Tichý architekt aneb když australský prog, tak rozhodně špičkoví Teramaze

Australští Teramaze si pro svůj progresivně metalový sound na každé desce vždy vybírají specifické téma, které dokáží filozoficky rozpitvat a ještě navíc okořenit svébytnou hudební koláží. Zatímco na předminulé desce Eli: A Wonderful Fall from Grace (2004) se zabývali falešnou mocí a ztrátou lidské identity, přičemž šli časově do minulosti ještě před další desky: poslechem podmanivá trilogie s alby Sorella Minore a Her Halo! je stále dostupná i na YouTube; loni se neortodoxním způsobem, a sice kratšími skladbami, věnovali spojení lidského jedince a stroje ve skvělé nahrávce The Harmony Machine. Ta byla nečekaně „odlidštěná a chladná", možná jako (oprávněná?) hrozba nástupu AI, která v posledních dvou letech vpadla do vývoje lidské společnosti jako technologický uragán. 

 

Klíčové téma zachování lidské identity je provází i na letošní nahrávce The Silent Architect, která už od prvních tónů navozuje vznešenější hudební pocit; monumentální titulní track totiž vystřídá všechny klíčové atributy žánru: meditativní intro, hloubavé přerývaně sekané pasáže s vysokým vokálem i dramatické změny, které jsou pro kapelu typické. Wellsova kytara čitelně formuje celkový sound, a to i v každé další skladbě. Přitom se ale nerozmachuje do onanujících sólových eskapád, které často v progresivně rockovém ranku narušují celkový dojem. Teramaze totiž dokáží zněžnit náladu hudby do téměř čiré piánové podoby v přímočaře vystavěné Doors of Yesterday, které zkoumá minulost a smíření se s ní, ale i rozběsnit agresivním metalových tempem v rozverně pojaté Mr. Crazy. 

Ta zachycuje lidského jedince v rozkladu po přijetí jediné zásadní lži. Jde o odkaz na pokušení lidského jedince v ráji. Moderně filozofičtí Teramaze po lyrické stránce překvapují v roce 2026 biblickým tématem, které ve všech písních z různých úhlů zkoumají, ať smutným anebo filozoficky podnětným způsobem. V nejvíce optimistické písni Arrow vytasí překvapivě svěží devadesátkový pop-rock. Je tu dále masivně tvrdá Dust and Bone, ale hlavně klíčová osmiminutovka Enemy in the Garden, která se zaobírá leitmotivem hada a právě pokušením člověka v Ráji. Na první pohled zní tahle snůška (možná) nesourodě, ale zvukově i atmosféricky jsou všechny kousky za sebou krásně poskládány, že jen žasnu, jak harmonicky se to poslouchá. Vyšperkovaný song nabízí krásné zpomalení uprostřed, kde se Wellsova kytara pustí do výpravných, ale ne nadbytečných sól, které vytáhnou dramatickou oponu desky do nejvyšších sfér. Do mnohovrstevnaté tématiky lidského osudu, který (možná) řídí Bůh (anebo kdo vlastně?), Dean a spol. dokáží náladami strhnout k opakovanému poslechu, a to zvláště v závěru, který uvádí akusticky přítulná Ghost Hands, odlehčená to rockovka s nakažlivým refrénem v podobě dokola opakující věty o "plýtvání času". 

Progresivní skvost vrcholí bouřlivým, ale ve skrze chytlavým pompézním soundem v téměř dvanáctiminutovém eposu Left in the Fire. Chvílemi tvrdému, leč nakonec opulentnímu progovému testamentu dominují masívní riffy kytar, které jakoby soupeřily s tesklivým hlasem zpěváka Nathana, jež si užívá silné kontrasty, ale jeho výšky mají v uších nakonec zaručený katarzní charakter. Chvílemi skoro křičí, chvílemi jen pluje nad zběsilým soundem. Překvapivě vsunutá variabilní španělka skoro na závěr přináší nevídanou gradaci. Pokaždé, když tohle poslouchám, nedýchám napětím!  

Teramaze s novinkou stoupají (už poněkolikáté, ale tentokrát velmi sebejistě a ambiciózně) k vrcholu světového progmetalového kolbiště, kde doposud vládli američtí titáni Dream Theater. Svou pílí a konzistentním zvukem, nemluvě o koncepčním duchu téměř všech jejich studiových zářezů, již dávno překonali lehce vyčpělé Haken nebo Caligula´s Horse z „domácí" protinožčí scény a při dlouhodobé absenci britských Threshold či veteránů Fates Warning, kteří si možná vybírají oddychový čas, dávají světu jasně vědět – hudebně i filozoficky! -, kdo v moderním progovém rauši bude udávat směr.