Třetí den jsme na Rock for People zažívali déjà vu, na které někteří zapomněli

V průběhu pátku se nad areálem Park 360 v Hradci Králové schylovalo k nějaké nepříjemné bouřce, ale silnější vítr naštěstí přinesl opět jen déšť. Páteční večer navíc dovoloval prodloužení produkce až do tří ráno pro všechny neúnavné fanoušky. V průběhu dne byly příslibem výborných koncertů američané A Day To Remember nebo Tom Morello, ale i návrat kanadských Three Days Grace. Příjemné bylo i vysoké zastoupení žen, zejména v odpoledním programu. Po roční přestávce jako headliner vystoupili britští Bring Me the Horizon.

Úvod třetího dne byl z mé strany poměrně líný, ale vydal jsem se krátce po poledni na Rock for People stage, kde začínali britové South Arcade. To je jedna z těch kapel, které začaly sbírat úspěch na TikToku a jiných platformách, které je dotlačili až na velké Evropské festivaly a do zámoří. Čtveřice se zpěvačkou Harmony Cavelle tvoří poměrně jednoduchý pop-punk, který však nenese odkaz slavných amerických kapel stejného žánru. South Arcade mají silnou britskou identitu a jejich koncert si fanoušky našel. Já tam však příliš zajímavých elementů nenašel.

Cestou na první páteční rozhovor jsem se zastavil u Evropa 2 stanu, kde svůj set dokončovala brazilská parta Ego Kill Talent. I oni mají v čele zpěvačku Emmily Barreto, nicméně jejich tvorba je o poznání rozmanitější. Balancují na hraně alternativního rocku a metalu, ale k dispozici měli i tradiční brazilské ruční bubny atabaque. V závěru i Barreto vyměnila mikrofon za velký buben a spolu s bubeníkem Raphaelem Mirandou vytvořili nefalšovanou jihoamerickou exotiku. Ego Kill Talent za více než deset let existence zatím příliš mnoho koncertů mimo rodnou Brazílii neodehráli, ale příchod Emmily Barreto v roce 2022 pro kapelu znamená svěží vítr. V minulosti předskakovali System Of A Down, Foo Fighters nebo Queens Of The Stone Age a vypadá to, že by se mohli dále prosazovat. Po koncertě se celá kapela ochotně fotila s fanoušky u vchodu do zákulisí, což bylo velmi sympatické.

První koncert na hlavní Mastercard stage obstarala alternativně rocková parta Basement. Britové odehráli druhý koncert u nás a oba byly na Rock for People, ale tentokrát zahájení programu na hlavní ranveji nenabídlo nic extra zajímavého. Plytký britský indie rock bez energie a zajímavých hudebních momentů se skvěle hodil jen jako výplň pro odpolední program. Podobně bohužel lze hovořit i o následujícím koncertě na Evropě 2, kde se po čtyřleté pauze představili britští Trash Boat. Zpěvák Tobi Duncan má sice o poznání zajímavější hlas a díky občasným řevům u toho člověk neusnul, ale s post-hardcorem či skate punkem to opravdu nemá nic společného.

Od půl třetí odpoledne už program začínal být zajímavý a před pódiem Petra Svobody se schylovalo k prvnímu pátečnímu koncertu, který mě skutečně zajímal. Představili se zde španělští Ankor v čele s britskou zpěvačkou Jessie Williams, kteří vkusně kombinují melodický metalcore, čisté vokály a elektronické prvky. Představili se u nás již mnohokrát, naposledy jako support loni v listopadu, a pomaličku se dostávají do popředí té alternativní metalcorové scény. Může za to i Eleni Nota, která před čtyřmi lety usedla na bubenickou stoličku a dala Ankor nynější metalový zvuk. S ním už vzniklo aktuální album „Shoganai”, které obsadilo celý setlist a jen dvakrát jej doplnily nové singly „Danzo” a „Madara”. V prostoru před pódiem probíhaly lehké moshpity a kapela si aktivitu fanoušků před nimi pochvalovala. O této metalcorové kapele s lehkými Japonskými vlivy určitě brzy uslyšíme znovu.

