První den na Rock for People probíhal průzkum novinek ze světa hudby i mimo něj

Třicátý ročník festivalu Rock for People je za námi a my se v následujících dnech ohlédneme za nabitým programem, který organizátoři v areálu Park 360 nabídli. Hned první den byl pro mnohé speciální díky hlavní hvězdě Avenged Sevenfold. Těm během dne předcházelo mnoho premiér, ať už festivalových nebo dokonce českých. Na „nultý” den už se sjelo okolo deseti tisíc fanoušků a bylo jasné, že festival bude opravdu velkolepý.

Zatímco loni celý festival zahajovali Gutalax, letos organizátoři vsadili na úplně opačné hudební spektrum. Program na pódiu Evropa 2 zahajovala v 11:30 alternativně popová parta Bert & Friends. Do krásně letně vyzdobeného stanu se jejich futuristický „mořský” pop náramně hodil. Letní atmosféru podpořily i palmy na pódiu a barevné outfity kapely. Zpěvák Albert Romanutti se svou kapelou vytvořil uklidňující atmosféru s nádechem humoru, kdy po sobě členové neustále pokukovali a nasmívali se. Hudba plná syntetizátorů roztančila početné publikum a momentů, kdy se po sobě fanoušci dívali s udivenými výrazi nebylo málo. Českému publiku je kapela samozřejmě již dobře známá, a to nejen díky hitu „Plody Moří”, který zazněl zkraje koncertu. Držitelé mnoha cen čerstvým fanouškům předali dobrou náladu, která musela vydržet minimálně celý den.

Pokus stihnout závěr koncertu kapely We The Gods jakožto jednoho z vítězů soutěže RFP Talents na Conference Stage se nepovedl a tak jsem pokračoval dál. Na druhém hlavním pódiu, který poprvé nese název nového generálního partnera Tesco, už se připravoval unikátní set pánů rapperů Vladimira 518 a 7krát3. Tuto dvojici doprovodila i kapela a výsledkem byl nevšední mix zpěvu a rapů, který místy působil velice funkově. 7krát3, vlastním jménem Štěpán Hebík, se věnoval spíše zpěvu, zatímco Vladimir 518 a jeho rap byl často lehce v pozadí. Pánové před měsícem vydali společné album „White Boy”, a jejich spojení na festivalu nebylo žádným velkým překvapením. Spolu si dali jak skladby z aktuální novinky, tak i kousky z repertoáru obou interpretů.

Moje první a jediná návštěva Solar Stage patřila kapela Trio Romano. Jejich podání world music má silně etnické a folkové kořeny, ale kromě tradiční romské muziky zazněly i skladby ve slovenštině. Trojice se těšila z nadšeného davu podporovatelů, kteří se postarali o skvělou atmosféru. Vzpomínka na fanoušky v maskách Slipknot a v dinousauřím obleku, jak tancují kozáčka, ve mě nějakou dobu zůstane.

Nastal však čas vyrazit na pořádný rock a také se pozdravit s Fat Lady. Obří pódium nesoucí název druhého generálního partnera otvírala švédská post-hardcorová formace Normandie. KB Stage byla letos posunuta asi o 200 metrů dozadu a tak se fanoušci docela prošli. První zahraniční kapela však nevděčnou úlohu zvládla naprosto bravurně. Hrát na velkolepém pódiu v odpoledních hodinách v minulosti mnoho interpretům zlomilo vaz, avšak Normandie si se svým chytlavým alternativním rockem s touto překážkou poradili. Zdobil je vynikající zvuk, skvělý výkon a vystupování zpěváka Philipa Stranda a také výborný setlist. Ten se skládal převážně z aktuální desky „Dopamine”, ale i z té předchozí „Dark & Beautiful Secrets”. Určitě by si zasloužili početnější publikum, ale v brzkých odpoledních hodinách byla spousta návštěvníků teprve na cestě. Skladby „Holy Water”, „Hourglass” nebo závěrečnou „White Flag” jistě pánové brzy přivezou znovu. Jak se trojici na festivalu líbilo se dozvíte v připravovaném rozhovoru.

