Spiritbox konečně přivezli novou desku i k nám

V závěru prvního měsíce letošní klubové sezóny se v pražském Foru Karlín sešli příznivci moderního progresivního metalu. Zároveň došlo k vzácnému spojení tří kapel s ženami za mikrofonem. Po dvou zrušených koncertech k nám konečně přijeli kanadští Spiritbox se svou aktuální deskou „Tsunami Sea”. Vážený support jim dělali ukrajinská progresivní stálice Jinjer a americká metalcorová kometa Dying Wish.

Pětice Dying Wish z Oregonu se u nás před třemi měsíci podruhé představila na festivalu Rock for People a jejich agresivní metalcore si pomalu získává popularitu evropských fanoušků. Loni vydali třetí desku „Flesh Stays Together” a z ní nám během jejich krátkého úvodního setu naservírovali „A Curse Upon Iron”, „I Don't Belong Anywhere” a závěrečný virální hit „I'll Know You're Not Around”. Zpěvačka Emma Boster dala svému vnitřnímu démonovi volno a její hlas přiměl spoustu fanoušků k divokým pohybům v moshpitu. Dying Wish byli určitě nejintenzivnější kapelou večera. Pak už se jen zpomalovalo, ale na zahřátí tato aktivní půlhodinka stačila bohatě. Kromě zpěvačky se aktivně zapojovali i její spoluhráči, kteří vehementně nabádali fanoušky k wall of death, circle pitům a surfování. Zejména kytarista Sam Reynolds opakovaně vyzýval publikum k cestě za pracovníky security, což bylo lehce otravné. Na druhou stranu chápu, že i předkapela chce ze svého koncertu vyždímat maximum. Milion crowdsurferů, jak si vyžádal baskytarista Jon Mackey, se sice nepovedlo, ale pár odvážlivců se našlo. Dying Wish splnili svou roli a před naplněným sálem se přiblížili o další krok ke kolonizaci starého kontinentu.

Ten si už dávno naprosto podmanila ukrajinská čtveřice Jinjer, která se k nám ráda a často vrací. Po headlinerovém koncertě v únoru, kde představili aktuální desku „Duél”, se tentokrát spokojili „pouze” s rolí doprovodného aktu. Do padesáti minut vměstnali deset skladeb a vybírali jak novější skladby z aktuálního alba, tak i starší klasiky, včetně průlomové „Pisces”. Tu poslední roky do setlistu zařazují pravidelně. Přišlo mi, že tentokrát byla zpěvačka Tatiana Shmayluk lehce odměřená, co se týče komunikace s diváky, ale své vokální povinnosti znovu splňovala naprosto bravurně a přidávala k tomu i lehké tanečky. Velkou pozornost si zasloužili i její spoluhráči a jejich fenomenální dovednosti. Radost byla sledovat především baskytaristu Eugena Abdukhanova nebo bubeníka Vladislava Ulaseviche, který letos slaví deset let v kapele. Skvěle se představil i kytarista Roman Ibramkhalilov, který ale zůstával nejvíce v pozadí na pravé straně pódia. Vrcholy kratšího setu obstaraly skladby „Green Serpent”, „Vortex” nebo klasika v podobě „Judgement (& Punishment)”.

Dekorativní opona se zatáhla a při čekání mohli diváci sledovat siluetu lodního stožáru, který společně s grafikou lákal na první headlinerový koncert Spiritbox u nás a jejich desku „Tsunami Sea”. Kanadská čtveřice se do Prahy vrátila po dlouhých šesti letech. Zatímco krátce před vypuknutím pandemie covid-19 otvírali večer pro After the Burial a další, letos už přijeli jako nesmírně ceněná kapela s trojnásobnou nominací na Grammy a miliony sledujícími na sociálních sítích. První deska „Eternal Blue” udělala díru do světa, kterou však dle mého názoru aktuální album nedokázalo příliš prohloubit. Skladeb s hitovým potenciálem je tam jako šafránu a Spiritbox tam ztratili hodně ze svého kouzla. V Praze pochopitelně zaznělo téměř celé a musím říct, že mě bavilo více, než z domácího poslechu. To však nebyl ten hlavní kámen úrazu.

Koncert zahájili silnější skladbou „Fata Morgana”, avšak následovaly tři další skladby z „Tsunami Sea”, díky kterým měl koncert velmi vlažný začátek. Začal se rozjíždět až při populární skladbě „Soft Spine”, a trojici starších z EP „The Fear Of Fear”, kterými byly povedené singly „Cellar Door”, „Jaded” a „The Void”. Hned v úvodu se však objevil problém, který nezmizel po celý koncert. Spiritbox z nějakého důvodu doprovázel naprosto katastrofální zvuk, který postihl veškeré vokály zpěvačky Courtney LaPlante. Zvuk se nepříjemně odrážel, vytvářel ozvěnu a některé pasáže byly neposlouchatelné. Zpěvačka přitom působila velmi uvolněně, jejich melodický post-metal pomaličku proplouval rozbouřeným mořem a objektivy fotoaparátů se sympatické brunety nemohly nabažit. Při koncertě jsem si uvědomil, jak moc je kapela centrovaná právě na svou frontwoman. Bubeník Zev Rosenberg vzadu nebyl prakticky vidět, baskytarista Josh Gilbert se zdržoval na samotném okraji pódia a jediný, kdo si trochu dovolil vystoupit ze stínu LaPlante byl její manžel, kytarista a zpěvák Michael Stringer.

Následovala předmluva a stejnojmenná skladba „Tsunami Sea”, a v druhé polovině Spiritbox vytáhli skladby „Circle With Me” a „Holy Roller” ze skvělé desky „Eternal Blue”. Kdo čekal hostování Shmayluk v první jmenované skladbě tak, jako před dvěma lety na festivalu Louder Than Life, byl zklamaný. Trojici nových skladeb zakončila ta nejnovější, dva týdny stará „Mourning”. I v naplněném Karlíně bylo jasně zřetelné, že se starší skladby setkávají s mnohem větším zájmem a nadšením, než materiál z loňské placky. LaPlante se na pódiu pohybovala velmi sebevědomě a asi čtyřikrát poděkovala za podporu s dodatkem, že neví, kdy a jestli se znovu uvidíme. Kdo by čekal nějaký komentář k dvojici letos zrušených koncertů, byl zklamaný. Zpěvačka působila poměrně chladně, ale rozzářila se v samotném závěru, kdy jí fanoušek, který slavil narozeniny, věnoval kartičku Pokémona. Zvláštní volba, která se ale setkala s úspěchem. Spiritbox hodně pozornosti věnovali i pódiové prezentaci, kdy vyčnívaly zejména projekce na uvázanou oponu nebo expresivní tanec LaPlante s modře zářícím kabelem, který však byl vidět jen fanoušky v předních řadách.

Aktuální fenomén Spiritbox se konečně představili i u nás jako hlavní hvězda večera, avšak dojmy z koncertu jsou smíšené. Kromě problémů se zvukem (za který kapela snad nemůže), byl trochu rozporuplný i zvolený setlist či strojové vystupování zpěvačky. Buď jak buď, fanoušci ze všech stran chválené kapely se dočkali a koncert rozhodně měl prvotřídní parametry. Sympatické byla i slova díků všech kapel směrem ke svým kolegům a kolegyním, přičemž Emma Boster z Dying Wish označila Spiritbox za nejlepší metalovou kapelu na světě, což je přinejmenším diskutabilní. Kanadská čtveřice však určitě platí za aktuálně jedno z nejvíce skloňovaných jmen, a český koncert nebyl vyjímkou.