Anastacia v Brně ukázala svůj rozptyl v mnoha smyslech

Do moravské metropole zase jednou přijela hudební hvězda první velikosti. Přiznávám, že doba, kdy byla na svém vrcholu je už pryč, nicméně Anastacia je pořád zpěvačkou, která patří mezi ty nejrozpoznatelnější. Do Brna dorazila v rámci turné k pětadvacátému výročí debutové desky „Not That Kind” a kromě velkých hitů nabídla i nějaké raritní kousky. Společnost jí dělala britská pop rocková čtveřice Acrobvt.

Zatímco Američanka připravovala výroční turné, Acrobvt vydali svou první muziku. V roli předkapely přehráli všechen svůj dosavadní materiál a pokusili se rozehřát sedící publikum. Aniž bych chtěl znít ošklivě, největší ovace sklidili při zmínce jména své opatrovnice na turné. Navzdory tomu, že se o Acrobvt píše jako o nové senzaci, jejich tvorba mnoho přítomných nezaujala ani natolik, aby odvrátili svůj zrak od telefonů. Tuctovou pop rockovou nabídku nijak nezachránil ani nezajímavý hlas zpěváka Bena Edwardse, ani naprosto příšerný zvuk, který sportovní hala při jejich koncertě udržovala. Aréna Vodová slaví stejné výročí jako Anastacia, a pro koncerty není příliš dobrým zázemím. Jedním dechem však musím dodat, že ze všech dosavadních koncertů, které jsem zde navštívil, byla připravená nejlépe. Kdo strávil koncert Acrobvt čekáním ve frontě na pivo a klobásu vůbec o nic nepřišel.

Ještě než se pustím do hodnocení hlavního koncertu, pozastavím se nad volbou udělat z večera sedící kroužek. Celý hlavní sál před pódiem byl totiž posetý židlemi, a to s poměrně velkorysým rozestupem. Návštěvníci byli po celou dobu koncertu přikovaní ke svým místům, což teoreticky, a nakonec i prakticky, znemožnilo jakýkoliv pohyb. V průběhu koncertu skupiny Acrobvt tak ani nebyla standardní možnost najít jiné místo s lepším zvukem (pakliže takové místo vůbec bylo), i když supportující kapela stejně zajímala málokoho. Celé to trochu připomínalo nepříjemné covidové časy, kdy koncerty vsedě byly nařízené vládou a postrádaly tradiční atmosféru. Jednalo se samozřejmě o popový koncert, kde bývá aktivita nižší, i kvůli trochu jiné demografii obecenstva, a tak předpokládám, že sedací pořádek byl přáním samotné zpěvačky. Jiné vysvětlení nemám.

Pódium tvořily kulisy skromného obytného domu s dveřmi uprostřed, které zpěvačce sloužily ke vstupu na scénu. Působilo to, jako by nás Anastacia zvala k sobě domů. A to jak obrazně, tak i ve svých písních. Úvod koncertu odpálila jedním z největších hitů „One Day in Your Life” a vzápětí představila kousek z novější tvorby v podobě „Staring at the Sun”. Hned v prvních několika minutách se bez nějakých zbytečností prezentovala s nesmírnou elegancí a šarmem. Diváky si okamžitě získala vtipem na svůj účet, kdy poděkovala fanouškům za účast na jejím koncertě a rýpla si do sebe slovy: „Řekli jste si, že ještě není mrtvá, tak se půjdete podívat, co?” Atmosféra celého koncertu byla velmi uvolněná a milá, a zpěvačka devadesáti minutami protancovala s naprostou grácií.

Značně jí v tom pomáhala i doprovodná kapela. Tu si Anastacia dle svých slov velmi pečlivě hlídá a sama uvedla, že s ní není jednoduché hrát. Může za to její výrazná žánrová rozkročenost, což nám také vzápětí předvedla. Hned třikrát totiž převzali otěže doprovodní zpěváci Nick Shirm a Holly Petrie. Ti Anastaciu doprovázeli ve všech skladbách, ale spolu s kapelou dostávali i vlastní prostor předvést svou žánrovou pestrost. V prvním bloku to byly úryvky skladeb „Smooth” Roba Thomase a Santany, „Smells Like Teen Spirit” od Nirvany a „Barbie Girl” kapely Aqua. Anastacia tyto mišmaše využila k tomu, aby si v zákulisí trochu oddychla a hlavně, aby se vzápětí předvedla v nových šatech. Výraznými postavami byl i bubeník Paul Stewart, perkusistka Vicky Österberg a baskytarista Diego Rodriguez, jehož nástroj v aréně zněl úžasně, jelikož se po předkapele úroveň zvuku výrazně zlepšila. Na kytaru se představil Louis Ricciardi a lehce v pozadí zůstával klávesák Emlyn Maillard.

