Druhý den na Valníku Ivan Mládek dokázal, že hudba spojuje všechny generace

Návštěvníky z řad pankáčů (někteří outfitem, všichni duší) páteční vytrvalý liják tak vysílil, že spali jako dřeva. Noc na sobotu byla ve stanovém městečku netradičně klidná. O to drsnější probuzení, které doprovázelo zlověstné bubnování deště na stany a celty. Po stromech rozvěšené oblečení nemělo šanci oschnout. Už ne, stačilo, modlili se nocležníci. Vyrazil jsem tedy do královského města pro pláštěnku, a jakmile jsem ji za poslední promáčené peníze zakoupil, rozestoupila se obloha a vysvitlo sluníčko. Mraky se sice ještě navrátily, ale už ani kapka. Ne že bych si chtěl připisovat nějaké zásluhy…. 

Dopoledne byl Slaný plný lehce rozpoznatelných návštěvníků Valníku. Ti šťastnější posedávali na zahrádkách restaurací, ti méně brouzdali po hezkém historickém městě s plechovkami či lahváči. Někteří nakupovali pláštěnky, jiní v místním second handu nepromokavé bundy. Zbytečné investice, ale to ještě nikdo nemohl tušit. Všichni se na sebe usmívali, radovali se a užívali si vzdalujících se mraků. A pozvolna mířili do letního kina, kde hudební produkce opět začínala v 10 hodin. 

Koho zvolit na rozjezd? Zputnik s královnou sociálních sítí Anetou Práglovou. Ta na sebe opět strhla veškerou pozornost. Na pódiu řádila jako utržená ze řetězu, skákala, tancovala, svíjela se, rozhazovala rukama i nohama a pronášela přisprostlé vtípky a poznámky. Ne že by se na ni hezky nedívalo, ale písně průměrné, ne příliš propracované. Jak poznamenal jeden návštěvník, lepší sledovat než poslouchat. Poté dostala prostor čtveřice punkových legend, kdy pod pódiem nesměl chybět žádný vyznavač tohoto nejen hudebního, ale především životního stylu.   

Houba, Punk Floid, Vision Days i Nežfaleš zahráli, hodně zjednodušeně, klasický old skool punk, plný energie, jednoduchých rytmů a zpěvných refrénů. Přesně to, co od nich fanoušci, radující se z krásného počasí, očekávali. Téměř čtyři hodiny tancovali, pogovali, skákali do davu, prostě si tuhle dávku tradičního punku náležitě užívali. Po takové náloži si bylo třeba alespoň na chvilku odpočinout a občerstvit se, takže Schodiště nemělo ze začátku svého setu pod pódiem úplně narváno. Ale jen dvě tři písničky, jejich ryčná muzika přilákala návštěvníky zpěv do víru dění.   

Schodiště představovalo úkrok od punku směrem k rocku, folku a šramlu. Bohaté nástrojové obsazení včetně akordeonu, saxofonu nebo flétny obstaralo velice pestrou a barevnou hudbu. Kromě letitých hitů Pytlíky ČSA, Na chvíli ven, Stařena, Ze zvyku, Nalejte cigára, zapalte víno zazněly i zbrusu nové singly Kde domov můj a Je jaro. A pak nastoupil čtyřiaosmdesátiletý senior s víceméně stejně starými mládenci a Valník rozsekal.   

Oním seniorem nebyl nikdo jiný než Ivan Mládek, jehož Banjo Band vznikl mnohem dříve, než se většina návštěvníků festivalu narodila. A přesto je dokonale odzbrojil. Bylo až dojemné sledovat potetované a ocvočkované pankáče, jak z plna hrdla a s knedlíkem v krku pějí Prachovské skály. Medvědi nevědí, Rychlík jede do Prahy, Jez, Neopatrný křeček, Praha – Prčice, Láďa jede lodí, Brno je zlatá loď nebo samozřejmě přídavkový Jožin z bažin. Na této hudbě vyrostlo již několik generací a Valník dokázal, že další budou následovat. Ivan Mládek musel přidávat hned třikrát a i poté ho dav dlouho vytleskával. A sborově se neslo letním kinem, že se jednalo o vrchol festivalu. Neskutečný mazec a pro většinu nezapomenutelný zážitek, o kterém ještě dnes s hrdostí vyprávějí svým rodičům a prarodičům.   

V dobrém slova smyslu lidovou zábavu vystřídaly instrumentální preciznost a mistrovství. Dalším odvážným dramaturgickým krokem organizátorů bylo zařazení Ivan Hlas Tria. Samozřejmě nepřilákalo takové davy jako Mládek, ale bylo velice příjemné zastavit se, ztišit a poslouchat fantastickou kytaru Norbiho Kovácse, violoncello Olina Nejezchleby a autentický zpěv Ivana Hlase, který střídal veselé i smutné folkové a bluesové písničky, mimo jiné z filmu Šakalí léta.   

Konec rozjímání a dojímání, nastupují zvířata. Početný band Sto zvířat rozjel velkou jízdu plnou skáčka, rocku, reggae. Dokonalá show po všech stránkách. Skvěle šlapající kapela plná dechových nástrojů sázela jeden osvědčený hit za druhým. Nikdy nic nebylo, Alice se dala na pití, Refrén, Nejkratší cesta, Noční ptáci, Erotickej film, Dáma s čápem, Romeo a Julietta a vzhledem k blížícímu se konci prázdnin nesměla chybět vypalovačka Ty vole na základní škole. Fanoušci velice vstřícně reagovali i na dvě nové písně z chystaného alba, kazatelskou Nalejujá a vztahovou skladbu Manželství. A také na promakaný závěr koncertu, kdy se postupně vytráceli jednotliví členové souboru. Přiznávám, že jsem si na Míru Barabáše, který nahradil předčasně zesnulého Jendu Kalinu, dlouho zvykal, ale tady mi poprvé hodně sedl. 

Jednodušší, ale hodně energickou punkrockovou hudbu naservírovalo Zakázaný ovoce. V setlistu dostaly přednost starší a rychlejší (s výjimkou jednoho ploužáku) songy, které s frontmanem Jardou Sládečkem odzpíval početný dav fanoušků. Pod pódiem se už zase vesele skotačilo, vzhledem k rostoucí tmě dostalo prostor i pyro. Příjemné zklidnění přineslo vystoupení legendy tuzemské reggae scény, kapely Švihadlo. Klasické, poctivě zahrané old skool reggae rozhoupalo stále ještě početné publikum, formace prvotřídních muzikantů v čele s Petrem Šturmou a Jiřím Charyparem představila nové, v pořadí sedmé studiové album Něco se láme. O úplný závěr se postarala místní punkrocková formace Dilemma in Cinema, kterou velice potěšilo, že i po půlnoci na ni tancovalo velké množství hudebních fanoušků. 

A to je konec 27. ročníku Valníku. Tedy v amfiteátru, nikoli ve stanovém městečku. Bylo znát, že předešlá, deštěm a bahnem způsobená únava, je ta tam a kolem mnoha stanů se vyhrávalo a popíjelo až do rána. A všichni se už teď těší na další ročník, ve který, i přes řadu nejasností ohledně slánského letního kina, doufají. Byla by velká škoda, kdyby tento festival s ojedinělou atmosférou i dramaturgií musel skončit. Držíme palce.

Foto: Martin Půlpán