Žena velela i následujícímu koncertu na Evropě 2. Představili se tu američtí Dying Wish, kteří si tak zopakovali předloňský koncert na stejném místě. Tentokrát však v lepším čase a zase s o něco větší fanouškovskou základnou. Dying Wish jsou další kapelou na vzestupu a svým líbivým melodickým metalcorem i rádi provokují. Loni připravovali novou desku „Flesh Stays Together”, která zaujala zejména singlem „I’ll Know You’re Not Around”, a to nejen díky drsnému klipu. Parta z Oregonu se nebojí o nepříjemných věcech mluvit na rovinu a mluví o nich prostřednictvím brutálních vokálů Emmy Boster. Ta však umí zvládá i příjemné čisté vokály, které vybízely fanoušky k tomu, aby se nad hlavami diváků přemístili třeba i na plastových prknech. Bůh ví, kde je vzali, ale bylo to rozhodně efektní. Fanoušci zde v pořádné metalové vřavě přečkali i další spršku a jakmile se vyčasilo, pokračovalo se dál na otevřená pódia

Já pokračoval na stage Rock for People kvůli alternativním rockerům Dinosaur Pile-Up. Britská parta se na festivalu ukázala po dlouhých osmi letech a mezi tím nepřidala žádný jiný koncert u nás. Tehdy jsem je úspěšně ignoroval, ale nyní jsem si na ně při domácím poslechu docela zvykl. Rocková alternativa s nádechem grunge prosakuje na aktuální desce „I’ve Felt Better”, ale asi nejznámější skladba „Back Foot” přísluší albu „Celebrity Mansions”. Pánové koncertují převážně doma nebo v zámoří, a tak se nedá očekávat, že by si tu tvořili nějakou velkou základu, ale jejich koncert poměrně bavil, i když probíhal ve velmi poklidném tempu s občasným energickým refrénem. Tak, jak se na alternativní rock sluší a patří.

Daleko více vzrušení proběhlo dnes poprvé na hlavní Mastercard stage. Tam svůj druhý koncert v České republice odehrál kytarista Tom Morello. Tím prvním byla headline show na festivalu Colours of Ostrava před dvěma lety. Na Rock for People se smířil s kratším setem a méně významnou rolí. Díky tomu měl čas na méně coverů, nicméně jeho hudební cesta je tak bohatá, že obsahuje bez přehánění pět životních kariér. Se synem Romanem po svém boku začal sólovou tvorbou a skladbou „Soldier in the Army of Love”. Pokračoval povedenými featy, novinkou „Adjourn It” se Serjem Tankianem, „Hold the Line” s Grandsonem nebo „Everything Burns” s Beartooth. Zhruba v polovině koncertu připomněl, že pracoval jako programový ředitel na rozlučkovém koncertě Ozzyho Osbourna a zahrál skladbu „Mr. Crowley”. Nezapomněl zdůraznit, že Osbournova tvorba byla důležitá nejen pro jeho generaci, ale i pro generaci svého syna, kterému je nyní 15. Skladba doprovázela fotka zesnulého prince temnoty, a z nějakého důvodu tam problikly i fotografie Taylora Hawkinse z Foo Fighters a Ace Frehleyho z Kiss. 

Já se nejvíce těšil na střípky z jeho alternativních kapel, a dočkal jsem se tradičního medley skladeb Rage Against the Machine, který zakončila ukázka „Cochise” od Soundgarden spolu s fotkou Chrise Cornella. Potěšila celá skladba „Like a Stone” z repertoáru Audioslave a poté hit „Killing in the Name” od jeho domovské kapely, kterou uvedl jako český folkový šlágr a nechal zpívat publikum. Morello neztrácel příliš času politikou, ale nebyl by to on, aby něco nevymyslel. Když hrál na kytaru jazykem či zuby, ukázal jasný vzkaz „smrt fašismu” nalepený na vnitřní straně kytary. Jeden z nejvlivnějších kytaristů této generace a pilný politický aktivista koncert uzavřelem coverem „Power to the People” od Johna Lenona. Morello byl úžasný a mě těší, že jsem si alespoň částečně odškrtl někdejší zrušený koncert Rage Against the Machine.