Když však byla na scéně Anastacia, veškerá pozornost byla věnovaná právě jí. Její charakteristický soulový chraplák v ní zůstal, ačkoliv se nyní pohybuje v lehce nižších tóninách. Občas některé pasáže záměrně vynechávala a nechala vyniknout doprovodné vokalisty, ale jakmile měla v plicích dostatek vzduchu, předváděla vokály jako před dvaceti lety. V úvodu koncertu potěšila dalšími hity „Paid My Dues” a patrně nejslavnější skladbou „Sick and Tired”, při které se diváci dokonce zvedli ze sedadel. Nebyli jsme ochuzeni ani o hlas Sohana Lalea, který v paňdžábštině tento song doprovázel populárním popěvkem. Zpěvačka neschovávala své emoce, neustále děkovala a mávala na všechny strany a její upřímná pokora byla snadno k uvěření. Její ikonický šátek sice chyběl, ale byl k vidění v publiku.

Doprovodní kapela zahrála úryvky od Madonny nebo Backstreet Boys, a zpěvačka se vrátila v dlouhých šatech na několik balad. Ty k ní také neodmyslitelně patří a při „Heavy on My Heart” nebo „How Come the World Won't Stop” bylo poznat, že si většinu svých písní píše sama. Druhá jmenovaná patří jisté blízké osobě, která náhle zemřela, ale navzdory tomu je to pozitivní píseň, která slouží jako hezká vzpomínka. Dle jejich slov ji začala zpívat naživo až loni. Poděkovala při ní divákům za světelný doprovod a melancholickou sekci ukončila raritní „Wishing Well”. Tu do setlistu vybrala zpěvačka Holly Petrie, protože Anastacia chtěla zařadit něco nového, ale nemohla se rozhodnout. Akustickou sekci doprovázel bubeník Paul Stewart na cajón a atmosféra v hale na moment zvážněla.

Následoval poslední cover od kapely, a to „All Right Now” skupiny Free, po němž se vrátila Anastacia v rockové garderobě a zazpívala cover skladby „Sweet Child o' Mine” od Guns N’ Roses. Ten sice nebyl úplně nutný, ale ve finále ho zvládla lépe než samotný Axl Rose. Tím bylo putování zpěvaččinými vlivy a inspiracemi u konce. Na ochutnávku zazpívala „Boxer” jako druhou skladbu z novější tvorby a po krátkém úryvku skladby „Kashmir" od Led Zepellin už následovala hitovka „Left Outside Alone”. Krátkou pauzu před přídavkem vyplnila Vicky Österberg bubenickým sólem a zbývaly už jen dva kousky, „Not That Kind” a „I'm Outta Love”. To už byli všichni na nohou a konečně vznikla příjemná povzbudivá atmosféra. Do té doby publikum jen zmatečně tleskalo, často mimo rytmus a zbytečně dlouho. S celým ansámblem jsme se rozloučili sborovým zpěvem hitu „Left Outside Alone” a příjemný večer byl u konce.

Anastacia se v Brně představila jako nesmírně zábavný člověk, který miluje svoji práci. Nebere se příliš vážně, s pokorou a uvědoměním cestuje po světě, který na ni nezapomněl. Zná své publikum, které (patrně) usadila, aby si společně zavzpomínali na až nepatřičně dávnou minulost. Poznámka, že její pes pochází z České republiky byla milá. Připomínka, že si ho chce vzít, aby se stala občanem EU už byla trochu zvláštní. Buď jak buď, zpěvačka znovu potvrdila, že tvorba na přelomu tisíciletí stárne velmi pomalu a pořád přitahuje velkou pozornost. Anastacia Brnu ukázala, jak se patřilo přes čtvrt stoletím. Bez žádných umělých efektů a zbytečného rozptylování. Jen jedna dáma a její úžasné charisma.

Úvodní fotografie pochází z oficiálního Facebookového profilu zpěvačka Anastacia.