Pátý den Rock For People uzavřel festival

Neděle 14.6., tedy poslední den Rock for People 2026. Den, kdy se naposledy oklepávalo bahno z bot, závěrečná tečka za dalším nabitým ročníkem. Počasí se konečně umoudřilo a všichni hudební nadšenci si mohli nerušeně užít samotný závěr festivalu. Sice mnoho návštěvníků odjelo, auta a kyvadlová doprava ale do areálu navozili posily. Tyto nové příchozí šlo poznat snadno, nejenže vypadali v porovnání s ostatními poměrně svěží, valná většina se navíc pyšnila tričky Iron Maiden a mezi jejich přednosti patřily i čisté, bahnem dosud neposkvrněné, boty. 

Ačkoliv se jednalo o poslední den, i ten nám měl mnoho co nabídnout. Zlatým hřebem večera byli samozřejmě již zmínění headlineři Iron Maiden, ale i co se týče menších kapel si každý přišel na své. Mnozí se dočkali Knocked Loose, zazářili ale i japonští Man With a Mission či tuzemské uskupení Alice & Dan Bárta.
 

Metal pod maskou

Pro mě velmi silným startem dne byla kapela BLACKGOLD, která vystoupila na druhé největší stage. Tato maskovaná skupina přináší novou vlnu muziky do nu-metalu, ladí jim nejen nástroje, ale i vizáž. Kontrast zlaté a černé odlišil kapelu od ostatních umělců dne. Každý člen s jinou černo-zlatou maskou, padnoucím oblečením a elánem, všichni ukázali, co v nich je. Charismatický zpěvák podněcoval diváky k lepšímu výkonu, a to především v podobě skákání. Kombinace řevu, nu-metalu a rap-metalu vytvářela unikátní atmosféru a hudební zážitek. Jejich tajuplnost byla chvílemi nabourávaná sebe prezentací samotných umělců. Zpěvák se nebál do vystoupení zapojit drobné tanečky a ponoukat k pohybu i fanoušky. Zároveň kapela zněla živě ještě o něco lépe než na studiových nahrávkách, což je vždy obrovské plus. 
Oproti ostatním festivalovým zastávkám lehce pozměnili setlist a před jejich příchodem na podium byla puštěna píseň Without Me od Eminema. Skladeb nejvíce zahráli z alba Back With Another One, z poslední desky E.P Phone Home ale taktéž představili rovnou několik písniček. Navíc na podiu velkolepě ohlásili svůj brzký návrat do České republiky, a to už letos 28. listopadu v rámci své headline show v Café v lese. 

Ostré kytary a dojímání

Těsně po BLACKGOLD na hlavní stage vystoupili Loathe. Tuto liverpoolskou kapelu mohli někteří vidět předskakovat například před Architects či krátce před festivalem na turné s Mastodon. 
Zpěvák Kadeem France na podiu působil neuvěřitelně autenticky a ve svém živlu. Upřímnost z něj vyloženě čišela, na diváky se neustále usmíval a když zrovna nezpíval, tancoval. Celému živému výstupu dominovaly hlavně kytary, ať už tvrdší riffy nebo melancholické melodie, Loathe zkrátká ví, co dělají. Zvuk byl jako takové pohlazení po duši, a to včetně čistých metalových křiků. Skutečně, kapela bravurně zvládala létat z žánru do žánru. Předposlední píseň Is It Really You? dojímala až k slzám, se závěrečnou Gored se ale atmosféra naprosto přetočila – hloubky a screamy dominovaly poslední písni. K tomu všemu ještě byli všichni členové kapely velmi sympatičtí. 

Americký hardcore ve formě

Za mě nejlepším zážitkem pátého dne byli bezpochyby Knocked Loose. Neměla jsem ve spojitosti s extrémním množstvím dalších kapel čas mít jakákoliv očekávání, kdybych je ale přece jen měla, spadla by mi brada až na zem i tak. Kapela byla neuvěřitelně ve formě, každou písničku odehráli perfektně. Podívat se na ně přišel velký dav, ale nebylo divu. Na svém kontě mají hned několik alb, to poslední You Won't Go Before You're Supposed To z roku 2024 kapele vysloužilo i nominaci na cenu Grammy. Z této desky také v rámci svého vystoupení odehráli nejvíce písní. Mnoho z jejich skladebnbylo nahráno ve spolupráci s dalšími metalovými a hardcoreovými hvězdami, jako je například Poppy, nebo Motionless In White. Právě známou Suffocate z collabu s Poppy jsme mohli slyšet naživo. 
Velké moshpity, nekončící crowdsurfing a zpěv davu zpěvák Bryan Garris neúnavně podporoval. Jeho výkon byl bez chyby, stejně obdivuhodné jako jeho výšky byly i jeho screamy. Na jednu píseň se navíc připojil i Kadeem France z výše vzpomínaných Loathe. 
Dojem, který po sobě Knocked Loose zanechali, si udržím v paměti ještě hodně dlouho (a věřím, že nejsem jediná).

