The Devil Wears Praha: Večer plný breakdownů, emocí a návratů ke kořenům

Do pražského klubu Archa+ zavítali The Devil Wears Prada, kteří mají za sebou více než dvacetiletou historii a na aktuálním turné představují své poslední, deváté studiové album „Flowers". Do Prahy si přivezli hned tři předskokany: Oversize, 156/Silence a Novelists. Čekal nás tak večer nabitý metalcorem v několika podobách, od alternativnějších poloh až po nekompromisní nálož breakdownů. A jak už to na podobných akcích bývá, ne každá kapela zanechala stejně silný dojem.

Jako první se pódia chopili britští Oversize, a to poměrně brzy, chvíli před sedmou hodinou. Sál se ale poměrně rychle zaplňoval. Očekávala jsem, že právě oni nabídnou z celého večera nejtvrdší repertoár, jak to v úvodu bývá, opak byl však k mému překvapení pravdou. Jejich mix post-grunge, hardcoru a alternativního metalu přesto dokázal publikum postupně rozhýbat. Kapela si viditelně vážila každé reakce a fanoušky zvala i ke svému merch stánku, třeba jen na kus řeči a seznámení. Myslím, že tihle sympatičtí Britové si v Praze rozhodně našli několik nových příznivců. Potěšil mě už od začátku poměrně slušný zvuk, jen zpěv se místy trochu ztrácel a nebyl úplně srozumitelný. Svůj podíl na tom ale mohl mít i dav lidí přede mnou.

Po krátké pauze nastoupili 156/Silence a během několika vteřin, s prvními riffy, se poklidná atmosféra proměnila v naprosté šílenství. Moshpit se rychle rozrůstal, nemohl chybět ani crowdsurfing a agresivní zvuk doslova napumpoval publikum energií. Kapela sice v Praze vystoupila poměrně nedávno, konkrétně v dubnu jako support Fit For a King a Memphis May Fire, ale dav jako by jí stále neměl dost. K mému překvapení navíc nezůstalo jen u divokého pohybu pod pódiem – publikum s kapelou sborově zpívalo texty. Tady zdá se právě vzniká nová a silná fanouškovská komunita. Při skladbě „Better Written Villain" vyzval zpěvák Jack Murray publikum k wall of death a rozhodně nemusel nikoho dlouho přemlouvat. Během zhruba půlhodinového setu předvedli 156/Silence takovou jízdu, že by jim ji mohli závidět i leckteří headlineři. Zároveň dokázali rozjet publikum mnohem víc než jejich předchůdci. Tohle elektrizující, emocemi nabité vystoupení v nás zanechalo dojem ještě dlouho poté, co dozněl poslední drtivý breakdown a laťka pro další kapelu byla nastavena zatraceně vysoko.

Publikum už bylo rozjeté, jako by mělo za sebou vystoupení hlavní hvězdy večera. O to zvědavější jsem byla, jak se s touto situací popasují francouzští Novelists. Měla jsem možnost vidět je naživo už dříve, ještě s původním frontmanem Mattéem Gelsominem. Po jeho odchodu se mikrofonu ujal Tobias Rische, dříve působící v Alazce, a toho nakonec vystřídala zpěvačka Camille Contreras. Směr, kterým se kapela následně vydala, mě oproti její starší tvorbě příliš neoslovil, a tak jsem ji postupně přestala sledovat. Do Prahy jsem ale přijela s otevřenou myslí a nadějí, že mě živé vystoupení přesvědčí o opaku. Bohužel se tak nestalo.

Což o to, Camille to na pódiu slušelo. Třpytivý outfit, výrazný make-up i motýlci ve vlasech tvořili promyšlený celek a bylo vidět, že si vystoupení užívá. Ani samotnému zpěvu nebylo příliš co vytknout. Jenže jako celek na mě koncert působil spíš jako sólový projekt zpěvačky s doprovodnou kapelou než jako sehraná kapela s vlastním, výrazným zvukem. Kytary byly až na několik sólových pasáží téměř neslyšitelné a publikum začalo působit rozpačitě. Lidé se rozhlíželi, přešlapovali a atmosféra pomalu chladla. Ke konci se sice znovu rozjel menší moshpit, měla jsem ale pocit, že se publikum snaží dostat zpátky do varu spíše vlastními silami, než že by ho k tomu strhla samotná kapela. Věřím, že se našli posluchači, kterým klidnější poloha koncertu vyhovovala, mě však „noví" Novelists nepřesvědčili. Z jejich vystoupení jsem odcházela lehce otrávená a s pocitem, že po strhujícím setu 156/Silence přišlo největší zklamání večera.

