Při druhém dni Rock for People nejvíce rezonovaly vytoužené premiéry

Druhý den festivalu Rock for People byl do velké míry ve znamení návratů do první dekády po roku 2000. Festival se rozjel na plné obrátky už před polednem, kdy program probíhal i na šesti pódiích zároveň. Počasí se lehce umoudřilo, což v kontextu s letošním ročníkem znamená, že nepršelo celý den, ale pouze nárazově. Večer jsme se dočkali parádních nu-metalových koncertů s Papa Roach a Limp Bizkit, nebo vymodlených premiérových show od The All-American Rejects a Breaking Benjamin.

Do areálu jsem tentokrát vyrazil hned na první kapelu, která ve čtvrtek zahajovala program na Rock for People stage. Svůj první festivalový koncert u nás si zde odbyli australští Thornhill. Podruhé k nám přijeli se skvělou deskou „Bodies”, která se výrazně odklání od tradičního metalcoru a směřuje spíše k alternativě. Při poslechu se nelze ubránit pocitu, že posloucháme nějakou alternativní verzi raných Deftones. Při koncertě vydatně pršelo, ale publikum se nenechalo odradit a udělalo čtveřici v čele se zpěvákem Jacobem Charltonem příjemnou kulisu. Z nové desky zahráli většinu, včetně „Silver Swarm”, „Obsession” nebo „Nerv”, ale připomněli i svůj debut „The Dark Pool” skladbou „Lily & the Moon”. Na Thornhill jsem se velmi těšil a po jejich vystoupení jsem byl maximálně spokojen. Jen jsem nečekal, že to bude už v poledne.

Na hlavní Mastercard stage se mezitím nachystala Americká parta Set It Off. Z letmého poslechu se jednalo o poměrně příjemný pop-rock s lehkými metalovými úkroky, a přesně to jsme i dostali. Loni vydali eponymní album, které bylo již páté v pořadí a na rozdíl od jejich první návštěvy před třemi lety jsem si jejich koncert docela užil. Zpěvák Cody Carson působil mnohem pokorněji a na nic si nehrál. Fat Lady pro ně byla možná až moc velká, ale kapela to zvládla poměrně důstojně. Diváci se po hlavní ranveji při slábnoucím dešti trousili pomalu, ale frontman jejich přítomnost ocenil. Set It Off sice nebudou patřit mezi největší pecky letošního ročníku, ale pětačtyřicet minut v jejich přítomnosti bylo fajn. 

Můj program mě dále zavedl do backstage na rozhovor, ale stihl jsem se alespoň částečně rozloučit s americkými bouřliváky Letlive na Evropa 2 stage. Jejich loňský pražský koncert mi nevyšel, a tak jsem rád, že jsem i přesto měl tuto možnost. Letošní Rock for People byl jejich jedinou tuzemskou festivalovou zastávkou, a tak to pravděpodobně i zůstane. Kapela je totiž na svém rozlučkovém turné, aby se trošku omluvili za náhlý konec v roce 2017. Stalo se tak krátce po vydání jejich poslední desky „If I'm the Devil…”, ze které však hráli jen dvě skladby. Více se soustředili na jejich zásadní nahrávky „Fake History” a „The Blackest Beautiful”. Zpěvák Jason Aalon Butler zdánlivě v prostorách stanu neměl možnost vyrazit mezi diváky tak, jak to má ve zvyku. A tak se rozhodl, že vyleze na pódiovou konstrukci a dozpívá koncert tam. Možná poslední koncert Letlive u nás byl extrémně intenzivní, zároveň však pohladil na duši. Příště s Butlerem už asi jen s kapelou Fever 333.

