Čtvrtý den Rock for People vyvrcholil oznámením headlinera na rok 2027

Poslední regulérní festivalový den bylo nad areálem konečně relativně sucho a fanoušci, kteří neplánovali zůstávat i na přidanou neděli, si mohli užívat závěr letošního Rock for People téměř bez pláštěnek. Večer nás čekal nejkontroverznější headliner Halsey, ale ještě předtím se na festival poprvé podíval President, při svém comebacku zde opět zahráli I Killed the Prom Queen a premiéru si odbyli třeba i Within Temptation.

Studené počasí tohoto týdne se s námi rozloučilo poslední sprchou kolem poledne, což poznamenalo hlavně koncert Police Symphony Orchestra, kteří se těšili velkému zájmu dešti navzdory. Zbytek dne už byl bez kapek a aspoň v sobotu jsme mohli do jisté míry předstírat, že je léto. Čtvrtý den jsem zahájil na Mastercard stage s britskými Kid Kapichi. Při domácím poslechu mě zaujal jejich drzý výraz a silný jihoanglický přízvuk, ale naživo byl jejich koncert poměrně nevýrazný. Stali se poslední obětí Fat Lady, kdy se na obrovském pódiu čtveřice trochu ztrácela před očima a jejich špinavý garážový rock nevyzněl příliš lákavě. Škoda. Myslím si, že kdyby hráli třeba na Evropě 2, vyčnívali by mnohem víc. I přesto na ně rád zajdu znovu při lepší příležitosti a doporučuji k poslechu.

Následoval koncert jejich krajanů Bury Tomorrow, kteří by si s Fat Lady jistojistě poradili. Hráli však na trochu přívětivějším Rock for People stage. Na festival se vrátili po třech letech a opět s novým materiálem z loňské desky „Will You Haunt Me, with That Same Patience”. Koncert však zahájili silnou dvojicí „Choke” a „Abandon Us”, které si užila početná skupina příznivců. Musím se však opakovat z tři roky starého reportu. Hlas Jamese Camerona jim prostě chybí a s ním Bury Tomorrow ztratili kus své identity. Právě on byl tou složkou, která kapele dávala unikátní zvuk a rozpoznatelnost. Tom Prendergast čisté vokály zvládá solidně, ale zkrátka to není ono. Zpěvák Daniel Winter-Bates si stále drží svou vysokou úroveň a dál platí za jeden z nejsilnějších hlasů na metalcorové scéně. Tam problém není. Aktuální deska obstarala čtyři skladby, došlo i na pecku „Boltcutter” a nový singl „DEATH (Ever Colder)”. Stále velmi solidní záležitost.

První sobotní návštěva stanu Evropy 2 proběhla ku příležitosti velmi příjemného reunionu, ve který jsme snad už ani nedoufali. Australská formace I Killed the Prom Queen se po téměř dekádu trvající pauze vrátili na pódia, a to v původní sestavě debutové desky „When Goodbye Means Forever…”. Bohužel bez někdejšího baskytaristy Seana Kennedyho, který před pěti lety zemřel. Toho připomínalo tričko zpěváka Michaela Craftera s nápisem „SK Forever”, a mimo jiné i stejnojmenná skladba kapely Deez Nuts, jejichž zpěvák JJ Peters seděl na bubenické stoličce. Pánové hráli převážně z prvních dvou desek a zejména úvodní skladba „Your Shirt Would Look Better With a Columbian Neck-tie” rázně připomněla raný metalcore, který v Austrálii tato pětice začínala. Další zásadní skladby „Sleepless Nights and City Lights” nebo „When Goodbye Means Forever…” na sebe nenechaly dlouho čekat. IKTPQ brutálním způsobem připomněli, jak metalcore začínal a svůj návrat ozdobili skvělým vystoupením i na Rock for People.

