Prvnímu dni Rock for People headlinovaly především pláštěnky a holinky

Festival Rock for People letos nakousl další, už čtvrtou dekádu své existence, a znovu se tak stalo při zcela vyprodaném ročníku. Královéhradecký areál Park 360 nabídl i několik změn, přičemž tou nejzásadnější bylo rozšíření prostoru před hlavním pódiem, který byl doplněný i o tribunu pro diváky, a které letos neslo název Mastercard stage. Partner Mastercard nabídl i vyhlídkovou věž, přibyly sociální zařízení v areálu i v kempech, zrodilo se nové pódium EcoFlow, a v nabídce bylo i mnoho nových služeb. Velkou kaňkou na jinak krásném obraze bylo letos počasí, které převážně první den komplikovalo a znepříjemňovalo pobyt na festivalu. Ve středu na Rock for People poprvé vystoupili headlineři Gorillaz, The Pretty Reckless nebo Trivium.

Ještě předtím, než se brány areálu oficiálně otevřely, proběhl v úterý 9. června večírek pro nedočkavé. Prvním interpretem, který pobavil nedočkavé diváky byla velšská zpěvačka Hana Lili. Prostor před Karaoke stage byl naplněn velmi slušně, leč se jednalo spíše o čekatele na první pivo či langoš, a většina kolemjdoucích stále ještě hledala místo pro svůj nový domov. Zpěvačka však měla publikum, se kterým mohla pracovat a její přidrzlý kytarový pop-rock byl poměrně příjemný. Jednalo se přesně o ten styl, který byl páteří festivalu po mnoho let, než se rozrostl na aktuální úroveň.

Zcela záměrně se plocha čtyřiadvacetihodinové zóny zaplnila při koncertu brněnské party Morčata na útěku. Parodická skupina sprosťáků byla možná poměrně překvapivě velmi žádaná fanoušky festivalu a letos se konečně dočkali, byť jen v prostoru mimo areál při zahřívacím večírku. Morčata na útěku doručili přesně to, co je více než dvacet let dělá populární, a texty skladeb „Hledá se Děda”, „TwAyLaYt”, „bych blil”, nebo nové „Šalina”, s nadšením zpívaly stovky lidí. Koncert jasně ukázal, jak je tuzemská scéna na festivalu silná, a ačkoliv festival už vyrostl v zásadní evropskou zastávku, české kapely zde vždy mají velkou podporu. I to je součástí festivalové identity. Nyní už více, než třicet let.

Zásadní součástí festivalu jsou i afterparty a všemožné „pouštěčky”. Závěr večírku pro nedočkavé obstaral Dave 2 Rave, který do fanoušků pumpoval jeden skočný hit za druhým. Na pódium mu dělali společnost třeba i pánové z kapely The Hara, kteří se na festivalu v jeho průběhu objevovali pravidelně, a nakonec si v neděli střihli i svůj regulérní koncert. Letošní večírek pro nedočkavé nabídl přesně to, na čem je festival postaven.

Ve středu krátce po jedenácté vtrhli první nadšenci do areálu, aby mezi kapkami protancovali první střevíce. V kempové zóně se však ještě předtím každý den objevovaly secret shows, a já zkontroloval hned tu první. Šlo o nizozemskou skapunkovou partu Bazzookas. Ti si mohli užívat vděčného publika, kteří vyměnili frontu před hlavním vchodem za energický koncert. Pánové předávali dobrou energii a přítomní fanoušci ji hltaly plnými doušky. Jejich rock’n’roll s výraznými vlivy ska a funky si s drobným davem dělali co chtěli a navzdory nepříjemnému počasí jsem odsud odcházel dobře naladěn.