Naštěstí pak přišel hlavní bod programu a pro daný večer se kapela sama vtipně přejmenovala na The Devil Wears Praha. S úvodní skladbou „Where The Flowers Never Grow" to v sále doslova explodovalo. Moshpit, crowdsurfing, sborový zpěv i bouřlivý potlesk – všechno bylo přesně tak, jak má na pořádném metalcore koncertě být. Setlist potěšil jak dlouholeté fanoušky, kteří reagovali na každý návrat ke starším klasikám, tak ty, kteří si oblíbili především novější tvorbu kapely. Zpěváci Jeremy i Mike několikrát chválili pražské publikum a s úsměvem poznamenali, že atmosféra připomíná víkend. Podle energie v sále se tomu dalo jen těžko odporovat. Velkou radost musel fanouškům udělat návrat ke kořenům v podobě skladeb „Dogs Can Grow Beards All Over" a „Dez Moines". Vedle těchto starších kousků dostala prostor i aktuální deska „Flowers", ze které zazněly například „Ritual" a „Everybody Knows". 

Kapela tak nabídla průřez svou tvorbou, díky němuž si na své přišli jak pamětníci jejich začátků, tak posluchači, kteří ji objevili až v posledních letech. Novější hity jako „Chemical" a „Salt" navíc doprovázel tak hlasitý sborový zpěv, až to bralo dech. Jedním z nejsilnějších momentů byla také skladba „For You". Kapela při ní hecovala publikum s tím, že věří, že právě Praha bude nejhlasitější zastávkou celého turné. A myslím, že jsme se téhle výzvy zhostili se ctí. Závěrečná „Hey John, What's Your Name Again?" pak byla ideální tečkou za večerem, který dokázal propojit nostalgii s energií současné tvorby.

The Devil Wears Prada navíc naživo působí ještě kompaktněji a drsněji než na studiových nahrávkách. Jejich souhra, energie a schopnost strhnout celý sál jsou důkazem, že za sebou mají roky koncertování, během nichž se naučili přesně odhadnout, co jejich publikum potřebuje. Vizuální stránku vystoupení doplňovalo plátno s bílým kruhem, na němž se v průběhu koncertu střídalo logo kapely s motivy alb a další animace. Žádné přehnané efekty nebyly potřeba – hlavní roli hrála hudba a kontakt s publikem. Zhruba osmdesátiminutový set tak byl více než důstojným zakončením celého večera.

Jaký tedy byl celý večer v Arše+? Především zábavný, hlasitý a plný kontrastů. Oversize se postarali o sympatický úvod a postupně rozehřáli publikum, 156/Silence pak předvedli strhující jízdu, která nastavila laťku zatraceně vysoko. Novelists mě tentokrát příliš nepřesvědčili a jejich vystoupení pro mě zůstalo nejslabším článkem večera. The Devil Wears Prada ale všechno završili ve velkém stylu a potvrdili, proč patří mezi stálice metalcorové scény. Na kapele je znát, že ji ani po více než dvaceti letech na scéně neopouští chuť koncertovat a připravovat pro fanoušky silný program. Každé turné nabízí jiný zážitek a kombinace novější tvorby se starými klasikami ukazuje, že se TDWP nemusí obracet zády ke své minulosti, aby mohli dál růst. Právě naopak – dokážou z obou období vytěžit to nejlepší.

K celkovému dojmu přispěl i výběr místa. Archa+ se pro podobný typ koncertu ukázala jako skvělý prostor, ať už jde o zvuk, velikost sálu nebo bezprostřední kontakt s publikem. Je škoda, že se tu podobných akcí nekoná víc, protože momentálně patří mezi mé nejoblíbenější pražské koncertní prostory pro tento typ akcí. A příjemná obsluha s úsměvem u šatny i baru? Ta už jen podtrhla povedený večer. Protože ani to není samozřejmost. Z Archy+ jsem tak odcházela s pocitem, že jsem byla svědkem koncertu, který měl všechno podstatné: skvělou atmosféru, návrat ke starým oblíbencům, nové hudební objevy i pořádnou dávku energie. Protože i kapely, které jsme viděli už mnohokrát, nás dokážou znovu překvapit, strhnout a připomenout nám, proč je tak rádi posloucháme. A přesně kvůli tomu má smysl chodit na koncerty.

Foto: Zuzana Sosnovská