Papa Roach na Rock For People

Spoluautorem reportáže je Ondřej Vašaš.

Pozici headlinerů na Rock for People ve středu v Staropramen Stage sdíleli Američané PAPA ROACH ještě s kanadskými Billy Talent a přestože druhá jmenovaná kapela hrála později jako zlatý hřeb večera, já určitě jako hlavní hvězdy vnímal čtveřici z Kalifornie. Důvodů bych našel mnoho, ale jen pro představu: 20 let na scéně, dvě nominace na Grammy, 7 alb a především zásadní vliv při tvorbě a vzniku nu-metalu a hard rocku jako takového. Koncert na Rock For People byl právě ku příležitosti oslav dvaceti let existence kapely, která je od svého průlomového alba Infest (2000) předním představitelem tvrdé rockové scény. Dost bilancování, jejich velkou popularitu dokazoval i fakt, že Staropramen stan už deset minut před začátkem koncertu praskal ve švech a návštěvníci, kteří se zapomněli někde ve festival parku, byli odsouzeni k pozorování koncertu na obrazovce. Příchod čtveřice muzikantů zapříčinil ohlušující aplaus, který málem zvedl střechu šapitó do vzduchu.

Více o Rock for People:

• O prvním dnu Rock for People čtěte podrobně ZDE.
• O druhém dnu RfP se dozvíte ZDE.
  
• Stručné ohlédnutí za celým festivalem čtěte ZDE.

Jedni z hlavních headlinerů letošního festivalu Papa Roach začali svůj energií nabitý koncert před půl desátou ve Staropramen stage, která tou dobou byla již beznadějně obsazena a nedochvilným posluchačům tak zbylo pouze sledovat velkou obrazovku před stanem. Dav byl plný očekávání a při příchodu členů skupiny téměř zboural celé šapitó. Frontman Jacoby Shaddix předváděl neskutečný výkon a celá kapela šlapala jako hodinky. Zvuk byl vynikající do té doby, než došlo k jeho výpadku, čímž se koncert skupiny ochudil o necelých deset minut. Něco podobného se stalo na Rock For People i My Chemical Romance v roce 2011, kdy jim nejméně dvakrát po sobě vypadl proud. Publikum tuto situaci neslo dosti nelibě a dávalo najevo svoji nespokojenost. Naštěstí vše dopadlo dobře a skupina mohla pokračovat v energické show. Posluchači byli z této malé pauzy dostatečně rozhecovaní a tak stačilo skandování popěvku „Hey Ho, Lets Go!" od Ramones k tomu, aby se rozjel obří circle pit k písni To Be Loved. Finále koncertu se neslo v rozběsněném tempu a všichni přítomní si rozhodně celé vystoupení Papa Roach užili do posledních zbytků energie. Rozhodně to byl jeden z nejenergetičtějších koncertů letošního ročníku a skupina potvrdila svoji skvělou formu. /Ondřej Vašaš/

Tvář nejnovějších Papa Roach nám kapela připomněla hned první písní, kterou byla našlapaná Still Swingin' z aktuální desky The Connection. Divoké publikum bylo s novou tvorbou samozřejmě obeznámeno a stanem burácely mocné chorály a tvořily se divoké moshpity. Atmosféra tedy dle očekávání strhující od samého počátku. Kapela se příliš nezdržovala a naservírovala nám další hitovku Blood Brothers z již zmíněné kultovní desky Infest. Hráčům počítačových her jim jistě připomněla čas strávený u hry Tony Hawk Pro Skater 2. Hitů mají Papa Roach samozřejmě celou řadu a tak jimy byl setlist nacpaný od začátku do konce, přesto bych pár změn provedl, ale o tom až později. Po celé turné byl slíbený setlist těch nejzásadnějších písní celého repertoáru a tak nebylo příliš překvapením, když většina z nich pocházelo právě z desky Infest. Kromě debutového alba Old Friends from Young Years (1997) pak přišla alespoň ochutnávka ze všech dalších studiovek, takže jsme si s Papa Roach udělali výlet skrze celou jejich diskografii a svůj slib víceméně splnili.

