Čtvrtý den Rock for People měl všechno: vycházející hvězdy, kýžené premiéry i světovou ikonu

Čtvrtý den dorazilo do areálu festivalu Rock for People opravdové letní vedro a uplynul další den bez mráčku. Pro mnoho lidí se jednalo o poslední den a finále bylo dnes opravdu velkolepé. Večer vystupovala největší hvězda v historii festivalu, američané Linkin Park a do Hradce Králové mířily tisíce nových lidí právě kvůli nim. Teoreticky jsme dnes měli headlinery dva, jelikož se představili i skotští Biffy Clyro, kteří zde v minulosti tuto roli plnili. Došlo i na koncert jediného zástupce finále Eurovize a konečně byl splněn i jeden dávný slib.

Dopoledne a brzké odpoledne bylo v sobotu trochu lenivější. První odpolední koncerty jsem měl rozkouskované kvůli rozhovorům a po obědě jsem zastihl jen finále britských gothic rockových Creeper na Tesco stage. Velmi melodické kytary a rozsah zpěváka Willa Goulda někdy připomínali The 69 Eyes, někdy trochu My Chemical Romance, ale nemohl jsem se s nimi sladit a najít jejich tvář. Líbivá muzika, ale trochu bez charakteru.

V následující hodině jsem si doplnil své indie-rockové vzdělání a učitelky nemohly přijet odjinud než s Velké Británie. Zašel jsem na dvě mladé indie rockové kapely, které v následujících letech mohou vyrůst. Nejprve šlo o koncert ve stanu Evropy 2, kde vystupovala skotská trojice Swim School. Kapela pod vedením zpěvačky a kytaristky Alice Johnson má na kontě tři EP a v říjnu je čeká vydání eponymní debutové desky. Jejich řízný indie rock mě poměrně bavil, i když často odbíhal do klidnějších, až dream popových poloh, což mě trochu obtěžovalo. V polovině koncertu na pódiu vypadl proud (to už bylo snad potřetí, co se to zde stalo) a zpěvačku to evidentně velmi vytočilo. Reakce byly místy až přehnané a jejich tým ji musel trochu uklidnit. Nevím, zda za tím nebylo ještě něco jiného, ale na nápravu jsem každopádně čekat nemohl.

Po rychlém rozhovoru jsem se do areálu vrátil příhodně u stage Petra Svobody, kde začínala britská zpěvačka Chloe Slater. Ta se do hudební branže vydala teprve předloni, ale už má k dispozici dvě EP. Větší část obstarala nahrávka „You Can't Put a Price on Fun”, ale více mě bavil materiál z letošní „Love Me Please”. Zpěvačka přidala i nový singl „Harriet”. Chloe Slater jsem před festival poslouchal a hudba mi přišla až příliš fádní. Naživo mě ale dostala. To kouzlo živého vystupování je někdy nevyzpitatelné. Zpěvačka byla neuvěřitelně milá a zábavná. Bavila nejen svými komentáři, ale i silným přízvukem, ze kterého si dělá srandu i ve své skladbě „Sucker”. Ačkoliv její tvorba není tolik energická, Slater to se svou kapelou skvěle rozjela a její „recitované” skladby mě hodně bavily.

Indie rockové vyučování pro mě skončilo a byl čas se rozloučit i s hardcorovými profesory na Tesco stage. Newyorská hardcorová kapela Stray From the Path před měsícem vydala jedenáctou desku „Clockworked” a vzápětí oznámila, že po příslušném turné ukončí svou činnost. Za čtyřiadvacet let se vypracovali na jednu z těch nejzásadnějších hardcorových kapel a patří i k těm nejlepším, co New York a hardcorová scéna může nabídnout. Na festivalu představili novinky „Clockworked” a „Kubrick Stare”, ale i materiál z předchozí desky „Euthanasia”. Zpěvák Andrew Dijorio se do toho stále pouští s veškerou vervou a jediný původní člen kapely, kytarista a doprovodný zpěvák Thomas Williams mi při rozhovoru prozradil, co stálo za rozpadem kapely. Každopádně si s nimi můžeme dát ještě jednu přednášku i v klubu, a to 31. října v pražském klubu Distrikt.

Ve čtyři hodiny začal blok koncertů bez přestávky, který vedl už k hlavní hvězdě večera. Zatímco včera na KB stage kralovala česká popová královna, dnes jsme měli možnost vidět i její norskou souputnici. Sigrid byla jedna z mála potvrzených popových interpretů a začíná patřit mezi opravdu horké zboží. Zaujala hned debutovou deskou „Sucker Punch” v roce 2019 a velehitem „Strangers”, a její kvalitu podpořila o tři roky později s následující „How to Let Go”. Zpěvačka disponuje zajímavě zabarveným hlasem a naživo předvedla velmi energickou show, kdy se jí vůbec nechtělo z můstku mezi lidmi. Její hudba je nesmírně příjemná, velice zábavná a Sigrid se představila i jako nesmírně milá mladá žena. Nepřišli jsme o její vtipně krkolomné taneční kreace, kterých nenechala ani při hitech „Burning Bridges”, „Sucker Punch” nebo „It Gets Dark”. Představila i spoustu zatím nevydaných skladeb, například svěží „Jellyfish” nebo „Do It Again”. Pop od Sigrid je skvělou letní muzikou a jestliže vás už nebaví taneční „tucárny”, tohle pro vás může být to pravé.

