Lenka Dusilová: Přála bych si, aby moje hudba byla trochu léčivá

Na festivalu Colours of Ostrava jsme měli možnost popovídat si s Lenkou Dusilovou. Řeč přišla na její vztah k živému hraní, spolupráci s dalšími hudebníky, proměny významu vlastních skladeb i na to, proč pro ni hudba není soutěží. V otevřeném rozhovoru se vrací také k začátkům své kariéry, intuici a tomu, co by si přála, aby si lidé z její tvorby odnášeli i za několik desítek let.

Hudební knihovna: Právě jste dohrála koncert na Colours of Ostrava a napadá mě otázka: Co je vaše nejoblíbenější věc poté, co dohrajete? Co vás po koncertě nejvíce naplňuje?

Lenka Dusilová:„Já se spíš vrátím k tomu prožitku na koncertě, který je docela velký koktejl pocitů. Od chvílí, kdy člověk řeší nějakou techniku nebo nějaké nepohodlí, až po moment, kdy se dostane do těch skladeb… Mě to hrozně baví, prostě strašně moc. A mrzí mě, že jsme nemohli hrát třeba dýl. Na to se těším. Mám ráda dlouhé koncerty, ale zase ty festivaly jsou velký adrenalin."

HK: Vy působíte na scéně už pěknou řadu let. Když se podíváte na začátek své kariéry, je něco, co byste si z dnešního pohledu do toho začátku vzkázala? Co by bylo dobré udělat nebo třeba udělat jinak?

Lenka Dusilová:„Já nevím, jestli bych to dokázala, protože každý vždycky dělá v určitém období to nejlepší, co umí. Asi by ta malá Lenička potřebovala obejmout, aby věděla, že je dobrá, a vykašlala se na ty kritické hlasy. Že to s ní často nemusí úplně souviset, že si do vás můžou lidi promítat nějaké svoje věci, frustrace, anebo naopak mají raději něco, co pro vás třeba nemusí být úplně užitečné. Prostě dát na svoji intuici. Ale já myslím, že jsem to docela zvládla. I ty slepé uličky, kterými se člověk projde, i nějaké ty v uvozovkách neúspěchy – tím vším si člověk buduje odolnost a zkouší ho to, jak vážně to vlastně myslí."

HK: Já na to navážu. Když mluvíte o těch negativních zkušenostech, je něco, co si člověk, který se pohybuje v hudbě, musí tak nějak odžít sám? Něco, na co se nedá úplně připravit, ale je to svým způsobem nevyhnutelné?

Lenka Dusilová:„Těžko říct. Můj příběh je velice klasický… Já můžu mluvit jenom o svých zkušenostech a myslím si, že těch hudebních vesmírů a způsobů, jak může muzikant fungovat a v čem může být silný, je strašně moc. Je důležité najít opravdu svoje vlastnosti a na těch stavět. To je úplně nejdůležitější."

HK: Vy jste devítinásobnou držitelkou ceny Anděl. Dívala jste se letos na předávání?

Lenka Dusilová:„Já jsem zrovna hrála Human Zoo. Zavírám to představení jednou skladbou a jsem tam vlastně celé ty tři hodiny, takže jsem to neviděla. Ani zpětně jsem se na to nekoukala. Pak jsem zašla na pivko a potkala tam kamarády, se kterými hraju. Takže nevím nic."

HK: Mě právě napadlo, jestli je někdo ze současných umělců, kteří byli nominovaní nebo vyhráli, koho byste vyzdvihla?

Lenka Dusilová:„Ty jo, nevím. Na té scéně se děje hodně silných věcí, začíná to být hodně velkovýpravné, nebo jak bych to řekla. Což někdy může být svým způsobem i frustrující pro současné hudebníky, zvlášť když člověk zapomene na to, jaké má možnosti, vlastnosti a nástroje k dispozici v danou dobu, jaké má finance a tak dále. Ale já tomu věřím. Prostě hudba se děje, vesmír pořád něco tvoří, něco zaniká a je to skvělý.

Já mám ráda mladou hudební generaci a sama pracuju na různých hudebních dialozích. Baví mě potkávat muzikanty, trošku si načuchat k jejich přemýšlení, vnímání světa a přístupu k hudbě. Mám mezi nimi přátele a to mě baví. Je pro mě náročné někoho konkrétního vybrat. Člověk do toho hodně investuje, vnitřně, duchovně a tak… Hudba pro mě není soutěž. A někdy mi přijde, že to tou soutěží občas zavání."