V Česku jako doma

Byla jsem se poté podívat na Sleep Theory. Bylo evidentní, že v řadách diváků měli velké zastoupení svých fanoušků, kteří znali texty a zobali jim z ruky. Písně měli chvílemi pomalejší, hlasy zpěváka a kytaristy se skvěle doplňovaly. Rozhodně se dá říct, že se postupně do stanu k Evropě 2 přidávalo víc a víc kolemjdoucích, někteří možná díky dojemným textům a dunivým basům. Já osobně si jejich show oproti ostatním koncertům tolik neužila, laťka ale byla dost vysoko. 

O dost více mi sedli The Hara, kteří jsou v  Česku více než známí mimo jiné díky odehranému koncertu na hlavní stage Rock for People v roce 2023. Tuto událost zmínila i samotná kapela, jako takovou ódu na staré dobré časy zahráli Fool & The Thief, která se stále zuby nehty drží v prvních příčkách jejich nejposlouchanějších písní. Tato trojice se u nás objevuje několikrát do roka (podobně jako Palaye Royale) a vždy shledá u fanoušků úspěch. V jejich koncertech je totiž něco návykového, atmosféra je poměrně chaotická a stane se toho pokaždé spoustu. Divák je mnohdy trochu zmatený, s úsměvem na tváři ale přijímá vše, co se okolo něj zrovna děje. Frontman Josh Taylor pravidelně vypráví nejrůznější historky a vede až téměř schizofrenní monology s kamerou, která jeho obličej promítá na obrazovky. Tentokrát tři ze tří členů kapely odehráli koncert bez trička a vystavili tak na odiv své potetované hrudě. 
Už rovnou začátek setu naladil celý zbytek show, v úvodní trojici písní zazněla i Die in the City. Celkově hráli skladby napříč celou tvorbou, takže na své si přišli i skalní fanoušci. Nemohlo chybět ani Joshovo šplhání na konstrukci, kytarista Zack Breen v lidech a obrovský moshpit se členy kapely. The Hara si prý původně na festival dorazili odpočinout, hned nultý den ale překvapili DJ setem (který se ale ke mně nějak vůbec nedostal a doslechla jsem se o něm právě až na tomto koncertě) a na posledním dni zaskočili za vypadlého interpreta.  
Nebyl by to ale pořádný závěr show The Hara, kdyby na konci chyběla písnička Friends, během které nikdo nikd nestojí a všichni zuřivě skáčou. Set The Hara má zkrátka vždycky své kouzlo, tím spíš, pokud je na Rock for People. 

Zlatý hřeb dne

Kdo se také tak trochu přijel na festival prokázat byl samozřejmě i poslední headliner festivalu, Iron Maiden. Plocha u hlavní stage možná v minulosti viděla i více fanoušků, dav se ale i tak táhnul až do dáli. Ačkoliv jsem měla v rámci festivalu vyhlídnuté především jiné headlinery, Iron Maiden musím nechat, že byli opravdu ve formě. Nebyl slyšet jediný falešný tón a dlouhé písně se v Parku 360 rozezněly do každého rohu. Neúnavné kytary zněly po dobu celého jejich setu. Slyšeli jsme rovnou 17 skladeb a ti z přítomných, kteří písničky Iron Maiden znali, je zpívali od začátku do konce. Bylo krásné vidět, kolik fanoušků mělo z koncertu neutuchající upřímnou radost. 
Celá show byla doplněna o vizuály, zvuku se nedalo nic vytknout a koncert měl zkrátka grády. Říká se, že se dříve hudba dělala trochu jinak, někdo by i řekl, že lépe. Pokud by to tak bylo, Iron Maiden do této kategorie určitě můžeme zařadit. Hráli hudbu, která se člověku dostane pod kůži.

Melancholické zakončení festivalu 

Úplně posledním interpretem pro mě byli čistě instrumentální God Is An Astronaut. Melodické skladby unášely posluchače někam mimo realitu a pryč z vlastní hlavy, daleko od problémů všedního světa. Zároveň se kapele povedlo diváky skrz hudbu až uklidnit. Člověk by si přál, aby festival nikdy neskončil, God Is An Astronaut jako kdyby čas natahovali a upravovali podle vlastních pravidel. Atmosféra, která během koncertu panovala, se těžko popisuje, show s sebou ale přinášela jistý klid a odlehčení. 
Samotná kapela vyjádřila vděk, že mohou celý festival svým setem uzavřít. Jejich melancholické melodie se zdály jako z jiného světa a samotný závěr show byl velice harmonický. 

Po tomhle všem už nezbývalo nic moc jiného než zabalit stan, umýt si boty, naposledy se ohlédnout na hlavní stage, zamáčknout slzu a říct zase na rok ahoj. 
Ač se nám teď může zdát čekání neuvěřitelně dlouhé, za chvíli se rok s rokem sejde a my opět vstoupíme do Parku 360 načerpat jedinečnou atmosféru tohoto festivalu. Protože není magičtější a dojemnější moment než přijet znovu do Hradce, bojovat se stavbou stanu v kempu a vítězoslavně vkročit do areálu s cílem užít si ty nejlepší dny v roce. A tak děkujeme za další krásný ročník festivalu Rock for People, který byl jako vždy plný té nejlepší hudby a nenahraditelných vzpomínek.

Foto: Eva Frouzová