Při návratu na Rock for People stage už byl slyšet saxofon Gabi Rose, která vystupuje s Johnem Franckem v jeho kapele Bilmuri. Tu založil po krátké epizodě s Attack Attack! v úvodu jejich kariéry a od roku 2016 toho s ní stihl opravdu hodně. Po dvojici úspěšných koncertů v Praze dorazil i na festival, a to s novou deskou „Kinda Hard”. Přiznám se, že úplně nevím, co si o tomto projektu myslet, ale naživo to bylo velmi příjemné a zábavné. Gabi Rose kromě hry na saxofon hodně i zpívá a střídání jejího hlasu s Franckovým vytvořil pohodou, téměř až country atmosféru. Nejzábavnější však bylo zpěvákovo nadměrné používá slova „dude” a jeho nefalšované nenávisti k jeho rodnému státu Ohio. Závěr koncertu výrazně potěšil, jelikož si ke skladbě „Always Let You Down” přizval jeho autora Jeremyho McKinnona z A Day To Remember, kteří za malý okamžik začínali svůj vlastní koncert. I proto jsem při povedené skladbě „More Than Hate” už bral pomalu nohy na ramena směrem k Mastercard stage, aby mi právě McKinnonův koncert neutekl.

Na samostatný headline koncert A Day To Remember u nás čekáme už od roku 2010 a vypadá to, že budeme čekat dál. Po supportování Bring Me the Horizon před třemi lety jsme opět vzali za vděk alespoň hodinový koncert na festivalu. Před jeho začátkem zaujal pohled na pódium, kde se na obou stranách vytvořil hlouček šťastlivců, kteří byli vybráni na koncertovou zkušenost z jiné perspektivy. Američané loni vydali fantastickou desku „Big Ole Album Vol. 1”, ale naživo nás vzali skrz celou svou diskografii. Koncert zahájili silnou dvojicí „The Downfall of Us All” a „I'm Made of Wax, Larry, What Are You Made Of?” z alba „Homesick”. Následujícími vrcholy byly nový hit „All My Friends”, tradiční evergreeny „All I Want” nebo „All Signs Point to Lauderdale”, a pro mě osobně i akustická skladba „If It Means a Lot to You”. A Day To Remember mají velmi silný repertoár a každá píseň z celkových sedmnácti byla skvělým zážitkem. Zkušenost nevědomky trochu pokazil zpěvák Jeremy McKinnon. Ne kvůli tomu, že by zpíval špatně, ale protože během koncertu čtyřikrát zopakoval, že na festivalu hrají poprvé. A to i z důvodu, že jejich skutečně první koncert na Rock for People byl pro mnohé nezapomenutelný. Ano, je to už 13 let, ale statistiky nelžou. To však byla jen drobná bolístka na jinak skvělém, zábavném a velmi sentimentálním koncertě.

Návrat k Rock for People byl pomalý, ale nakonec jsem na koncert britských Wolf Alice dorazil. Byl jsem zvědavý, zda moje první pozitivní zkušenost s Ellie Rowsell a jejími kumpány z roku 2022 nebyla náhoda. Nebyla. Jejich dream-popový rock je zkrátka v něčím vyjímečný a nemůže za to jen zasněná barva jejího hlasu. Letos přijeli s aktuální deskou „The Clearing”, kde sice experimentování trochu ubrali, ale stále je to poměrně jednoznačně rozpoznatelná deska Wolf Alice. Malinko mě mrzí, že jsem více nespěchal, ale při festivalovém zápřahu nejde vše podle plánu. Přesto jsem stihl rockovou pecku „Play the Greatest Hits” nebo silnou závěrečnou trojici „Visions of a Life”, „The Last Man on Earth” a „Don't Delete the Kisses”. Plně si uvědomuji, že Wolf Alice nejsou tradiční živou rockovou kapelou, ale jejich uklidňující hudba mě z nějakého důvodu opravdu baví. A to i přesto, že naživo může mít slabší momenty.

Na samotný závěr jsem se ještě zastavil u ČT Art stage u amerického muzikanta Zero 9:36. Ten mě při domácím poslechu zaujal díky kombinaci rockového zvuku, hip hopu a čistých vokálů. Evidentně jsem však nebyl jediný, jelikož byl celý hangár už naplněn a na posledních pár minut jsem si cestu klestit nechtěl. Venku tak nastal stejný problém, jako první den v případě Thrown. Začínám si myslet, že přestavba ČT Art stage ze stanu na hangár nebyla úplně dobrá volba. Škoda, protože si myslím, že show Zero 9:36 mohla být zajímavá a jelikož koncertuje převážně zámoří, je těžké říct, kdy se tato příležitost naskytne znovu.

