Slipknot si na Rock for People zopakovali úspěch (téměř) jako přes kopírák

Devítihlavá saň Slipknot se po dvou letech vrátila na festival Rock for People a zopakovala si úspěšný koncert. Samozřejmě ve stejné roli, tedy v roli headlinera a ve stejné formě. Těch paralel s koncertem v roce 2023 je opravdu hodně. Vlastně bych mohl zkopírovat většinu dva roky starého článku a mnoho byste nepoznali. Neudělám to, ale mohl bych. Některé skutečnosti byly letos jinak, ale nebylo jich mnoho. Dopadl koncert američanů stejně dobře jako při osmadvacátém ročníku festivalu?

Nebolo to také dlhé drahý

Ano. Jenomže už to nemělo stejnou příchuť něčeho neobyčejného. Dva roky absence není dlouhá doba a v tomto období neproběhl žádný samostatný koncert těchto nu-metalových průkopníků. Je tedy dost možné, že mnoho lidí z letošního davu bylo i u toho posledního koncertu. A právě díky těmto skutečnostem není jednoduché vyhnout se nějakému srovnání. Jenomže, ono není moc co srovnávat. Slipknot od poslední návštěvy nevydali žádnou novou muziku, poslední EP „Adderall” naživo nehrají a ačkoliv se nová deska údajně již připravuje, žádné ochutnávky jsme se nedočkali (narozdíl od pražského koncertu před třemi lety). Možná ani sám Corey Taylor si neuvědomil, jak často do Evropy za poslední léta se svou domovskou kapelou jezdí. V úvodu koncertu tvrdil, že už je to „až příliš dlouho, co tu byli naposledy”. Není Corey, není. 

Tohle ale rozhodně není výtka. Mít tu kapelu takového kalibru každé dva, tři roky? Ano, prosím. Jenomže to logicky snižuje raritu těchto zážitků. A nakonec, i zájem. I proto, že ty koncerty jsou víceméně stejné. Když byli na Rock for People poprvé, měli jednoznačně největší publikum ze všech. Letos? No, plno bylo, ale rozhodně ne tolik. Dokonce bych řekl, že už nad nimi hodně lidí mávlo rukou a raději si užili jiný koncert nebo na moment prázdnější areál. Ono totiž když k nám Slipknot přijeli po dlouhých pěti (rok 2009) a nebo dokonce sedmi letech (rok 2016), byla to panečku jiná euforie. Velikán typu Slipknot se však neodmítá. Stále se jedná o jednu z největších kapel metalové historie, a to už se vlastně nikdy nezmění. Těžko hledat metalového fanouška, který kapelu a jejich hity nezná. Nicméně, ne každý je nutně musí mít rád.

Na pódiu opět nové tváře (masky)

Koncert proběhl v trochu komornějším duchu a i v trochu jiné náladě. V prvé řadě, kapela neměla připravenou velkou plachtu, která velkolepě spadla při úvodní skladbě „(sic)”. Projekce a světla byly také decentnější, kdy na zadní část pódia pouze problikávala loga kapely. Mnohem zásadnější bylo ale chování Coreyho Taylora. Zatímco před dvěma lety toho moc nenamluvil, letos byl mnohem sdílnější. Vděčnější. Emotivnější. Vlastně mluvil až příliš. Neustálé opakování „jste připraveni?” a „jste ještě s námi?” bylo trošku otravné, ale budiž. Alespoň, že se neuchýlil k hloupým klišé typu „neslyším vás…víc nahlas!”, a podobně. Zpěvák v dredaté masce byl letos úplné zlatíčko. Podpořil předchozí kapely Idles a Dayseeker, a děkoval po každé druhé skladbě. Na úvod opět vysvětlil, proč na pódiu chybí Clown. Stejný důvod. Zůstal v USA a stará se o svou rodinu. Musí se tedy jednat o poměrně závažnou situaci, jelikož na turné chybí už třetím rokem. To ale nebyla jediná novinka.

Za bicími nově sedí bubeník Eloy Casagrande (ex-Sepultura) a perkusím a samplům se věnuje náhrada za (téměř) původního člena Craiga Jonese. Čertík, kterého oddaní fanoušci ještě neidentifikovali. Z nejslavnější éry Slipknot tedy zůstává už „jen” pět členů. Ti, ale i všichni ostatní jsou pořád věrní své show. Dělají to sice stále stejně a mnoho fanoušků už tak ohromeno není, ale dělají to sakra dobře. Nechybí popelnice, skotačící perkusisti a detailní masky. Ještě se na moment vrátím k frontmanovi. Jeden z proslovů Taylora se věnoval komunitě a poděkování za podporu v uplynulých šestadvaceti letech (počítal asi od první desky?). Myslím si, že ta upřímná pokora souvisela s jeho mentálním zdravím, se kterým se v uplynulých letech potýkal, resp. pravděpodobně stále potýká. I to byl ostatně důvod, proč loni nevystoupil se svým samostatným setem. Znělo to, jako by opravdu procházel temným obdobím a tohle bylo znovu jeho happy place. Hezké.

Hity Slipknot stále fungují

Co se setlistu týče, neobjevilo se žádné velké překvapení. Odehráli méně skladeb než při poslední návštěvě a pouze čtyři z nich se lišily. V úvodu již zmíněná „(sic)”, „Gematria (The Killing Name)”, „Nero Forte” a závěrečné temné překvapení v podobě „Scissors”. Debutová eponymní deska z roku 1999 tedy opět hrála prim a samozřejmě zazněly nesmrtelné hitovky „Wait and Bleed”, „Spit It Out”, „Psychosocial” nebo „Duality”. Před „The Heretic Anthem” jsme Taylorovi pomohli s odpočítáváním a před „Surfacing” nás vyzval, abychom ukázali prostředníček všem, kteří nám říkají co máme dělat. Včetně jeho samotného. Načež nám řekl, co máme dělat. Role frontmana mu stále sluší, ale letos to bylo takové kostrbaté. Upřímné, ale kostrbaté. 

Slipknot jsou metalovou elitou. Bez ohledu na to, kdo v kapele aktuálně působí nebo kdo v ní chybí. Bylo zajímavé během prvních dní sledovat, jaké žánry a zkomoleniny dnes frčí. Že nemůžete dělat čistokrevný metal bez míchání žánrů? Můžete. Ale ideálně byste s tím měli začít před třiceti lety a být pionýry žánru. Světe div se, ono to pořád funguje. Slipknot k nám poslední dobou jezdí pravidelně, což je určitě fajn. Vidlemi ty bestie odhánět určitě nebudeme. Ale klidně bych si dal nějaký koncert s „b-side setlistem” a nějakými raritkami. A taky bych si dal „Before I Forget” nebo „Left Behind” , pokud je ještě někdy zahrají.

Úvodní fotografie pochází z oficiálního Facebookového profilu kapely Slipknot.

<<< Den První