Po krátké přestávce jsem se objevil opět před Mastercard stage, kde už řádila další americká post-hardcorová formace The Plot in You. Ta se loni po sedmi letech vrátila do Prahy a letos poprvé okusila i tuzemský festival. Stejně jako v případě Set It Off, velké pódium mi k nim úplně nesedělo, jelikož je to převážně klubová kapela, ale pánové si z toho nedělali velkou hlavu a užívali si početného publika. Za měsíc jim vyjde šestá deska, kterou však na svých koncertech představují už nyní, a to takřka celou. Nutno dodat, že vydání desky je spíše formalitou, jelikož téměř všechny skladby už byly vydány buď samostatně, nebo jako součást jednoho ze tří předloňských EP. The Plot in You to hrálo poměrně slušně, ačkoliv hudebně je to trochu generické. Screamy má však zpěvák Landon Tewers úžasné. 

Následovala tříhodinová sekvence překrývaných koncertů, ze kterých vyhlašuji pouze dva vítěze. Prvním koncertem tohoto bloku byli Catch Your Breath ve stanu Evropy 2. Když u nás loni hráli poprvé po boku Nothing More, tvrdil jsem, že je možná chtějí vytáhnout do popředí na evropské půdě. A hele, o půl roku později je máme na festivalu. Americká čtveřice letos vydala už sedm singlů se zajímavou digitální grafikou, na kterých se zdá, že směřují více do alternativních vod a metalcore nechávají na pozadí. Znovu si však neodpustili nahrané vyprávění, kterému znovu nebylo rozumět a tempo jejich muziky se také příliš nezměnilo. Dobrý zvuk, skvělý vokál, nicméně hudebně je to lehce předvídavé. Přesto, jsem nakloněný tomu, aby se Catch Your Breath více prosadili, ale to by chtělo novou tvorbu slyšet v prostředí dobrého klubu. Nejsem si však jistý, že až k tomu dojde, bude to i za mé účasti.

Krátký návrat na Rock for People stage zapříčinil koncert amerických punkových veteránů Social Distortion. Kapela, která pomaličku a v tichosti dovršuje 50 let na scéně začala s koncertováním v Česku až nedávno. Před čtyřmi lety se představili na festivalu Mighty Sounds a letos přijeli s novou deskou „Born to Kill”, kterou vydali po patnácti letech. Jistý příslib kvalitní punk-rockové show, která obstála ve zkoušce času, se brzy ukázal jako mylný. Punk v jejich žánru by měl být schovaný v závorkách a rock se v Kalifornii také dělá trošku jinak. Prakticky celá jejich tvorba, od 80. let až po letošní desku, není o moc víc než country s elektrickými kytarami. Social Distortion předvedli mimořádně nevýrazný set, bez jakýchkoliv vzrušujících momentů, energie nebo emocí. Ani zpěvák a kytarista Mike Ness nenabídl příliš sympatický výkon a odehrál to minimum, které musel. Všechna čest za to, co dokázali, ale kdyby dál pokračovali už jen ve Spojených státech, o mnoho bychom nepřišli.

Není tedy divu, že ještě před koncem tohoto koncertu se had lidí začal sunout na druhou stranu areálu. Hlavním důvodem ale byla tuzemská premiéra rockových Breaking Benjamin. Fanouškům možná zkraje trochu zatrnulo, jelikož kapela měla asi patnáct minut zpoždění a dokonce se směrem k Mastercard stage prohnala sanitka, nicméně nakonec snad vše dobře dopadlo a očekávaný první koncert populárních rockerů mohl začít. A začal náramně. Úvodní skladba „I Will Not Bow” výborně naladila a ukázala, jak bude následujících pětačtyřicet minut vypadat. Dle očekávání pánové zvolili rychlý průřez kariérou, ale přidali i nové skladby „Awaken” a „Something Wicked” z připravované nové desky. Nesměly chybět „So Cold”, „Dear Agony” nebo závěrečná „The Diary of Jane”, ale přestože jejich koncert byl odehrán profesorsky, chybělo tomu trochu pokory a vřelosti. Není tajemstvím, že frontman Benjamin Burnley je trochu studený čumák, ale v komunikaci s diváky mohl zaskočit třeba řvoun Aaron Bruch. Burnley alespoň při pozdravu s diváky uvedl, že doufá v brzký návrat. Tak se třeba dočkáme zase v roce 2040. Buď jak buď, Breaking Benjamin konečně přijeli a zahráli precizní show.