Kdo u nás ale vystupuje s železnou pravidelností, to jsou Bring Me the Horizon. Ti se potřetí za posledních sedm let představili jako headlineři i na Rock for People. Předvedli něco nového? To se dozvíte v samostatném článku.

Díky tomu, že před víkendovými dny má festival výjimku co se týče nočního klidu, pokračovala produkce na otevřených pódiích i dlouho po půlnoci. Na Rock for People stage tak mohla vystoupit kanadská hard rocková parta Three Days Grace. Je to už devět let, co se tu objevili naposledy, ale letos to bylo v něčem speciální. Ke kapele se po jedenácti letech vrátil původní zpěvák Adam Gontier. Ten nenahradil Matta Walsta, který kapelu během tohoto období držel při životě, nýbrž jej doplnil. Three Days Grace tak má nyní oba zpěváky k dispozici a bylo zajímavé sledovat, jak si během koncertu rozdělí role. Z Walstovy éry zazněly jen tři skladby a kapela se soustředila na novou desku „Alienation”, stejně tak jako na starší nahrávky. Zejména pak na 20 let starou „One-X”. Oba frontmani se střídali a dávali si přednost, ale větší ovace poměrně očekávaně obdržel Gontier. Tedy až do momentu, kdy v krátkosti představil historii kapely, a jakmile zmínil, že v roce 2014 odešel, ozvalo se poměrně zřetelné bučení. Nebyla to úplně vybíravá reakce, ale Gontier uznal, že si ji zaslouží a vyzdvihnul práci Matta Walsta. Oba pánové nám zazpívali „I am Machine”, „Pain”, „Animal I Have Become”, „I Hate Everything About You”, i spoustu dalších hitů, a všechno bylo rychle odpuštěno.

Když se koncert kanaďanů překlopil do druhé poloviny, já už křepčil ve stanu Evropy 2 na tuzemské stálice Tata Bojs. Na jejich koncerty nedám dopustit a považuji je za jednu z těch nejlepších kapel, které tu máme. Letos vydali očekávanou desku „V původním snění”, a k novým skladbám „Továrna na sny” nebo „Chybí prázdno” přidali i starší oblíbené klasiky, které za dlouhých osmatřicet let nasbírali. Přišlo na řadu na „Opakování”, „220 Travoltů”, „Šťastnější” a samozřejmě i „Tanečnice” nebo „Pěšáci”. Ústřední dvojice Milan Cais a Mardoša zdánlivě vůbec nestárnou a neztrácejí energii ani zápal. Ocenili všechny přítomné diváky, kteří po půlnoci kompletně obsadili celý stan a podpořili stálici české hudební scény. Tata Bojs zkrátka kdykoliv a kdekoliv.

Prodloužený program jsem si dopřál i já a poslední momenty trávil u ČT Art stage. Tam na svoji aparaturu řádil český DJ Ventolin. Jeho syntezátor, osmibitové beaty a velice specifický humor přilákal tisíce fandů, kteří se s ním chtěli trochu nechat unést. Ventolin není jen tvůrce „Disco Science”. Jeho hudba baví napříč tvorbou a můj osobní favorit byla skladba „Když jedu z hub”. Jeho koncert v narvaném hangáru jsem si sice užil v klidu opodál, ale síle zážitku to neubralo. Za mě naprosto výtečná volba a soudě dle Ventolinových tanečních kreací si to užil i on.

Pátek z velké části řídily ženy za mikrofonem, ale ani pánové se nenechali zahanbit. Užili jsme si skvělé premiéry Toma Morella nebo nové premiéry A Day To Remember, potěšil návrat Three Days Grace, a svou stopu výrazně zanechali i tuzemští interpreti. Headliner v podobě Bring Me the Horizon zabodoval znovu. Čekal nás poslední regulérní den festivalu a spoustu zajímavých skupin se ještě mělo představit.

Autorkami fotografií je Eva Frouzová a Alice S.

Top 5:

1. A Day To Remember

2. Tom Morello

3. Bilmuri

4. Three Days Grace

5. Ankor

<<< Den První

<<< Gorillaz

<<< Den Druhý

<<< Limp Bizkit

Bring Me the Horizon >>>