Nothing More zazářili i na divadelních prknech

Autorkou fotografií je Adéla Horelicová.

Organizátoři festivalu Rock for People naplánovali do Prahy na úterý 18. listopadu hned tři koncerty. Já si vybral nový multifunkční prostor Archa+ a koncert americké čtveřice Nothing More. Ti pokračují ve svém „Carnal Nature World Tour” s loňskou deskou „Carnal”, díky které se do našich končin dostali letos už podruhé. S sebou si vzali své krajany Catch Your Breath a evropský support v podobě švédských Solence a španělských Ankor.

Právě katalánská pětice celý večer zahajovala, což mi přišlo poměrně zvláštní, jelikož mě jejich jméno z předskokanů zní jako nejznámnější. Ankor od tuzemské premiéry v Brně před čtyřmi lety míří strmě nahoru a žádnou jinou mezinárodně aktivní metalcorovou skupinu ze Španělska bych v hlavě asi nenašel. Loni vydali výbornou desku „Shoganai” a po jarním samostatném koncertě se u nás představili letos podruhé. Tentokrát sice v roli úvodní kapely, kdy do sálu stále ještě proudili návštěvníci, ale troufám si tvrdit, že ti dostatečně dochvilní vůbec nelitovali. Parta v čele se zpěvačkou Jessie Williams se prezentuje vynikajícím moderním metalcorem, kdy se střídají tvrdší screamované pasáže s alternativním metalem, a to vše ve velmi zábavné formě. Na pódiu jim skvěle funguje chemie, diváci na jejich snažení reagovali velmi vřele a pomalu se plnící sál viděl další díl skládačky zrodu nové female-fronted metalové hvězdy.

Po delší době jsem viděl opravdu povedený koncert úvodní kapely, který mohl nastartovat povedený večer se skvělou atmosférou. Bohužel tento potenciál ztroskotal (dle očekávání) na švédské lavici s názvem Solence. S tímto jménem mám spojenou pachuť z loňského festivalu Rock for People a nic se nezměnilo ani tentokrát. Čtveřice sází na hloupě jednoduchý, opakující se a banální elektronický rock, který sice rozeskáče davy, ale hledáte-li trochu invence či překvapení, na koncertě Solence vás pravděpodobně nenajdu. Frontman Markus Videsäter se věnoval více hecování publika, než samotnému zpěvu a ačkoliv mu nemůžu upřít vrozené charisma, na jeho párty vagon jsem nenastoupil. Navíc, kotel bubeníka Davida Vikingssona byl tak přepálený, že jejich set vydrželi opravdu jen ti nejzatvrzelejší. Pánové krátce před koncertem vydali novou desku „Angels Calling”, na které už najdeme skladby s méně infantilními názvy, ale i stále prvoplánově přímočarou muziku. Solence zkrátka nejsou nic pro mě.

Předposlední kapelou byli američtí alternativní rockeři Catch Your Breath. Přiznám se, že o kapele jsem dřív neslyšel. „Shame On Me”? Možná. Takto se jmenuje jejich debutová deska z roku 2023, letos přidali několik nových singlů a po boku svých populárních krajanů vyrazili poprvé i k nám. Možná je chtěli Nothing More trošku vytáhnout a proto ta velmi lukrativní pozice. Čtveřice s publikem příliš nekomunikovala, ale koncert se jim povedl. Žánrově měli k hlavní hvězdě večera nejblíže, i když je jejich repertoár velmi výrazně v těch měkčích, post-rockových polohách. Zpěvák Josh Mowery má skvělý hlas, o tom není pochyb, ale slušela by k němu i trochu svižnější muzika. Pánové odehráli koncert v pomalejším tempu, kterému však nechyběly silné momenty, zajímavé aranže a příjemné pasáže. Jedinou výtku mám k samplům a nahranému vokálu, který nás koncertem provázel a mluvené slovo předcházelo každé skladbě. To bylo snad otravnější než Vikingssonův kotel.

Čas zbyl už jen na hlavní hvězdu večera Nothing More, a ta je zárukou kvality. Před dvěma lety na festivalu Rock for People jsem z koncertu odešel kvůli překrývajícím koncertům, o rok později jsem klubový koncert musel vynechat a letos na stejném festivalu jsem dal přednost tuzemské legendě Marii Rottrové. No, tak se mi to konečně podařilo. Letos se po festivalové sezóně vrátili o poznání rychleji, ale vystoupení si na klubové poměry a jejich pozici příliš neprodloužili.

Koncert to však byl vynikající. Deska „Carnal” obsadila většinu playlistu, včetně úvodní dvojice „House on Sand” a „Angel Song”. Celou hodinu hráli pánové hit za hitem. Nechyběl na Grammy nominovaný singl „Go to War”, skvělá „FREEFALL” nebo emotivní hit „Jenny” (mimo jiné) o sestře zpěváka Jonnyho Hawkinse, která trpí bipolární poruchou a které skladbu věnoval. Hawkins se opět představil ve fenomenální formě a i když toho příliš nenamluvil, jeho přítomnost byla všude. Nejdelší monology si nechal až na přání k narozeninám, které narozeninovou koblihou v Praze oslavil bubeník Ben Anderson nebo když si nechal baskytarista Daniel Oliver připevnit svůj nástroj na bubny a ten vypověděl službu. Jinak ale koncert plynul ve skvělé náladě se zpívajícími a skandujícími fanoušky v téměř naplněném sálu. Ty Hawkins nechal vybrat mezi písněmi „Down the River” a „Spirits”. Ze souboje jasně zvítězila druhá jmenovaná a nechyběla ani jejich novinka „We're in This Together”. Tedy, není to ani novinka ani jejich, jelikož se jedná o cover kapely Nine Inch Nails z roku 1999. Na zmíněné bubny si Hawkins i zuřivě zahrál a při závěrečné skladbě „This Is the Time (Ballast)” provedl svůj, dnes už charakteristický, manévr. Diváci v prvních řadách podrželi bubny, na které zpěvák hrál a to samé prováděli i všichni ostatní členové. Skvělé.

Koncert Nothing More je skvělým zážitkem a jsem rád, že jsem konečně byl přítomný od začátku do konce. I proto, že třináct skladeb uteklo až nepříjemně rychle, stejně jako celý večer. Americká čtveřice jistě patří mezi větší jména alternativního rocku a velká pódia si jistě zaslouží, nicméně největší zážitek vždy zařídí intimní klub plný pravověrných fanoušků. Z některých předkapel jsem byl lehce rozladěný, ale přinejmnějším Ankor ukázali, že křivka jejich popularity bude stále stoupat. Skvělý prostor bývalého divadla Archa zaznamenala další povedený hudební večer a Nothing More jistě brzy zase přivítáme.