Možná ten nejlepší headliner celého festivalu se objevil nečekaně krátce před pátou hodinou. Po dalších několika hodinách, kdy se neustále objevoval déšť, konečně na několik desítek minut vysvitlo slunce. Tuto anomálii jsem využil ke krátkému odpočinku v přítomnosti Blood Incantation na Evropě 2. Tato čtveřice je obecně vedená jako death metal, nicméně tak černobílé to určitě není a pro pravověrné by to byla urážka tohoto žánru. Blood Incantation jsou metaloví virtuózové, kteří střídají typické death metalové sypačky s ambientem a progresivním metalem. Kapela v čele s Paulem Riedlem ležérně přechází ze sypaček klasického death metalu do až art rockových poloh, a dělá to s neuvěřitelnou lehkostí. Toto byl lehce schovaný drahokam ve festivalovém programu pro ty, kterým nevadí klasické metalové žánry. Paráda.

Lehce jednodušší zábava, ale neméně chytlavá, nás čekala na Rock for People stage. Tam si užívali se sluncem nabitým publikem pop punkoví All Time Low. I oni na festivalu zahráli poprvé a předvedli klasický festivalový setlist průřezem svou diskografií až do třetího alba „Nothing Personal”. Ta spolu s aktuální „Everyone's Talking!” měla lehkou převahu, a spolu s dobře spolupracujícími fanoušky nás Američané vzali na skvělou pop-punkovou jízdu jako z amerického road movie. Skvělou letní atmosféru navodili i barevní nafukovací panáčci na pódiu a bylo opravdu poznat, jak zlepšené počasí vlilo energii do žil úplně všem. Dobrá nálada po koncertě vydržela všem a All Time Low to dokázali skvěle prodat v závěrečném hitu „Dear Maria, Count Me In”.

Zpět na Mastercard stage se pokračovalo v trochu jiném duchu. Na pódium se chystalo trio Babymetal a ranvej se začala rychle plnit novými zvědavci. Já byl mezi nimi a ačkoliv jsem byl zvědavý, věděl jsem, že toto nebude úplně pro mě. Jednak nejsem fanouškem uměle vytvořených hudebních uskupení a druhak mě iritují dětské vokály. Babymetal zahrnuje oboje. Vlastně se mi na ně těžko nahlíží jako na regulérní kapelu, jelikož je jejich kariéra a celý boom kolem nich postavený na hostovačkách. Při jejich koncertě jsme slyšeli Bloodywood, Slaughter to Prevail, Toma Morella nebo Electric Callboy v druhém podání skladby „RATATATA”. Samozřejmě, Babymetal mají i své skladby, nicméně při hostovačkách lze slyšet i něco jiného, než jen pouhý J-pop s bicími, a tudíž je jejich existence lépe stravitelná. Netvrdím, že tanečky tří protagonistek nejsou fyzicky náročné, ale kredit si zaslouží hlavně doprovodní muzikanti, kteří se ho nikdy nedočkají. Babymetal zahráli, a život šel dál.

Třeba na pódiu Petra Svobody, kde se představil Barns Courtney, který zde odehrál skvělý koncert před třemi lety. Říkal jsem si, že jeho nasazení na tak malou stage je poněkud zvláštní, ale při příchodu to bylo jasné. Jednalo se o jeho akustický koncert. Vystoupil tedy bez kapely, ale i přesto na něj dorazilo poměrně dost lidí. Bohužel, v zadních řadách bylo slyšet spíše plkání návštěvníků, než samotný muzikant, a bylo tak těžké se do jeho zastřených country vokálů plně ponořit. Přesto to byla poměrně příjemná odpočinková zastávka před tím, než se vrátím k burácejícím kytarám.

