progresivně metalový materiál, kupříkladu „Néma vermek" nebo „A gyönyörű álmok ezután jönnek". Byl to zábavný žánrový kolotoč, který překvapoval a ukázal, že i v rámci jedné kapely můžete narazit prakticky na cokoliv.

Ještě zbyl nějaký čas na povinnou návštěvu progresivních učitelů Animals As Leaders. Ti na Sea Shepherd stage uzavírali lekci nesmírně komplexních kytarových vyhrávek, djentu a jazz fusion s lehkou elektronikou. Dorazil jsem právě včas na skladby „Physical Education”, „Monomyth” a „CAFO”, které patří k tomu nejlepšímu, co lze zahrát. Kytaristé Tosin Abasi a Javier Reyes dostávali od svého týmu jednu unikátní osmistrunnou kytaru za druhou a zdánlivě bez velké námahy, s úsměvem a vtípky hráli nadpozemské melodie, u kterých zůstává rozum stát. Často se setkávali u bubeníka Matta Garstky, který za kytaristy ve svém umění vůbec nezaostával, dostával hodně prostoru a dle jeho zarputilých výrazů si to užíval stejně, jako početný dav před ním. Animals As Leaders právem drží titul absolutních ikon tohoto žánru, navzdory podtitulu sedmé desky Periphery „Djent Is Not a Genre”.

Odmítl jsem nabídku thrashe i death metalu a vyrazil zpět na Obscure stage, kam konečně dorazil zpěvák Arthur Brown. Čtyřiaosmdesátiletý brit se na festivalu měl představit už loni, ale pionýr shock rocku a psychedelické muziky se po zdravotních trablích představil až letos. Zpěvák dostál své pověsti a objevil se se silným make-upem a během koncertu vystřídal nespočet kostýmů, helem a plášťů. Ani ikonická hořící helma při hitu „Fire” nechyběla. Ani jeho spoluhráči se nenechali zahanbit a zvolili různé historicky fantaskní obleky. Brownova muzika je postavena na hammondkách a prazvláštních zvucích, které ženou psychedelický rock kupředu. Zpěvák na pódiu poskakoval a předváděl poťouchlé taneční kreace a scénky. Vokálně přidával minimálně, často šlo spíše o mluvené slovo, ale jeho silný operní zpěv slyšet byl. Sečteno podtrženo, Brutal Assault přivítal legendu svého vlastního světa, nicméně šlo spíše o zajímavou kuriozitku, než o dechberoucí koncert.

Udělal jsem si krátké kolečko přes Octagon, kde hráli američtí death/doomoví Dusk. Hráli u nás poprvé a úspěšně zašpuntovali průchod pevností zvědavými fanoušky. Nezaujali mě však natolik, abych nekomfort před tímto pódiem snášel dlouho. Doufal jsem v zajímavý doomový objev, ale toho deathu tam bylo až přespříliš a hudebně to nebylo velmi nápadité.

To se nedá říct o nabídce na Obscure stage. Když už nějakou zajímavou kapelu objevím, většinou u ní zůstanu. To rozhodně platí o italských 8-bitových nerdech Master Boot Record, kteří si zde zopakovali show z předloňského ročníku. Kapelu vede Victor Love (mj. Dope Stars Inc.), který se stará o veškeré programování a aranže. Šílené kytarové party má na starosti Edoardo Taddei a můj osobní hrdina za bicími se jmenuje Giulio Galati. Master Boot Record hrají velmi energickou muziku, která jako by vypadla z počítačových her 80. let. Jejich tvorba má nesmírnou energii a posluchač se u ní i zabaví, zejména když k videohrám konce minulého století přičichnul. Je škoda, že tentokrát hráli ještě za světla, jelikož zmíněné počítačové hry a různé animace ve starých textových operačních systémech během koncertu promítají. Naštěstí tyto projekce eventuálně obsadily vlevo stojící obrazovku, a tak si kameramani mohli dát volno. Italové kombinují humor, lásku ke starým technologiím a obdivuhodné instrumentální umění ve skvělý hudební zážitek.