První koncert v areálu proběhl vzhledem k brzkému prvnímu rozhovoru až na hlavní Mastercard stage, kde program zahajovala americká formace Magnolia Park. Kapela vznikla teprve v roce 2018, ale je velmi pilná a už má na kontě několik desek, včetně té aktuální „Nights After Vamp”. Pánové kombinují post-hardcore s alternativou a na hlavní ranvej si našlo cestu poměrně dost lidí, byť byli roztroušeni po obrovské ploše. Zpěvák Joshua Roberts zvládal čisté vokály i nízko položené screamy, které vyvolávaly vzpomínky na zlatou éru nu-metalu. Magnolia Park však míří jinam. Sází na melodické a zapamatovatelné refrény, které se různorodému publiku podbízely náramně. Zejména pak závěrečná „Shallow”, která hned na první poslech zní zvláštně povědomě. Fat Lady zahájila svůj program výborně, podobně jako v loňském roce s partou Normandie.

Následoval rychlý úprk na protější Rock for People stage, kde svůj koncert startovala indická parta Bloodywood. Na festival se vrátili po třech letech a ačkoliv jsem rád, že dostali prostor na větším pódiu, koncert o půl třetí odpoledne nebyl časově optimální. Pánové přijeli s loňskou deskou „Nu Delhi”, ale více stejně odehráli ze skvělého debutu „Rakshak”. Jejich energické nu-metalové skladby s výraznou stopou indického folkloru je pro evropské ucho stále něčím nevšedním, ale naživo působí snad ještě silněji než při běžném poslechu. Koncert doprovázely skvělé animace, při skladbě „Bekhauf” to byl rovnou celý videoklip. Hlavní postavy kapely, zpěváci Jayant Bhadula a Raoul Kerr, předvedli svůj vysoký standard a opět předali důležité poselství o rovnoprávnosti. Trochu legrační bylo, když se frontman rozpovídal o indickém jídle, a nelze to říct jinak, než že koncert Bloodywood byl opravdu velmi kořeněnou pochoutkou. A to zejména při hitech „Gaddaar”, „Tadka” nebo „Machi Bhasad”.

Výrazně klidnější chvilka proběhla zpět na Mastercard stage s britskými indie rockery The Wombats. Jejich koncert přilákal mnoho zvědavců, i proto, že na festivalu nevystoupili těžko uvěřitelných 15 let, což s údivem okomentoval i zpěvák Matthew Murphy. V roce 2011 to však byla výrazně menší kapela, která se ale díky následujícím čtyřem deskám dokázala vyšvihnout, a to zejména doma v Británii a v zámoří. Je však potřeba dodat, že kapela nekoncertuje příliš často a pokud ano, vybírá si právě tyto silnější trhy. Koncert probíhal ve velmi poklidném tempu, pánové vybírali ze všech desek, sólo na trubku přišel zahrát i jejich rezidentní vombat, a překvapivě brzy zazněla i někdejší hitovka „Techno Fan" z druhé desky „This Modern Glitch”, právě z roku 2011. Je pravdou, že i můj vkus se od té doby výrazně posunul a indie rock v něm už téměř nefiguruje. The Wombats však svůj návrat zvládli dobře.

Přesunul jsem se na ČT Art stage, která se z nejmenšího koncertního stanu změnila v obrovskou halu, a shlédnul závěr koncertu zpěvačky Eccy Vandal. Multižánrová jihoafričanka kombinuje lehký punk s hip hopem, k nimž občas nakouknou i jazzové a soulové elementy. První návštěva ČT Art stage ale nedopadla úplně dle představ, jelikož se pro tuto chameleonku úplně nepovedl naladit zvuk a příliš mi nesedla ani barva jejího hlasu. Času na aklimatizaci bylo málo a tak na mě její koncert působil velmi chaoticky. To je však do jisté míry i podstatou její tvorby.

Byl čas navštívit i velkokapacitní stan Evropy 2, který v minulých letech hostil mnoho skvělých koncertů. Letos tím prvním byla show Lenky Dusilové, která loni oslavila 50. narozeniny a k té příležitosti vydala desku „Retrospektiva LD_50”. Na Rock for People zároveň slavila 30 let na československé scéně a na oslavu si pozvala David Kollera. Ten však v závěru jejího koncertu už chyběl a fanoušci tak mohli sledovat jen zpěvačku a její mnohdy velmi experimentální výrazy na alternativně rockovém podkresu. Nemůžu říct, že mě její vystoupení příliš zaujalo, ale jde pochopitelně o tvorbu zcela mimo můj záběr.

