Linkin Park na Rock for People ukončili všechny debaty

Největší ročník festivalu Rock for People zakončilo vystoupení největší a nejikoničtější kapely v jeho tři dekády trvající historii. Poetické, že ano? Je krásné, když se věci sejdou, všechno zapadne do sebe a snová představa se přemění v realitu. Rock for People nejen díky Linkin Park definitivně vyrostl v jeden z nejzásadnějších multižánrových festivalů v Evropě a i organizátoři si musí uvědomovat, že teď už opravdu není cesty zpět. Comebackový koncert Linkin Park v Hradci potvrdil mnoho věcí. Potvrdil i to nejzásadnější. To, o čem se vedly řeči téměř celý rok. Nebo jste ještě neuznali, že je Emily Armstrong fantastická?

O tom, jakým úspěchem bylo získání Linkin Park v době jejich návratu už bylo řečeno mnoho. Nejžhavější zboží na trhu jsme si mohli užít jen asi devět měsíců po nečekaném oznámení. Novou desku „From Zero” i další nové skladby rezonovali širokou veřejností a na zpěvačce Emily Armstrong nezůstala nit suchá. To, co se dělo je bohužel odrazem naší společnosti a se samotnou hudbou to mělo pramálo společného. Ti, kteří zahodili předsudky a vyrazili se bavit do Hradce Králové muzikou, která definovala celou generaci, dostali zážitek dost možná na celý život. O tom ta hudba ostatně má být. Obrovský dav, který se před koncertem procházel po letišti ale vzbuzoval i jisté obavy. Očekávání byla velká, zájem obrovský a organizátoři měli plné ruce práce, aby tu hladovou armádu udrželi na uzdě. Masové akce tohoto typu s sebou vždy přinášejí určitá rizika a i já jsem si naivně myslel, že hodinové čekání na dobrém místě (zdaleka ne v předních řadách) přinese kýžené ovoce. Na kteréhokoliv jiného headlinera možná ano. Na Linkin Park ne. Úprk do prostornějších míst byl nejen pudem sebezáchovy, ale i za účelem pozitivního zážitku.

A ten se dostavil okamžitě. Stačilo, aby se na obrazovkách objevilo odpočítávání, a už nastala euforie. Kapela ani nemusela vstoupit na pódium. Když k tomu konečně došlo, ten uragán nostalgie z dob, kdy mnozí z nás byli ještě děti, byl téměř hmatatelný. V průběhu koncertu si kamera vybírala hlavně původní členy kapely. Tváře, které známe z ikonických klipů nebo plakátů na zdech. Velkou porci samozřejmě sebrala i zpěvačka. Nový bubeník Colin Brittain se v záběrech ocital zřídkakdy a kytaristu Alexe Federa zaskakujícího za Brada Delsona jsem na obrazovce nezahlédl snad ani jednou. Stejně jako u ostatních headlinerů chyběly plameny, konfety a podobné doplňky odvádějící pozornost. Linkin Park to nepotřebují. Nepotřebovali to nikdy a nepotřebují to ani teď. Hledí dopředu a nechávají za sebe mluvit muziku.

Zdánlivě nestárnoucí Mike Shinoda v úvodu jen poděkoval za podporu při comebacku a dál se věnoval své práci. Tu dělá i po těch letech naprosto bravurně. Jeho hlas je ve stejné formě jako jeho tělesná schránka a svýmy verši i čistým vokálem přikládal do nostalgických kamen. S úsměvem, s pokorou a s láskou k tomu, co dělá. Bylo to patrné od prvních záběrů z živých koncertů. Shinoda při comebacku úplně vykvetl. Má energii, koncerty si užívá a má ten zápal pro věc. Ten sice měl vždy, ale vždy byl trochu ve stínu zpěváka Chestera Benningtona. Vždy byl ten druhý. Dnes tomu tak není. Se zpěvačkou se o pozornost a aktivitu dělí rovným dílem a je to on, kdo žene kapelu kupředu. Kdo inicioval celý ten marketingově dokonale zvládnutý comeback. Bylo to vidět na každém videu, fotce i kroku v Hradci Králové. Mike je prostě v pohodě. Chester mimochodem při koncertě nebyl nijak zmíněný. Nebyl pro to důvod.