O poznání tradičnější styly byly k poslechu na hlavním nádvoří. Na Marshall stage dokončovala svůj set švédská rap metalová klasika Clawfinger. Ti se k nám rádi vracejí a už hráli na mnoha tuzemských festivalech. Na Brutalu se představili potřetí a chyběli zde dlouhých 9 let. To nám ale vynahradili skvělým průřezem jejich kariérou, včetně materiálu z nové desky „Before We All Die”, na kterou fanoušci čekali bezmála dvacet let. Zpěvák Zak Tell měl dobrou náladu a hodně při koncertu povídal. Možná až příliš často zmiňoval, že už jsou staří a že v roce 1993 hráli nu-metal, když ještě nikdo pojem nu-metal ani neznal. Mohlo to znít trochu povýšeně, ale takový švédský frontman zkrátka je. Clawfinger si početné publikum podmanili a předvedli zdrcující set nejen díky hitům „Nothing Going On”, „The Price We Pay”, „Biggest & the Best” nebo „Scum”, který věnovali jistému oranžovému politikovi. Na závěrečnou „Do What I Say” si na pódium pozvali několik dětí kvůli slavnému refrénu. Děti se však příliš nechytaly a působily zmateně, ale oceňuji symbolismus tohoto gesta. Tell je označil za budoucnost, s čímž nelze nesouhlasit.

Vrcholem večera a snad i celého festivalu bylo vystoupení Amerických Primus na Sea Shepherd stage. Tato experimentálně rocková formace se u nás představila teprve podruhé a od premiéry na festivalu Rock for People uběhlo už 15 let. I proto byl koncert této trojice vnímán jako velmi vzácný a nevšední. Hlavní postavou tohoto tria je zpěvák a baskytarista Les Claypool, který vyniká údernou hrou na baskytaru či kontrabas, což vytváří velmi specifický zvuk. Rozpoznatelný je i jeho huhňavý hlas, kterému není lehké porozumět. Jeho hra je však excelentní a byla radost jej znovu sledovat. Během koncertu rád povídal a několikrát uvedl svého spoluhráče, kytaristy Larryho LaLondeho, jako kmotra death metalu. V roce 1985 totiž krátce působil v ikonické death metalové kapele Possessed a své zkušenosti teď uplatňuje v progresivním rocku s Primus. Výraznou osobu byl i bubeník John Hoffman, který do kapely nastoupil teprve loni a zásobuje ji chirurgicky přesnými údery. Kapela nabídla průřez kariérou s písněmi jako „Mr. Krinkle”, „Here Come the Bastards” nebo „Too Many Puppies”. Publikum bylo velmi početné a vlídné, ačkoliv jej Claypool často neadresoval. Poťouchlou, leč zábavnou show Primus ukončili poměrně náhle a bez rozloučení, ale před odchodem stihli ještě zahrát hity „My Name Is Mud” a „Jerry Was a Race Car Driver”. Velmi zajímavá podívaná hodna titulu headlinera.

Poněkud zvláštní pozici naopak dostala zpěvačka Eivør z Faerských ostrovů. Se svým temným popovým folkem obsadila Marshall stage, ačkoliv se nedá říct, že by patřila mezi výrazně známé jméno pro tradiční metalové posluchače. Své skladby však propůjčila seriálům The Last Kingdom a Game of Thrones nebo videoherní sérii God of War. Publikum tak trochu naladila na tradiční severskou hudbu, na kterou v sobotu na stejném místě navázala o poznání známější formace. Eivør s kapelou nabídla průřez tři dekády trvající kariérou a zaujala zejména svým vokálem, který místy přecházel až do operního zpěvu. V úvodu ji trochu zlobily dlouhé copánky, které se jí zamotaly do tiáry, to ale přešla s humorem. Zaujaly atmosférické skladby jako „Salt” nebo „Trøllabundin”, ale i rychlejší a mrazivé písně „Upp Úr Øskuni” nebo „Í Tokuni”. Eivør kromě zpěvu hrála i na kytaru a na buben, a omámila josefovskou pevnost silnou severskou atmosférou, která byla velmi příjemná.