Po této žánrové odbočce už zbyl čas jen na rock’n’roll (s jednou vyjímkou). Na pódiu Evropy 2 se u náskonečně poprvé představila i americká čtveřice Thrice, která v posledních letech úplně vystřelila. Post-hardcorová parta s garážovým zvukem funguje už téměř třicet let, ale až v těch několika posledních se dostává na povědomí širšímu publiku. Na kontě mají už jedenáct desek a ačkoliv nepřijeli s žádnou žhavou novinkou, měli dle očekávání plno. Zpěvák Dustin Kensrue přechází mezi skvělým chraplavým vokálem do občasných screamů a melodický post-punk v pozadí kapele pomohl ke skvělým hitům jako „Black Honey”, „The Artist in the Ambulance” nebo „Silhouette”. Jejich zvuk často připomíná alternativně rockové kapely z raných nultých let a Thrice samozřejmě byli při tom. Z nějakého důvodu se však nedokázali tolik prokousat do Evropy, ale budu doufat, že se jejich návštěvy po tomto koncertu zintenzivní.

Přechod na vedlejší stage Petra Svobody a úplně jiná atmosféra. První české vystoupení si na Rock for People naplánovali i australští Battlesnake, kteří fungují poměrně krátce, ale za poslední tři roky stihli vyprodukovat tři studiové desky. Jejich koncert bude patrně patřit k těm největším bizárům letošního ročníku. Byla to fantastická podívaná plná humoru a divadla. Sedmičlenná parta totiž předvedla strhující vystoupení v hábitech jakéhosi zvláštního kultu, přičemž klávesista Billy O'Key měl v úvodu i křídla. Heavy metal s nádechem stoner rocku fungoval skvěle. Střídal tvrdé pasáže s chytlavými refrény a vyprávěním zpěváka Sama Franka, jehož rohy na kapuci představovaly nadřazenou roli v této bláznivé sektě. Rockový úvod v podobě „I Am The Vomit”, metalová „Murder Machine”, sbory při houpavé „Nightmare King” nebo kázání při „Shepherd Hunter” zajistili, že si je fanoušci budou pamatovat. A kdyby to náhodou nestačilo, O'Key se svlékl do slipů, vzal na ramena kytaristu Bena Franka a vyrazil do moshpitu. Zpěvák Sam Frank si to nenechal líbit, a vzápětí zvolil podobný outfit. Battlesnake si svůj čas užili naplno a bylo to fantastické. I rozhovor s nimi je stejně bláznivý jako jejich show.

Konečně! Tak by se dal přeložit výraz některých fanoušků zpět na Evropě 2. Konečně se na Rock for People představila švédská hardcore-punková legenda Refused. Po několika úvodních skladbách si vzal slovo zpěvák Dennis Lyxzén a omluvil se. Všem, kteří v roce 2012 čekali na jejich koncert, jenž nemohl proběhnout kvůli dnes již ikonické bouřce. Tehdy slíbili, že se vrátí, ale trvalo to dlouhých 13 let. Letos kapela jede rozlučkové turné a svůj slib na nápravu tedy stihli doslova na poslední chvíli. Vše budiž odpuštěno. Skladby z kultovní desky „The Shape of Punk to Come” toto dlouhé čekání vynahradily. Hudba i postoje kapely Refused jsou silně politické a Lyxzén několikrát promluvil k publiku. Nebyli rozhodně první, ani poslední, kteří svůj čas takto využili. Ze zmíněné desky zazněly „Liberation Frequency”, „Worms of the Senses/Faculties of the Skull” a samozřejmě hitovka „New Noise”. Na „omluvném” klubovém koncertě v roce 2012 jsem nebyl a v nejaktivnější éře kapely. kdy u nás hráli třikrát, jsem se teprve učil mluvit. Velmi pravděpodobně to tak pro mě bylo poprvé a naposled. Bylo mi ctí.

Hned jsem vyrazil na hlavní KB stage, kde jsem stihl druhou polovinu skotských náladotvůrců Biffy Clyro. Ani oni nepřijeli s novou deskou, ale na aktuálním turné oslavují své začátky ku příležitosti třicátému výročí své kapely. Bratři Ben a James Johnstonovi a zpěvák Simon Neil jsou spolu nepřetržitě a díky devíti deskám se vypracovali na jednu z největší experimentálně/alternativně rockových kapel na světě. Z prvních desek moc nečerpali a soustředili se na éru, kde začali sbírat vavříny. Tedy „Only Revolutions” a „Opposites”. Role headlinerů jim v minulosti velmi slušela, letos to bylo podstatně jiné. Vlastně to byl jediný koncert Biffy Clyro u nás za denního světla, kdy stále nepříjemně hřálo sluníčko. Nálada tedy byla jiná, ale hity „Mountains”, „Black Chandelier” nebo „Bubbles” by vás dostaly i při snídani. Skotská trojice svou hudbou vytváří skvělou sentimentální náladu, ke které přidávají husí kůži nahánějící zpěvné refrény. Oni špatný koncert zahrát neumí.