V pohodě je i Emily Armstrong. Ta si musela vyslechnout spoustu nepříjemných slov, ale zvládla to a soustředí se na svou novou práci snů. Ukázala, že je profesionálka. S diváky slovy nekomunikovala ani ona, ale to stejně nikdo nechtěl. Ani diváci, ani kapela. Nikdo nebyl zvědavý na nějaké proslovy nebo snad vysvětlení čehokoliv. Kapela nám nic nedluží. Naopak. Emily neběhala po pódiu jako její předchůdce. Pravda. Soustředila se na své vokály, protože ty opravdu jednoduché nejsou. Dokonce ani Chester naživo nezvládal všechno perfektně. Slyšel jsem stížnosti, že při nejnáročnější pasáži nového hitu „Heavy Is the Crown” nezvládla dlouhý scream na jeden nádech a i proto byl Chester prostě lepší. Znovu, ani Chester naživo neodzpíval dlouhý vokál při „Given Up” bez druhého nádechu. Rouhám se, já vím. Ale i on byl jen člověk. Emily své vokály zvládla naprosto excelentně a při pozorném poslechu byl často její vokál k nerozpoznání. S jinou barvou, samozřejmě.

Koncert byl rozdělený do tří aktů při kterých byly promítané cinematické projekce. Nejvíce strhující byly ty při skladbě „Overflow" (kterou jsem v recenzi označil jako nejméně typickou skladbu Linkin Park) nebo projekce textu při „Burn It Down". Delší pauzy místy trochu trhaly celistvost a dynamiku koncertu, ale bylo to působivé a upřímně, lepší než nějaké otravné klišé z úst hlavních protagonistů (zdravím Slipknot). Aktuální deska „From Zero” měla celkem šest zástupců. Kromě největších hitů a zmíněné „Overflow" to byla skladba „Two Faced” a položky z měsíc staré deluxe edice „Up From the Bottom” a „Let You Fade”. Zajímavé bylo sledovat, že právě tyto skladby získaly velkou pozornost a les telefonů rostl hlavně při novinkách z aktuální éry Linkin Park. Bylo zřejmé, že comeback oslovil nejen jejich letité die-hard fanoušky, ale získal i nové, mladší obecenstvo.

Velkou porci obstaraly i nesmrtelné skladby z prvních desek, na které si mnoho fanoušků nenechá sáhnout. Z debutové desky „Hybrid Theory” to byly „One Step Closer” nebo „Papercut”, z alba „Meteora” zase „Lying From You” nebo úvodní „Somewhere I Belong”. Linkin Park set drobně mění koncert od koncertu, a žádná show tak není na minutu stejná (znovu zdravím Slipknot). Přišli jsme tak o hity „Crawling” nebo „New Divide”, které hráli o dva dny dříve v Rakousku, ale zase jsme dostali perfektně odzpívanou „Waiting for the End” a pecku „From The Inside”. Příhodný byl hit „Faint”, kdy na nás Emily řvala „I won’t be ignored” a samozřejmě evergreeny „Numb” a „In The End”. Refrén nechala zpěvačka kompletně odzpívat diváky, což osobně nesnáším. Ale víte co? Já jí to odpustím. Proč? Protože byste těžko hledali ikoničtější rockový hit, který je po čtvrt století stále stejně relevantní a populární. Zná ho každý, každý umí text a zpívali by ho všichni tak jako tak. Mohla Emily zpívat s námi? Ano, mohla. Raději si ale užívala tu elektrizující atmosféru, což si zaslouží. Stejně jako Mike, který tuto skladbu strávil u zábradlí v první řadě. Super.

Koncert Linkin Park byl excelentní. Tohle jen tak někdo nepřekoná. Ta absolutní oddanost fanoušků zážitek z něj pozvedl ještě na vyšší úroveň. Hozená podprsenka, kterou baskytarista Phoenix daroval Mikeovi a ostříhání fanouška od Emily už byly jen závěrečné třešničky na dortu, které ukázali lidskost muzikantů. Gratuluji Rock for People, tohle byl dárek jako blázen. Tlak pro příští ročník vám nezávidím.

Autorem fotografií jsou Petr Klapper a Chady Awad.