A přesně to jsem taky provedl. Program na Rock for People stage pokračoval s nestárnoucími americkými rockery Papa Roach. Kapela pod vedením sympaťáka Jacobyho Shaddixe pokračuje v oslavách pětadvaceti let ikonické desky „Infest”, ze které zaznělo hned pět skladeb, ale představili i nejnovější tvorbu. Oba loňské singly „Even If It Kills Me” a „BRAINDEAD”, při které zahostoval Jason Aalon Butler z Letlive, ale také skladbu „See U in Hell”, jenž vznikla k seriálu Devil May Cry. Nejen mileniálové však očekávali starší pecky. „Infest” oslavili s „Dead Cell”, „Blood Brothers” nebo „Between Angels and Insects”, zahráli i „…To Be Loved” nebo „Getting Away With Murder”, a před emotivní „Scars” se Shaddix trochu rozpovídal o své historii s mentálním zdravím. Tyto trable jsou naštěstí v minulosti, a nyní může pokračovat ve skvělých koncertech i se svým synem Jaggerem, který se objevil na pódiu při skladbě „See U in Hell”. Shaddix i ostatní na pódiu nešetřili úsměvy, produkce nešetřila plameny a zablácené publikum si užívalo další skvělý koncert těchto nestárnoucích legend. Přijde mi, že Papa Roach jsou vždy v line-upu lehce nenápadní, ale vždy předvedou jeden z nejlepších koncertů. Ať to bylo letos, před třinácti lety nebo v roce 2023. Na závěr kapela potěšila všechny nu-metalové fanoušky ještě víc, když zahráli úryvky několika slavných skladeb, včetně „Break Stuff”, který nás čekal naživo v originále vzápětí. Závěr s „Last Resort” už byla jen třešnička na dortu. Klobouk dolů.

Absolvovali jsme dalších tisíc kroků a na Mastercard stage už se schylovalo ke koncertu druhého headlinera festivalu, kterým byli Limp Bizkit. Reportáž najdete v samostatném článku.

Čtvrteční večer byl patrně tím nejstudenějším, a já tak měl poslední možnost se trochu zahřát s The All-American Rejects na Evropa 2 stage. To je jedna z těch amerických kapel, kteří do Evropy jezdí velmi málo a když už, tak se omezí pouze na několik koncertů v silných západních státech. Navíc, The All-American Rejects byla ještě před dvěma lety oficiálně neaktivní a k aktivitě se vrátila až krátce před novou deskou „Sandbox”, která vyšla po čtrnácti letech od té poslední. Šlo zkrátka o velkou raritu a Rock for People si připsal další husarský kousek. Ty předváděl i zpěvák Tyson Ritter. Ten se evidentně před koncertem lehce posilnil a zpívání místy trochu flákal, nicméně mu bylo k ruce nadšené publikum. Ti vybuchli nadšením například při hitovce „Dirty Little Secret”. Kapela si zřejmě uvědomovala, že je na nové půdě a možná trochu upravila setlist, jelikož z měsíc staré desky „Sandbox” zazněla pouze skladba „Get This”. Přesto do setlistu propašovali skladbu „Easy Come, Easy Go” z Ritterovy sólovky, ale jinak sázeli víceméně na jistotu s první dvojicí desek z let 2002 a 2005. Frontmanovi se evidentně moc nechtělo odzpívat megahit „Gives You Hell”, ale přeci jen nás o něj neochudil. V hlavní roli zpěváků a zpěvaček však byli fanoušci. Ritterovy hloupé prupovídky stranou, koncert The All-American Rejects se povedl a spousta fanoušků na něj bude vzpomínat v dobrém, ať už na něj čekali 20 let nebo se v okolí objevili náhodou.

Druhý studený a propršený den byl za námi. Z celého festivalu se za mě jednalo o ten nejlepší hned s několika skvělými koncerty. Těm vévodili především Limp Bizkit a Papa Roach, ale i loučící se Letlive a úžasní Thornhill. No, a historie si bude pamatovat, že 11. června 2026 u nás konečně zahráli Breaking Benjamin a The All American Rejects. Spokojený a s vidinou teplejšího počasí, nebo alespoň dne bez deště jsem se odebral ke spánku.

Autorkami fotografií je Eva Frouzová a Alice S.

Top 5:

1. Thornhill

2. Papa Roach

3. Limp Bizkit
4. Letlive.

5. The All American Rejects