HK: Když jste mluvila o tom, že ráda potkáváte hudebníky a naciťujete, co dělají, vím také, že jste se spoustou z nich spolupracovala na své nebo společné tvorbě. Je někdo, s kým se vám spolupracovalo opravdu dobře a ráda na to vzpomínáte? A čím pro vás byla ta spolupráce výjimečná?

Lenka Dusilová:„Já těch lidí potkala fakt strašně moc. To se nedá takhle vůbec vybrat. Teď mě napadá třeba natáčení v Americe s bubeníkem Scottem Amendolou nebo Johnem Evansem. Už jen potkat se s těmi lidmi bylo skvělý. Beatka, David… S každým máte jiný vztah, jiný způsob komunikace. Navzájem se učíte.

Mám úplně skvělou kapelu, se kterou se mi dobře dělá. V poslední době se mi skvěle spolupracovalo s Clarinet Factory, s Beatkou Hlavenkovou… Můžu vypíchnout i Květy, se kterými jsme napsali skladbu. S Kateřinou Marií Tichou teď doděláváme skladbu, to je taky krásná spolupráce. Igor Ochepovsky… Já mám obrovské štěstí na muzikanty.

A pak dělám třeba workshopy a jenom to, co potom sdílíte s tou skupinou lidí, je pro mě taky hodně sociální. Je to takový můj vesmír, ve kterém se cítím dobře, bezpečně a jistě."

HK: Když se ještě vrátím k dnešnímu koncertu, stalo se během něj něco, kdy jste si řekla: „Jo, tohle si budu pamatovat"? Ať už to byl nějaký pocit, nebo konkrétní zážitek?

Lenka Dusilová:„Já miluju, když se při koncertě stane to, že fakt naskočíte na tu správnou vlnu, jako surfař. Prostě na ni naskočíte a jedete. A dneska jsme na ni naskakovali pořád a bylo to hluboký. Prostě hudba, příběh těch skladeb, příběhy, které jsou spojené s mojí rodinou… Ty věci, které třeba vznikly díky tomu, že se snažím… Zajímá mě transgenerační přenos. Takže když se tyhle věci propojí a zároveň vidíte muzikanty, jak tomu přidávají něco svého… To jsou pro mě silné momenty."

HK: Vy mluvíte o svých skladbách. Je nějaká z nich, která s postupem času změnila svůj význam?

Lenka Dusilová:„Možná jsou to spíš takové ty víc krajinkářské věci, hudební krajiny, kdy pracujete s nějakou vizualizací a nemáte tam úplně konkrétní příběh. Pracujete víc s emocí a s nějakou organickou hudební hmotou. Tam můžete zkoumat různé věci a ovlivňují vás momentální okolnosti, myšlenky, to, co zrovna zažíváte… A to se tam všechno dá krásně zapojit.

Samozřejmě i hudební nápady, které nejsou textové, vznikají z nějaké inspirace, ale potom se dál vyvíjejí a někam se posouvají. A je pravda, že to mám vlastně i u některých písniček. Mám v repertoáru pár takových – třeba Vlčí oči nebo DNA, které jsem hrála v různých variantách.

Vlčí oči jsem hrála už v dětství s mámou a bráchou a pak z toho na Mezisvětech vznikla úplně jiná písnička. Nebo DNA – to byl původně jenom takový nápad a fragment s mým tehdejším kamarádem, kytaristou. A pak, když jsem začala dělat sólové performance s looperem a elektronikou, začala jsem s tím pracovat víc, nejen s textem, ale i s představou.

V dalším představení jsme zase pracovali s jinou vizualizací a teď je to vlastně písnička, která řeší hranici mateřského ochranitelství, toho svícení na cestu, ale zároveň i toho, aby tím člověk nenadělal příliš velkou škodu jenom proto, že má strach, úzkosti, nějaký výhled do budoucnosti nebo představu o tom, co všechno by se mohlo stát."

HK: Mám ještě poslední otázku. Až jednou bude někdo poslouchat vaši hudbu třeba za několik desítek let, aniž by věděl, kdo jste a kdo je Lenka Dusilová, co byste si přála, aby si z vaší hudby odnesl?

Lenka Dusilová:„Aby cítil tu emoci a aby mu to pomohlo něco otevřít. A doufám, že to třeba může být i trošku léčivý."

Autorka rozhovoru: Anna Kubelková
Úvodní foto: Oficiální press fotografie festivalu Colours of Ostrava