Právě kvůli rozhovoru a přednášce v rámci série Play the Game jsem si od kapel dal na chvilku pauzu a poprvé se dostal i na stage Petra Svobody, které se rychle stalo místem pokladů a zajímavých kapel z kategorie těch „menších”. První z nich byli australští „death-popoví” Vowws, kteří do této kategorie už přestávají patřit. Do povědomí se dostali díky loňskému turné s Crosses, ale jejich nakažlivý mix dream popu, synthwave a temného rocku mluví sám za sebe. Ústřední dvojice letos vydala tři nové singly, přičemž na „Shudder” spolupracoval Josh Freese (A Perfect Circle, ex-Foo Fighters, ex-Guns n’ Roses) a James Shaffer (Korn), a chystá třetí studiovou desku. Naservírovali nám pecky „One By One”, „Esseff” nebo hitovku „Blood’s On Fire” a bude zajímavé sledovat, kam budou jejich kroky směřovat dál po vydání nové desky.

Čelem vzad a koncert metalových ikon Kittie na Evropa 2 stage. Kanadská čtveřice se před pár lety vrátila z přestávky, kterou (mimo jiné) způsobila náhlá smrt baskytaristky Trish Doan v roce 2017. Kapela je zpátky v původní sestavě před příchodem Doan a s novou deskou „Fire”. S deskou, která vyšla třináct let od poslední „I've Failed You” a s kterou konečně poprvé dorazili i do České republiky. Jejich show byla nekompromisní metalovou oslavou bez zbytečných cukrdlátek. Kromě titulní „Fire” nechyběla další novinka „Eyes Wide Open” nebo hitovka „Brackish”. Kittie jsou zpět na scéně, která na kapelu v uplynulých letech trochu „zapomněla”. Alespoň tak to cítí samotné hráčky, které se při rozhovoru podělily o své dojmy. Kvůli jinému rozhovoru jsem neměl možnost si užít koncert až do samotného konce, ale Kittie rozhodně ještě neřekly poslední slovo. Naštěstí.

Po příjemných povinnostech v šatně kapely Normandie jsem stihl ještě závěr koncertu australských melodiků Polaris. Na festival se vrátili po dvou letech a po tragické smrti kytaristy Ryan Siewa. Tehdy hráli na Evropa 2 stage a koncert byl vynikající. V příslušné reportáži jsem vyslovil přání, aby příště dostali místo v programu, kde by přilákali ještě větší publikum. Stalo se. Hráli na hlavní KB stagi. A ta jim neseděla. Hlavní pódium tuto metalcorovou hvězdu trochu brzdilo. Počet lidí byl více než důstojný, ale na rozsáhlé ranveji to tak vůbec nepůsobilo. Fanoušci se odměňovali moshpity a zvuk byl opět velmi kvalitní, nicméně chyběla intimita a kontakt s publikem. Roli hrál i čas jejich koncertu. Bohužel, tahle kapela (stále) patří do klubů, resp. menších hal, kde opravdu umí zazářit. Snad se takové show brzy dočkáme a třeba i s novou deskou. Tady jsem se tedy bohužel mýlil, ale je nutno dodat, že na nalazení a zhodnocení jsem měl asi jen tři skladby.

