Gorillaz na Rock for People potvrdili, že i s world music můžete dosáhnout vrcholu

Prvním headlinerem, který uzavíral produkci na hlavní Mastercard stage, byli britští art popoví Gorillaz. Už jen toto tvrzení může být předzvěstí, že to asi úplně nezapadalo do tradičního konceptu, který festival s headlinery má. Gorillaz hráli na festivalu úplně poprvé a v České republice teprve podruhé, a to po devíti letech. Parametry pro punc unikátnosti měl tedy koncert skvělé. Jenže nejde o kapelu, která by publikum zásobovala hitem za hitem. Naopak. Gorillaz by mohli být symbolem, který musí zástupci festivalu každoročně mnohokrát zdůrazňovat. Symbolem, který podtrhuje multižánrovost celé akce, ačkoliv se to tak v posledních letech už nemusí zdát. Jak tedy Gorillaz u přísného publika obstáli?

Ještě předtím, než se lze na Gorillaz podívat kritickým okem, je potřeba si uvědomit několik věcí. Asi tím nejvíce okatým „problémem” (a prosím, problémem opravdu jen v uvozovkách) je nedostatek hitů. Hádám, že většina hudebních fanoušků Gorillaz zaregistrovala v úvodu jejich kariéry, dokáže pojmenovat dva hity, a pozná možná pár dalších písní. Britská kapela pod taktovkou zpěváka Damona Albarna a výtvarníka Jamieho Hewletta není typickou skupinou pro mainstreamový spotřební trh. Nejde zkrátka o typický rockový koncert plný skočných stadiónových šlágrů. To samozřejmě uvádí samotná žánrová definice. Nelíbí-li se vám art pop, můžeme použít i nic neříkající škatulku alternativní rock, která však pro Gorillaz opravdu nic nedefinuje. Termín trip hop už je podstatně blíže, ale také to už úplně neplatí. Proč?

Za všechno může nová deska „The Mountain”. Lépe řečeno, hudební vývoj. A pro Albarna to platí dvojnásob. Aktuální deska je totiž v mnohém jiná, než tvorba, která se dostala k uším širší veřejnosti. Jistě, deska vyšla teprve v únoru a své hity už také má, jenže už to není tvorba, která by se do mainstreamu dostávala tak jednoduše. Kapela navíc vydává desky poměrně pravidelně, a tak se nedá říct, že by novinka byla nějak výrazně očekávaná. „The Mountain” je silně inspirovaná tradiční indickou hudbou a kromě angličtiny na ní najdeme arabštinu, španělštinu, hindštinu a jorubštinu, tedy jazyk používaný v západní Africe. Na desce již tradičně spolupracovala velká řádka muzikantů a i díky tomu má velmi široký záběr, barevný vokální rozptyl a žánrově se poměrně zásadně rozchází od jejich rané tvorby. Deska je spirituální, emoční, melancholická a v pohodě by snesla nálepku world music. No, a protože album „The Mountain” zaplnila polovinu celého koncertu, bylo to poměrně výrazně znát.

Už víme zhruba co očekávat, tak se dostáváme k samotnému koncertu. Během něj soustavně pršelo, ale nešlo o nic zásadního, co by dramaticky snížilo počet diváků. Většina lidí asi ví, že Gorillaz byla (alespoň v minulosti) označována jako virtuální kapela. Svého času kolovaly fámy, že na živých koncertech můžeme vidět hologramy slavných komiksových postaviček v nadživotní velikosti a na pódiu vlastně nikdo živě nehraje. Byla to fascinující představa, ale realita je opravdu o poznání lidštější. Na pódiu se po celou dobu koncertu pohybovalo třináct muzikantů a nebyla nouze ani o hosty. Tedy, toho pohybu zase tolik nebylo. Kromě kytaristy Jeffa Woottona, baskytaristy Seye Adelekana a zpěváka Albarna na pódiu příliš aktivity nebylo. V pozadí seděli tři perkusisté v čele s bubeníkem Jaegou Mckenna-Gordonem, vedle stáli čtyři doprovodní vokalisté a pravou část pódia obsadila Ruth O'Mahony-Brady a Mike Smith na klávesy.

Tu virtuální složku tak vytvářely jen projekce, které obsadily většinu LED displejů. V záběrech byl zejména zpěvák Damon Albarn, a tak diváci především v zadních řadách mohli sledovat všemožné animované projekce v hlavních rolích s 2-D, Murdocem Niccalsem, Noodle a Russelem Hobbsem. Někteří umělci nejen z alba „The Mountain” přijeli do Hradce zazpívat i osobně. Byl to třeba rapper Posdnuos, který obstaral rapování v hitu „Feel Good Inc.”, zpěvačka Fatoumata Diawara vystřídala Albarna v písni „Désolé”, a Bootie Brown zahostoval v dalším hitu „Dirty Harry”. Někteří interpreti už bohužel nejsou mezi námi, a tak je Gorillaz připomněli skrze obrazovky. Mezi nimi se objevil Omar Souleyman nebo Bobby Womack.

To všechno byly zajímavé momenty, které z koncertu udělaly alespoň nějak zábavný zážitek. Jinak to totiž bylo velmi statických a nevýrazných devadesát minut. Damon Albarn v drtivé většině zpíval skrze mikrofon, který zastíral jeho hlas tak, jak ho známe z nahrávek. Při svých vokálních povinnostech i mimo ně tam jinak stál jako solný sloup, víceméně bez větších emocí či komunikace. Koncert byl výrazně instrumentální navzdory několika hostům, a ačkoliv hudebně nelze nic vytknout, naživo koncert působil velmi utahaně a nezáživně. První známnější skladba „19-2000” přišla v úvodu, v polovině koncertu diváky probudila „On Melancholy Hill”, a pak bavil až závěr s trojicí „Dirty Harry”, „Feel Good Inc.” a „Clint Eastwood”. Vše skladby staré více než 20 let z mainstreamové televizní éry kapely. Z nových skladeb bodovala pouze „Orange County”.

Koncert Gorillaz lze popsat jako sledování komiksů s občasným indickým dabingem a výtahovou hudbou v pozadí. Ani povedené komiksové animace neudržely pozornost po celou dobu a hudební složka neměla kromě hitového závěru příliš vrcholů, ba ani gradace. Rock for People sáhli po kapele, která samozřejmě headlinerem být má, ale výrazněji osloví jen (ne)náročné hudební publikum. Tedy buď ty, kteří experimentování Gorillaz milují, nevadí jim výrazné žánrové prolínání a neočekávají zpěvné hity, nebo ty, kteří si „prostě šli něco poslechnout”. Tato kapela zkrátka není pro všechny a zatímco si někteří odnesli velmi nevšední zážitek, jiní na koncert Gorillaz za pár týdnů zapomenou.

Autorkou fotografií je Eva Frouzová.