Po krátké pauze jsem už čekal na jeden z vrcholů sobotního programu Mastercard stage. Britští Don Broco se chystali ke svému třetímu koncertu u nás a ani třetí možnost jsem si nemohl nechat ujít. Po dlouhém čekání jsme se jich dočkali na festivalu před čtyřmi lety a o rok později i jako headlineři v Praze. Další koncert si u nás naplánovali zase až za tři roky, ale alespoň přijeli s novou deskou „Nightmare Tripping”. Tou zahájili celý koncert díky singlu „Cellophane”, pokračovali s „Pretty” a další novinkou „Nightmare Tripping”, kde skvěle zvládl i vokály Chada Kroegera. Jsem rád, že pánové měli skvělý zvuk a evidentně taky dobrou náladu. Zpěvák Rob Damiani předváděl své taneční kreace i výborný hlas, se kterým mu za bicími pomáhal Matt Donnelly. Don Broco si s početným publikem hráli při „T-Shirt Song”, „Bruce Willis” nebo „Gumshield” a skvěle fungovaly i další novinky „Disappear” nebo „True Believers”, kde si zahostoval Sam Carter z Architects. Pevně věřím, že na další koncert nebudeme muset čekat příliš dlouho, jelikož se z Don Broco rychle stává velká srdcovka.

Yonaka měli velmi podobnou cestu mezi svými festivalovými vystoupeními, s tím rozdílem, že mě před čtyřmi lety trochu zklamali. Tentokrát jsem jejich set poslouchal pouze z povzdálí. Malinko jsem na ně zanevřel, novou desku „Until You're Satisfied” jsem před festivalem neslyšel a začala se ozývat únava. Letošní album přehráli prakticky celé, a tak jsem si zanotoval alespoň u starších věcí „Call Me a Saint”, „Ordinary” a „Punch Bag”. Z blonďaté Theresy Jarvis se během těch let stala bruneta a kromě toho, že jí to dle mého názoru více sluší, také jí to lépe zpívalo. Nicméně, z letmého poslechu nových skladeb naživo nevím, jestli se k této kdysi nadějné kapele vrátím. V té sedmileté proluce mezi studiovkami se vydala cestou, na které trochu ztratili své kouzlo.

Až budete něco příště googlit, moc tomu nevěřte. Google mi totiž píše, že Spojené království nemá prezidenta. Možná mají pořád loňské informace, jelikož se President zničehonic objevil loni v létě a jejich vůbec první koncert byl na obrovském anglickém festivalu Download. Podezřelé, že ano? O identitě kohokoliv v kapele President se nic neví, což je na dnešní dobu plnou spekulací a vnímavých fanoušků obdivuhodné. Zpěvák vystupuje v znepokojivé masce, což jeho hlas naživo trochu tlumí, ale na druhou stranu to skvěle sedí do jejich hudby. Zlí jazyci tvrdí, že jde o kopírku Sleep Token. Já si to nemyslím. Podobnosti tam samozřejmě jsou, ale jejich mix metalcoru, alternativy a elektroniky je podstatně jemnější a nesmírně chytlavý. Na Rock for People odehráli celé EP „King of Terrors”, přidali tři pecky z debutu „Blood of Your Empire” a set doplnili coverem „Change (In the House of Flies)” od Deftones. Zpěvák během koncertu nekomunikoval, řídil své publikum pouze gesty. Nikdy jsem podobnou pódiovou prezentaci neviděl, ale fungovalo to skvěle. Stejně jako skladby „In the Name of the Father”, „Fearless” nebo „Angel Wings”. Skvělé!