Ve čtvrt na šest přišel čas na první z mnoha hvězd z řad co-headlinerů na Tesco stage. Američanka Poppy, která v posledním roce plní internet nejen díky nové desce „Negative Spaces”. Kdo sleduje Poppy od její debutové desky „Poppy.Computer” z roku 2017, musí být pořádně zmatený. Hudební vývoj této zpěvačky putuje od infantilního popu, přes elektro rock, až po prvotřídní metal. Zmatení tak mohli být i návštěvníci tohoto koncertu, kde se „Negative Spaces” spravedlivě dělila o místo na setlistu s deskou „I Disagree” z roku 2020, na které najdeme spoustu elektroniky. Ta k Poppy patří i na aktuální nahrávce, spolu s moderním pop-rockem a metalem. Zpěvačka umí pořádně zařvat, stejně tak umí zpívat přeslazeným jemným vokálem. Poppy je žánrový chameleon a netroufám si odhadovat, kam vyrazí příště. Zdá se však, že metal, potažmo rock je jí aktuálně nejblíže a naživo to umí skvěle prodat. To i v momentech, kdy její sladký zpěv doplňují metalové dropdowny, jako třeba ve skladbě „Concrete”. Fungovaly starší „I Disagree” nebo „BLOODMONEY”, ale i nové „have you had enough?” a „the center’s falling out”. Na druhou jmenovanou si na pódium pozvala Stephena Harrisona z kapely House of Protection, který pro ni většinu aktuální desky napsal.

Po rozhovoru s Kittie jsem se ocitl opět před pódiem Petra Svobody, kde začínal koncert amerických Archers. Kapela, která je výrazně na vzestupu po deseti letech poprvé dorazila do Evropy a premiéru si odbyla i u nás. Jejich kombinace metalcoru a zpěvných pop-rockových melodií si získává obrovskou popularitu a skvěle se prezentovali i na festivalu. Před pár dny jim vyšlo nové EP „Temporary High”, z kterého zazněly „Better Off”, „Wide Awake” nebo „Never Enough”. Symbióza vokálů zpěváka Nathanaela Pulleyho a Oscara Portera fungovaly fantasticky a jejich líbivá kombinace tvrdých riffů a lehké popové elektroniky přilákalo početný dav. Skvěle fungovaly již zavedené skladby „Bitter”, „Say This Sober”, „Drag Me Out” nebo „Perfect Strangers”. Frontman s publikem příjemně komunikoval a poté, co si kapela podmanila Spojené státy si i díky české zastávce brzy získá i Evropu. I na rozhovor s Archers se můžete těšit.

Jejich krajané Shinedown u nás sice poprvé nebyli, ale od jejich první návštěvy už uplynula řada let. Alternativně rocková čtveřice se do toho na Tesco stagi pořádně opřela s hitem „Cut the Cord” a naplněná louka spokojeně přikyvovala. Shinedown jsou nejúspěšnější mainstreamovou rockovou kapelou na světě a bylo potěšující vidět, že je tuzemské publikum náležitě ocenilo. S jejich koncertem na tomto pódiu poprvé vzplály i plamenomety a prvotřídní rocková show byla na světě. Shinedown tu podpůrnou show potřebují, jelikož jejich alternativní rock je trošku na jedno brdo, nicméně jde o velmi zábavnou muziku. Pánové kolem zpěváka Brenta Smithe zahráli i nové skladby „Dance, Kid, Dance” a „Three Six Five” z připravovaného alba, ale hlavní položkou setlistu byla deska „The Sound of Madness” z roku 2008. Z ní zazněla stejnojmenná pecka a nechyběly ani hity „Enemies” a „Second Chance”. Jako každá správná rocková kapela, i Shinedown mají klasické rockové balady. A mají jich hodně. V úvodu zazněla „If You Only Knew”, klasika „A Symptom of Being Human” nebo „Monsters”. Ta už ale proběhla v mé nepřítomnosti. Koncert Shinedown byl vynikající a zajímavě zabarvený hlas Brenta Smithe je dělá rozpoznatelné. Festivalový program ale zahálku nedovoloval.