Podobně chladnou severskou muziku umí také švédská progresivně rocková parta Katatonia, která zahájila svůj set na vedlejší Sea Shepherd stage krátce před půlnocí. Ti nejsou pro české publikum žádnou neznámou, vždyť pouze na festivalu Brutal Assault se představili již pošesté. Naposledy to bylo před čtyřmi lety. Po loňském personálním zemětřesení to však bylo poprvé bez zakládajícího kytaristy Anderse Nyströma a všechny koncerty v pevnosti tak pamatuje už jen zpěvák Jonas Renkse. Navzdory tomu loni vydali třináctou desku „Nightmares as Extensions of the Waking State”, z které zahráli třeba „The Liquid Eye” nebo „Thrice”. Opět se ale hodně věnovali i desce „The Great Cold Distance”, která letos slaví 20 let, a zahráli „Consternation”, „July” nebo „In the White”. Přidali i pecky jako „„Austerity” nebo „Dead Letters” a vše se zdálo být v pořádku. Bohužel, Renkseho zpěv tentokrát nebyl úplně špičkový, jak ho známe třeba i z klubových koncertů. Jeho čisté vokály příliš čisté nebyly a celkově se nepodařilo tu krásně temnou náladu Katatonie převést na letošní festival. Koncert to byl velmi příjemný těmto nedostatkům navzdory, ale pánové to umí mnohem lépe.

Čas se nachýlil k poslednímu pátečnímu koncertu, který však byl velmi krátký. Black metalový závěr společně s Marduk na Obscure stage podtrhla znovu koncertující formace Old Man's Child. Norskou black metalovou skupinu vede kytarista a zpěvák Galder, jenž má po svém téměř čtvrt století trvajícím angažmá v Dimmu Borgir konečně prostor vyrazit se svým projektem na pódia. Loni se tak stalo poprvé od roku 2000 a tuzemské koncerty Old Man's Child dělí neuvěřitelných osmadvacet let. Jsou to fakta velmi poutavá, ovšem to samé nemohu říct o jejich koncertě. Doufal jsem v silnou symfonickou složku ve stylu Galderovy staré kapely, ale dočkal jsem se „jen” syrového black metalu. Sice má své melodie a příměsi, ale řezavý vokál a black metalové kytary mě za několik dlouhých minut vyhnaly z areálu.

Pátek ukázal zajímavou pořadatelskou incentivu. Výraznou roli hrála Obscure stage, která hostila legendy žánrů v podobě Marduk, Grave a Nergala z Behemoth. Kapely, které v minulosti bez diskuzí hrály na hlavních pódiích, byly „uklizeny” na konec areálu a jednoznačně se tak potvrdilo, že Obscure stage zaujímá pozici neoficiálního třetího hlavního pódia. Krok, který se bude jistě probírat v následujících diskuzích, a který se snad nebude opakovat. Obscure stage na tuto roli totiž není stavěné, jelikož se publikum nemůže rozlít do stran a tvoří se dlouhá nudle, na jejímž konci není dobře vidět ani slyšet. Snad je to i z důvodu, že Brutal Assault letos nemá tak silná jména. Některé uskupení si díky tomuto kroku „vydělala” a zahrály si ve velmi lukrativním čase na jednom z hlavních pódií.

Top 5:

1. Primus

2. Thy Catafalque

3. Animals As Leaders

4. Master Boot Record

5. Katatonia

Autorkou fotografií je Klaudia Ligačová.

<<< Den První

Den Čtvrtý >>>