Těch britských kapel bylo v sobotu opravdu požehnaně. Další v pořadí byli Nothing But Thieves na Mastercard stage. Ti měli pauzu mezi koncerty na Rock for People o rok kratší a při jejich první návštěvě jsem je pasoval na budoucí Evropské headlinery. No, situace je stejná jako tehdy, i po vydání čtvrté desky „Dead Club City”. Ta jim však zajistila první místo v britské hitparádě, a není divu. Vydali se vstříc synťákům, chytlavému popu a atmosféru vyladili do oldschoolového synthwave, který teď frčí. Zejména závěr koncertu s písněmi „Oh No :: He Said What?”, „Welcome to the DCC” nebo „Tomorrow Is Closed”. Navíc úvod odstartovali největším hitem „Amsterdam” a další taneční peckou „Is Everybody Going Crazy?”, čímž si přítomné fanoušky okamžitě získali. Posluchači posedávali na schnoucích pláštěnkách po celé délce ranveje a kroutili se do rytmu. Nothing But Thieves přidali i novinku „Evolution” z chystané desky „Stray Dogs”, která je zase více kytarová. Závěr pak patřil hitu „Impossible”. Frontman Conor Mason dělá svou práci nejlépe, když zpívá. Když si však vezme slovo mimo své texty a promlouvá k divákům, je to takové kostrbaté a zvláštní. To samozřejmě nevadí. Ne každý frontman je rozený showman. Nothing But Thieves na Rock for People opět loupili a sklidili za to zasloužený úspěch. 

V průběhu úvodních dní přišla zpráva, že americký muzikant Blackbear na festivalu nevystoupí, a tak jeho večerní slot převzali jejich spoluobčané z opačného břehu Spojených států. Metalcoroví Silent Planet rozhodně nebyli potichu, ale nebylo jim to nic platné. Na nahrávkách znějí velmi dobře, dokonce bych řekl, že jsou i poměrně inovativní, ale naživo to na mě vůbec nefungovalo. Hráli poslední desku „Superbloom”, zpěvák Garrett Russell byl velmi příjemný, fanoušci reagovali skvěle, dokonce se pokusili udělat v Česku zemětřesení, ale se mnou to ani nehlo. Zkrátka se mi vůbec netrefili do nálady. Jsem přesvědčený o tom, že v klubu by svou tvorbu dokázali prodat skvěle. Možná by to bylo lepší, kdyby hráli ve stanu Evropy 2, jak bylo původně v plánu. Dá se říct, že koncert odehráli dobrý, ale nebavil mě?

Ještě před skončením Silent Planet jsem přece jen vyrazil do stanu Evropy 2, a to tento ročník naposledy. Kvůli zrušení Blackbeara a následných změnách se do line-upu na rychlo dostala švýcarská parta Comastatic. Ti začali koncertovat teprve loni a teprve před měsícem vydali svůj debut „Live Fast Die Young”. Jedná se o tvůrčí duo zpěváka Mattia Di Paola a kytaristy Giuliana Julese Luonga, které doprovází kapela. Hudebně nešlo o nic světoborného. Jejich muzika působila jako rocková boy band, ale své publikum si našla a nakonec i zde byla docela fajn atmosféra.

To už čas ukazoval deset hodin a schylovalo se k posledním headlinerovi festivalu. Tím byla zpěvačka Halsey a o jejím výkonu se dočtete v samostatném článku.

Před poslední cestou na hlavní Mastercard stage jsem se zastavil ve výrobní hale ČT Art stage kvůli velmi zajímavém projektu. Zde vystoupila britská skupina The 900: Tony Hawk's Pro Skater Cover Band, která hraje… No, však víte. Jedná se o oficiální britskou cover kapelu, která má údajně svolení od samotného Tonyho Hawka a na Rock for People zahráli úplně první show mimo Britské ostrovy. Další zajímavý úlovek. Skupina hraje metalové covery licencovaných skladeb z celé série a fanoušci si tak mohli připomenout někdejší hodiny hraní těchto kultovních her, popřípadě se jen pobavit u známých hitů. Zazněly kapely Papa Roach, Powerman 5000, System of a Down, CKY nebo Rage Against the Machine. Frontman Harry Shaw hecoval publikum co mu síly stačilo, jednou si do něj i skočil a celá párty byla až nepříjemně rychle za námi. Neopěvovanými hrdiny se stal pár, který v průběhu koncert imitoval skateboardové triky. Potlesk a děkujeme.

