Slipknot na Rock for People zpečetili jeden z nejtvrdších dní festivalové historie

Jeden z historicky nejtvrdších dní festivalu Rock for People uzavírala jedna z nejtvrdších kapel, kterou metalová scéna nabízí. Po devítihlavé americké sani Slipknot je dlouhodobě velká poptávka a jinak tomu není ani u nás. Jejich samostatná vystoupení jsou zpravidla vyprodaná a zájem na festivalu Rock for People byl enormní. Už teď mohu prozradit, že na maskovanou kapelu se sešlo vůbec nejvíce diváků za celý festival. Slipknot dali prvnímu dni festivalu pomyslnou metalovou korunku.

Začátek koncertu přitom nebyl příliš vydařený. Hned v úvodu zlobila technika, ale jakmile spadla opona a zazněla první skladba „The Blister Exists”, metalová mašina se dávala velmi rychle do pohybu. Poměrně brzy zazněly dvě skladby z aktuální desky „The End, So Far”, a to „The Dying Song (Time to Sing)” a „Yen”, kterými hned repertoár ze sedmé desky ukončili. Úvod tak byl poměrně vlažný, ale to nejlepší mělo teprve přijít. Prvním velkým hitem, který dostal diváky do varu byla pecka „Psychosocial” a ještě před ní zahráli starou tvrďárnu „Liberate”. Ta pochází vůbec z první eponymní desky „Slipknot” a poměrně překvapivě se právě z ní hrálo nejvíce. Nové desce kapela příliš prostoru nedala.

To však nebylo zdaleka všechno, co se překvapení týče. Zpěvák Corey Taylor během koncertu oznámil hned dvě nepříjemné zprávy. Tou první byla absence perkusisty Shawna "Clown" Crahana, který platí za posledního původního člena této formace. Crahan se aktuálního turné neúčastní z rodinných důvodů a zůstal v zámoří, kde se stará o svou ženu. To byla tedy odpověď na otázku "kde je ten magor s baseballkou?”, který pronesl fanoušek vedle mě. Druhá nepříjemná zpráva se týkala Corey Taylora samotného. Uvedl, že nemá hlasivky stoprocentně v pořádku a poprosil, ať odpustíme případné vokální nedostatky. Přiznám se však, že žádné hlasové indispozice jsem nezaregistroval ani před, ani po tomto oznámení. Poslední kaňkou byl zatím nevysvětlený odchod Craiga Jonese, který v kapele skončil velmi náhle a náhrada zatím oficiálně oznámena nebyla.

Pozitivních zpráv však bylo mnohem více. Vyzdvihnout musím vynikající zvuk, který během dne na hlavní "Fat Lady” poměrně haproval. Pro hlavní headlinery dne (festivalu?) se však podařilo vše vyladit a Slipknot tak mohli prezentovat svou tvorbu v tom nejlepším světle (zvuku). Tradiční hlouposti a skopičiny při Crahanově absenci skvěle obstaral perkusista Michael Pfaff, který se stále někde věšel, pobíhal a předváděl se. Pod ním to však byla naprostá profesionalita. Bubeník Jay Weinberg už téměř deset let předvádí neskutečné výkony a svého předchůdce přinejmenším vyrovnává v kvalitě a preciznosti své hry. Skvělou podívanou nabídl i DJ Sid Wilson. Ten si na pódium přinesl animatronického "kamaráda” v podobě lidské tváře a jejich souhra byla velice zajímavá, leč trochu děsivá.

Debutová deska „Slipknot” byla připomenuta hned šestkrát. Nechyběly „Eyeless”, kultovní „Wait and Bleed” nebo úplně závěrečná „Spit It Out”. Kromě ní se jednalo víceméně o průřez tvorbou. Velké ovace sklidily hity „People = Shit”, „The Devil in I”, „Unsainted” a pochopitelně ikonická „Duality”. (Ne)příjemným překvapením bylo začlenění balady „Snuff”, kterou Slipknot velmi často nehrají. Za mě velmi zajímavá volba a příjemné zpestření. Věřím však, že někteří milovníci tvrdých tónů a dynamické show si mohli lehce postěžovat. I vzhledem k tomu, že průběh koncertu nebyl příliš hladký. Poskládání písní nebylo příliš pospolité a místy došlo k delším prodlevám. Ale to bych se už hnípal v absolutních detailech.

Kromě několika oznámení v úvodu koncertu jsme se příliš komunikace nedočkali. Ono by to možná ještě více narušilo plynulost celého koncertu a ve finále o to snad ani nikdo nestál. Corey Taylor zkrátka není moderátor ani stand-up komik. Je to především vynikající zpěvák a frontman. Slov díků a upřímných poděkování z jeho strany za celou kapelu však bylo dost.

Každý koncert Slipknot je velký metalový svátek. Slipknot v České republice vystoupili po sedmé a určitě se jednalo o šťastnou sedmičku. Vůbec poprvé šlo o vystoupení na festivalu (hozená rukavice pro Brutal Assault?) a i když to nebyla úplně nejepičtější nebo nejimpozantnější show, kterou předvedli, rozhodně to byl jeden z nejlepších koncertů, co se kvality týče. Skvělý zvuk, výborné výkony všech muzikantů a i přesto, že zahráli v neúplné sestavě, nešlo si moc na co stěžovat. Pár stížností jsem zaregistroval, co se setlistu týče. Ten bohužel není nafukovací a více skladeb se do hodiny a půl bohužel nevešlo. Abych jen tolik nechválil a než zapomenu, tak si postěžuju také: Jaktože sakra nehráli „Before I Forget”?

Autoři fotografií: Petr Klapper, Adéla Horelicová

<<< První den

Druhý den >>>
Machine Gun Kelly >>>
Třetí den >>>
The 1975 >>>
Čtvrtý den >>>
Muse >>>