Na protějším pódiu Petra Svobody krátce na to zahájili svůj stage time punkoví Gurriers. Irové se k nám poprvé podívali v roce 2024 na festival Pop Messe, a svůj druhý tuzemský koncert si naplánovali až na letošní léto. Při své první návštěvě chystali debutovou desku „Come and See”, a svou energií mě poměrně zaujali. A tak jsem přišel, abych je viděl znovu. Od debutu vydali pouze dva singly, což pro začínající kapelu není úplně optimální. Zvlášť, když se předpovídalo, že by mohli mířit vysoko. Na Rock for People předvedli poměrně mdlou show bez nějakých zásadních punkových excesů, výraznější pódiové show nebo jiných silných momentů. Diváků bylo také pomálu, což jistě způsobil i neustálý déšť a časové krytí s Megadeth. Je trochu škoda, že nedokázali více využít nabytého zájmu, ale na druhou stranu, nové singly snad slibují nové album a na podzim se konečně chystají i do klubu, kde by už opravdu mohli zaujmout více.

Velké jméno je zárukou návštěvnosti, nikoliv kvality

K tomu, aby člověk na festivalu objevil novou kapelu, je někdy nutná důkladná příprava nebo jistá dávka štěstí. Jindy se však stačí jen otočit na pětníku. Na Evropa 2 stage v šest hodin měla původně hrát industriální kapela Static-X (fňuk), a jako náhrada se představila německá skupina s krkolomným názvem H-Blockx. Skupina, která jako jedna z prvních v Evropě představila v 90. letech crossover metalu a rapu, se letos po čtrnácti letech připomněla novou deskou „Fillin_The_Blank”. Na festivalu zahráli bez velkých fanfár, ba dokonce bez oficiálního oznámení, a to neuvěřitelných 30 let po svém prvním a jediném koncertě v Praze. Nová deska se střídala s debutem „Time to Move” z roku 1994, a pánové v čele se zpěvákem Henningem Wehlandem předvedli úžasně syrovou, devadesátá léta evokující show. Vrcholů bylo hned několik. V úvodu „How Do You Feel?” nebo „Move”, dále pak „Lights_Out”, cover hitu „The Power” od SNAP!, nebo závěr v podobě „Risin’ High”. H-Blockx předvedli úžasnou show s ryzím rap metalem, ve stanu vznikla skvělá atmosféra a pro mě i nečekané překvapení.

Většina návštěvníků mezitím obdivovalo Taylor Momsen a The Pretty Reckless na hlavní Mastercard stage. Na doslech jsem se dostal při prodlužovaném hitu „Make Me Wanna Die”, a mezi publikem byl nečekaný klid. Zpěvačka se pyšní skvělým rockovým hlasem, který však alespoň v závěru vůbec nedávala na odiv. Poslouchali jsme dlouhé instrumentální mezery a místy jen takové pobrnkávání, zatímco Momsen zpívala velmi úsporně a bez velkých emocí. Ty jsou na nahrávkách slyšet, třebaže je hudba The Pretty Reckless poměrně jednoduchá. Naživo z toho však nebylo nic a vytoužený koncert na Rock for People za sebou nezanechal příliš velkou stopu.