Poslední návštěva proběhla i na Rock for People stage, kde celou produkci venkovních pódií uzavřela nizozemská parta Within Temptation. Jedna z nejzásadnějších skupin symfonického metalu letos slaví třicet let na scéně a na oslavu připravuje novou desku. Žádné ukázky jsme se však nedočkali a kostru setlistu tak tvořila tři roky stará deska „Bleed Out” spolu s vynikající „The Unforgiving”. Zpěvačka Sharon den Adel svým vokálním rozsahem udivovala celou naplněnou plochu a skvělou podívanou nabídla i pódiová dekorace, kterou měli Within Temptation snad nejhezčí za celé čtyři dny. Vedoucí kapely zavzpomínala na jejich první zahraniční festival v Pelhřimově a poděkovala českému publiku za podporu po tři dekády. Úvod koncert byl malinko volnější, ale po dvojici silných skladeb „Stand My Ground” a „In the Middle of the Night” se začalo tempo zvedat. Virtuálně nás pozdravila i Tarja Turunen při písni „Paradise (What About Us?)”, zazněla skvělá „Reckoning” a s Rock for People stage jsme se rozloučili hity „Ice Queen” a „Mother Earth” ze stejnojmenné desky z roku 2000. Troufám si tvrdit, že jestli někdo pochyboval o tom, zda se na festival tato kapela hodí, po koncertě žádné pochyby nezůstaly.

Můj závěrečný koncert na Rock for People 2026 proběhl na ČT Art stage, kde v 1 hodinu ráno vystoupila americká parta The Funeral Portrait. Můj objev z loňského listopadu musel být trpělivý, než do hangáru dorazil větší počet diváků, ale frontman Lee Jennings se s tím nemazal hned od začátku. Kapela se pohybuje mezi emo-popem a alternativním rockem, ale kytarista Cody Weissinger jej občas doplnil i pořádnými screamy. Kapela předloni započala novou éru s deskou „Greetings from Suffocate City”, kterou nám představila téměř celou. Jennings se na pódiu projevuje velmi extravagantně a dodává koncertu jistou teatrálnost, ale udržoval i velmi milý kontakt s publikem. Mezi nejzajímavější skladby můžu zařadit „Dark Thoughts”, „Voodoo Doll”, „You're So Ugly When You Cry” nebo „Suffocate City”. Publikum nakonec dorazilo, ačkoliv mě mrzelo, že lidí nebylo více. Každopádně, The Funeral Portrait opět doručili skvělou show a mě se tato parta začíná líbit víc a víc. Skvělý závěr skvělého týdne.

Takto vypadal můj festival Rock for People. Z osobního pocitu to byl ročník s nejslabšími headlinery z pocovidové éry, ale na největších hvězdách festival nestojí. Rock for People se opět překonával v počtu premiér nejen na festivalu, ale i v České republice. Koncerty The All-American Rejects nebo Breaking Benjamin, ale i Limp Bizkit, H-Blockx, Gorillaz, Toma Morella, Letlive, I Killed the Prom Queen, A Day To Remember, President, a spousty dalších jsou u nás vzácné. Skvěle si poradili s výstavbou areálu, který byl prostorný a plný rozmanitých služeb. No a konečně můžu říct, že se polepšili i co se týče sociálního zázemí v kempech. Trvalo to několik let, ale nakonec se to povedlo. Velkým tématem bylo letos počasí, ale to se zkrátka ovlivnit nedá. Vyšlo to, jak to vyšlo a nakonec to taková tragédie nebyla. Naštěstí nedorazila žádná bouřka nebo silný vítr, takže konec dobrý, všechno dobré.

Navíc, poprvé v historii (alespoň co mi sahá paměť) oznámili potvrzenou kapelu ještě v průběhu festivalu. A to ne ledajakou. Rovnou jednoho z headlinerů, kterými budou Blink 182. Další velmi vzácné jméno v našich končinách. Hluboká poklona a uvidíme se za rok.

Autorkami fotografií je Eva Frouzová a Alice S.

Top 5:

1. Don Broco

2. President

3. Within Temptation

4. The Funeral Portrait

5. Bury Tomorrow

<<< Den První

<<< Gorillaz

<<< Den Druhý

<<< Limp Bizkit

<<< Den Třetí

<<< Bring Me the Horizon

Halsey >>>