Chtěl jsem totiž navštívit i koncert amerických elektro-popových Awolnation. Jejich koncert končil souběžně s programem na Tesco stage a nálada už gradovala k prvnímu headlinerovi festivalu. Ve stanu Evropy 2 se sešlo hodně fanoušků této alternativní formace, která balancuje na tenké hraně rocku, popu a elektroniky. Přiznám se, že kromě velehitu „Sail” jsem se ke kapele nedostal a byl jsem příjemně překvapen jejich repertoárem. Dorazil jsem při klidné, ale zábavně gradující skladbě „Run” a důkaz, že Awolnation hodně mění nálady a tempa, přišel vzápětí s peckou „The Best”. Zpěvák Aaron Bruno působil velmi živým dojmem, ačkoliv s diváky (alespoň v závěru) příliš nekomunikoval. Zajímavostí je, že s kapelou nevystoupil jejich dlouholetý bubeník Isaac Carpenter. I on se však nakonec v areálu festivalu představil, bylo to ale až o pár dní později, jelikož si ho na své turné naverbovali Guns n’ Roses. V Awolnation však zůstává a na evropském turné ho dočasně zastoupil Linden Reed. Aktuální deska „The Phantom Five” zůstala v pozadí a reprezentovala ji například skladba „Panoramic View”. Závěr obstarala pop-rocková skladba „Not Your Fault” a ani o megahit „Sail” nás kapela samozřejmě neochudila.

Po koncertě jsem se v proudu fanoušků přesunul před hlavní KB stage, kde vypuknul velkolepý koncert Avenged Sevenfold. Ten si rozebereme v samostatném článku.

V 11 večer už jsem byl opět pod vyzdobeným stanem Evropy 2, kde začínal koncert irských Kneecap. Hip hopová trojice loni vydala druhou desku „Fine Art” a soudě podle narvaného stanu se stávají velkým fenoménem. Skočný rap, zábavné beaty a legrační přízvuk udělal z jejich koncertu vynikající afterparty po rockovém vrcholu večera. Politicky orientovaná tvorba připomínala ruské Moscow Death Brigade, kteří u nás vystupovali nedávno a hodinový koncert z fanoušků vyždímal poslední zbytky sil po náročném prvním dni.

Nebyli však jediní. Poprvé jsem se vydal na Art stage, kde souběžně hráli více rockově orientovaní House of Protection. Kapela bývalých členů Fever 333 přilákala výrazně menší publikum, ale párty to byla pořádná. Naplno se představil kytarista Stephen Harrison, který po pódiu létal jako šílený a předváděl skvělou show. Největší hit této nové kapely „Pulling Teeth” jsem sice nestihl, ale pecky „Godspeed” a „Fire” z aktuální desky „Outrun You All” mi to vynahradili. Ačkoliv debutová deska vyšla teprve před měsícem, dvojice se více věnovala loňskému EP „Galore”. Z ní také pochází závěrečná skladba koncertu „It's Supposed to Hurt”. House Of Protection po headlinerovi večera nabídli rockové pokračování, avšak s nádechem elektroniky. Na mě to fungovalo lépe než hip hopová trojice.

Ani druhý pokus ochutnat produkci na Conference stage nevyšel. Program tam měl uzavírat Dave the Rave, ale ani čtyřicet minut po plánovaném zahájení jeho DJ setu bylo na místě ticho. Zbyla jediná alternativa, a to opět na Evropa 2 stage. Česká DJská osobnost Manene zde bavila poslední přeživší, ale na mě jeho beaty byly až příliš agresivní a plytké. Afterparty v jeho podání mi vůbec nesedla do nálady, a první den jsem vzápětí ukončil.

Úvod největšího ročníku festivalu Rock for People byl velmi povedený. Areál byl krásně nachystaný, všechny kapely během dne a večera vystoupili včas a bez sebemenších problémů, lidí bylo dost a počasí přálo příjemnému pobytu venku. Ten poslední bod se v průběhu festivalu z výčtu pozitiv pomalu vytrácel, ale středečnímu programu nelze vyčíst vůbec nic.

Autory fotografií jsou Petr Klapper a Alice S.

Top 5:

1. Archers

2. Avenged Sevenfold

3. Normandie

4. Poppy

5. Shinedown