Velké zemětřesení se očekávalo na druhé straně areálu. Na Rock for People stage se chystali němečtí vtipálci Electric Callboy. Dle očekávání bylo narváno, a to navzdory bahnu a dešti. Od roku 2017, kdy tu hráli poprvé ještě pod původním názvem, se v jejich táboře mnohé změnilo a kapela je dnes jedním z největších taháků v Evropě. Může za to jejich nakažlivý humor, žánrová pestrost, i příchod zpěváka Nica Sallacha. I s ním koncert odstartovali peckou „Tanzneid” z chystané desky, a s ní odstartovaly i tanečky v každém koutě naplněné louky. Do historie příliš nesahali. Hráli singly z nadcházející desky a také z předchozího alba „Tekkno”. Pro starší fanoušky zazněl hit „MC Thunder”, ale jinak to byl čerstvý materiál v čele s „We Got the Moves”, „Spaceman”, „Elevator Operator” nebo „RATATATA”, kterou nahráli s Babymetal. Pro mě nepochopitelně částečně zazněly i covery písní „All the Small Things” a „Bodies", a hned v úvodu téměř celá „Still Waiting”. Možná na popud nového bubeníka, kterým je Frank Zummo ze Sum 41, ale stejně si myslím, že to nebylo nutné. Populární kostýmy pánové vytáhli pro skladbu „Hypa Hypa”, zazněl i povedený cover „Everytime We Touch”, a docela fajn byly i dialogy mezi Sallachem a druhým zpěvákem Kevinem Ratajczakem. Koncert to byl povedený a zábavný, ale přesto jsem od toho očekával trochu víc. Nedokážu přesně říct, co mi chybělo, ale zřejmě jsem se nechal přehypa-hypavovat. 

Spokojený dav se pomaličku klouzal zpět na hlavní Mastercard stage, kde se připravoval první headliner festivalu, britští Gorillaz. O nich si povíme v samostatném článku.

Po ukončení produkce na obou hlavních pódiích přišla první velká Sophiina volba. Na chlup stejný čas dostali američané Trivium a švédští Thrown. Čistě z logistických důvodů jsem vybral tu první variantu a zakotvil s američany na stage Evropy 2. Trivium mají poměrně bohaté zkušenost s tuzemskými festivaly a bylo zřejmě jen otázkou času, kdy se ukáží i v Hradci. Někteří se na koncert šli jen schovat před deštěm, někteří zde byli ze zvědavosti, ale mnoho z přítomných byli na Matta Heafyho a další očividně velmi natěšení. Bohužel se alespoň v úvodu příliš nepodařil zvuk a v nepříjemné sonické kouli pánové utopili například „Strife” nebo „The Sin and the Sentence”. Trivium úplně vynechali aktuální desku „In the Court of the Dragon” a nejvíce hráli z povedené „Ascendancy”, která loni oslavila 20 let. Koncert měl energii, ale jejich poslednímu festivalovému vystoupení na Brutal Assaultu před třemi lety nesahal ani po kolena.

Vyrazil jsem napříč areálem na ČT Art stage na zbytek koncertu švédských Thrown, což se nakonec ukázalo jako nemoudré rozhodnutí. Vzhledem k vytrvalému dešti, který ve večerních hodinách ještě zesílil, bylo i toto kryté pódium zcela naplněné. Snad i díky uzavřenému tvaru, který připomínal nějakou výrobní halu, byl zvuk venku naprosto strašný. Thrown do České republiky dorazili čtvrté léto po sobě a vystoupili pokaždé na jiném festivalu. To mimo jiné značí jejich rostoucí popularitu a velkou snahu být vidět, ačkoliv stále mají jen jedno EP a jednu desku čítající dohromady asi čtyřicet minut autorského materiálu. Kdyby tolik nepršelo, pravděpodobně by byla obě pódia o malinko prázdnější a zážitek z obou koncertů jiný. Takto bohužel nelze příliš soudit.

Kvůli dešti pro mě tímto koncertem první den skončil. Bylo potřeba šetřit síly a najít suché oblečení na další dny, jelikož počasí letos vůbec nepřipomínalo léto a moc se to nemělo změnit ani v následující dny. Středa znamenala zajímavou premiéru britských Gorillaz, pro mnohé byl vrcholem koncert The Pretty Reckless nebo Electric Callboy. Já si hned první den odškrtl festivalový objev a nejvíce si užil šestici Bloodywood. Počasí příliš nepřálo ani důkladnému prozkoumávání areálu, ale na to jsme měli ještě několik dalších dní.

Autorkami fotografií je Eva Frouzová a Alice S.

Top 5:

1. Bloodywood

2. H-Blockx

3. Electric Callboy

4. Magnolia Park

5. Trivium