U alba Infest jsme zůstali s Between Angels and Insects a poté přišlo uzavření přídělu muziky z aktuálního alba peckou Where Did the Angels Go?. Šílenství, které rychlý příděl slavných písní vyvolal, malinko zchladila připomínka nemastného neslaného alba Lovehatetragedy (2002), ze kterého zahráli trochu slabší kousek Born with Nothing, Die with Everything. Ten bych ze setlistu klidně vystřihl, ale publikum přijalo každý tón bouřlivým nadšením. Hrdina celé show, zpěváka Jacoby Shaddix, pochopitelně diktoval tempo celé párty a my mu bez zábran zobali z ruky. Není tajemstvím, že Shaddix je velmi vděčný fanouškům za svou muzikantskou kariéru a chová se k nim také s patřičnou pokorou, proto když řekl, že děkuje za jeden z nejlepších koncertů a nejlepší publika za dosavadní průběh turné, věřil jsem mu. I proto, když dodal, že toto opravdu neříká každý den. Vřelý a přirozený přístup k fanouškům byl odměněn ještě divočejší a intuitivnější akcí pod pódiem a Papa Roach přiložili do kotle dvojicí velmi slavných písní z desky Getting Away With Murder (2004), a sice stejnojmennou Getting Away With Murder a vynikající baladickou Scars, při níž jsme i my ukázali náš vokální arsenál. Celá bujará párty měla být bohužel brzy přerušena, jelikož opět zklamala technika. Při rozezpívávání se popěvkem „Hey ho, Let's Go”, vypůjčeným od Ramones, se rozjížděl další z circle pitů, který měl doprovodit pecku ...To Be Loved z desky The Paramour Sessions (2006). Znenadání však vypadl zvuk a kapela tak byla nucena odejít z pódia a problém vyřešit s místními techniky. Mohla být v zákulisí dobrých deset minut a nejednomu fanouškovi se asi draly na mysl myšlenky o úplném konci koncertu, což by byla obrovská škoda. Naštěstí se kapela vrátila, Jacoby vtipně vysvětlil, že problém způsobil počítač, který asi nechce aby Papa Roach na Rock For People koncert dokončili. Stačilo jen nezbednému přístroji promluvit do „duše" s nezbytným použitím slovíčka f*ck a circle pit se mohl znovu roztočit.

Kapela nechtěla ztrácet další drahocenný čas a odstartovala bonusovou skladbu Burn z live alba Time For Annihilation (2010). Počítač si zřejmě Shaddixovy výtky nevzal k „srdci" a výpadek se opakoval. Tentokrát „jen" vypadl zvuk mířící k nám a tak většinu písně si Jacoby zazpíval pouze pro sebe a my mu pomohli jen při refrénu, a to pouze tehdy, když nás k tomu zpěvák vyzval svým chováním. Marná byla naše snaha, upozornit kapelu na zvukový výpadek. Po této skladbě díky Bohu technici nad problémy konečně zvítězili a závěr koncertu tak už proběhl v pořádku. Do vysokých obrátek se koncert rozjížděl pomalu, jelikož další skladbou byla Dead Cell, která nepatří mezi top hity Papa Roach. Finální tandem už byl z jiného soudku a zbývala píseň už jen z desky Metamorphosis (2008), kterou se stala výtečná skladba ve středním tempu Hollywood Whore. Kdyby sázkové kanceláře vypsali tipovací soutěž o poslední skladbu koncertu Papa Roach, kurz na Last Resort by byl úplně minimální. Nejkultovnější hit celých dvaceti let pochází z jejich nu metalového období, když bylo autorům asi 23 let, tedy asi tolik, kolik mě. Neuvěřitelný talent a exkluzivní závěr celé hodinové jízdy.

Můžeme jen litovat, že možnosti festivalu umožňují jen zkrácený časový prostor, který byl ještě ochuzen výpadkem proudu, jenž nás připravil o dvě, možná o tři skladby. I když byl koncert naprosto fenomenální, chybělo mnoho slavných hitů, které bych očekával i v početně omezeném setlistu. Osobně bych alespoň tři písně z předvedeného setlistu vyměnil za jiné, dle mého názoru slavnější a pro koncert lépe se hodící. Pro představu mě zamrzela absence megahitů jako hokejové She Loves Me Not, motivační Kick In The Teeth, závodní klasiky Not Listening, dále nezazněly pecky Do or Die, Crash, Reckless, Lifeline, I Almost Told You That I Love You nebo Walking Dead. Naprosto chápu, že vytvořit setlist ke spokojenosti všech s takovými možnostmi, jaké Papa Roach mají, je zhola nemožný úkol. Proto nebudu přemítat o tom, co by, kdyby, a raději budu s nadějí vzhlížet ke světlým zítřkům a doufat, že se u nás Papa Roach brzy zastaví při minimálně dvouhodinovém samostatném koncertě. Bez všech dalších zbytečných slov už jen označím koncert za naprosto fenomenální a řadím ho mezi své nejlepší hudební zážitky vůbec.

Autoři fotografií: Jiří Kosnar, Jan Žalud, Jaromír Zajíček / NetReporters.org, Tomáš Smrčka / foto-depress.nafoceno.cz