Jelikož mě gothic metalová hvězda Motionless in White nic neříká, zvolil jsem vyčkávací taktiku na hlavní hřeb večera. Znovu jsem si tak připomněl, že davy a mačkání se není nic pro mě a už si raději koncert užiju v klidu i za cenu, že na pódium moc nevidím. To však zážitek z Linkin Park nijak nesnížilo. Reportáž najdete v samostatném článku.

Po dávce nostalgie nastal čas na nějakou diskotéku. A mužem, který přesně tohle plánoval na Art stagi byl Käärijä. Finský zástupce soutěže Eurovize v roce 2023 se k nám vydal poprvé a naservíroval nám nakažlivě zábavný elektronický pop v jeho rodném jazyce. To je v našich končinách velmi vzácné a dává to jeho tvorbě punc novoty. Käärijä přivezl exotikou nasáklý europop a nezapomenutelná párty začala už s písní „#eurodab”, kterou složil s dalším úspěšným finalistou Eurovize, zpěvákem Baby Lasagna (ten by mohl přijet příště, wink wink). Taneční skladby finského chlapíka doprovázely i nejisté proslovy v lámané angličtině, které byly stejně vtipné, jako jeho muzika. V pozadí probíhaly projekce s texty, tedy s vyjímkou skladby „TRAFIK!”, kde se při kulometném rapu objevovaly jen otazníky. Käärijä zaujal písněmi „Kot Kot”, „It's Crazy It's Party” s hlasem Tommyho Cashe a samozřejmě s hitem „Cha Cha Cha”, po kterém pravděpodobně museli statici prověřit integritu stavby. Käärijä nabídl přesně to, co se od něj čekalo. Skvělý výplach hlavy.

Bylo zřejmé, že spousta fanoušků brala koncert Linkin Park jako opravdové finále celého festivalu a po něm vyrazili na cestu domů nebo do svého stanu. Ani hodinu po začátku koncertu irských Fontaines D.C., kteří byli vedeni jako co-headliner, nebylo před Tesco stage mnoho lidí. Přitom post-punková parta (žánr indie rock je nevystihuje příliš přesně) pod vedením zpěváka Griana Chattena nabízí pestrou a provokativní rockovou muziku. Tu ocenilo alespoň přítomné fanouškovské jádro, ale na muzikantech bylo vidět, že jsou z návštěvnosti trochu zklamaní. Kapela přehrála většinu aktuální desky „Romance”, včetně hitu „Starbuster” nebo „In the Modern World”. Kapela střídala nálady a místy byl jejich koncert opravdu trochu unavující. Melodie však mají skvělé a i balady dokáží chytnou za srdce. Příkladem může být třeba „I Love You”.

Pakliže by můj pobyt na festivalu končil v sobotu, poslední kapelou by byla německá nu-metalová parta From Fall To Spring. K pódiu Petra Svobody, kde jsem byl za čtyři dny svědkem mnoha skvělých show „menších” interpretů, se sešla početná skupina metalových fanoušků. Šestice vznikla už poměrně dávno, ale naplno funguje až v posledních letech, zejména po vydání první desky „Rise” v roce 2023. Melodický nu-metal s prvky rapu dnes večer působil náramně povědomě. Když se jeden z bratrů Wilhelmových zeptal, jak se nám líbili Linkin Park, bylo jasné, odkud vítr vane. Je zřejmé, že se od slavných američanů nechali inspirovat a staví na podobných základech. Není to však nějaká sprostá kopírka, ale poměrně zajímavé nové jméno. Mimochodem, mohl kolem nich být mnohem větší povyk, jen kdyby je před dvěma lety německá porota z národního kola pustila do Eurovize.

V sobotu bylo v Hradci veselo. Dle očekávání to byl nejžádanější den a věřím tomu, že na hlavní hvězdy se opravdu sešlo těch zmiňovaných 50 tisíc diváků. Během dne však program nabídl mnohem víc a Linkin Park byli opravdu „jen” velkým finále. Večer se festivalový areál viditelně vylidnil, aby se znovu naplnil během dne následujícího. Pokud by program končil už dnes, byl by Rock for People opět naprosto fantastický. Jenomže třicet let máte jen jednou.

Autory fotografií jsou Petr Klapper a Alice S.

Top 5:

1. Linkin Park

2. Refused

3. Battlesnake

4. Thrice

5. Käärijä