Too Many Zooz přivezli svou show i do brněnského Metra

Pekelně horký týden a letošní červen zakončila v Brně živelná show trojice Too Many Zooz. Skupina z New Yorku se do moravské metropole vrátila už podruhé, když si svou premiéru odbyli před osmi lety v klubu Fléda. Buskingové jazzové trio ve složení Leo Pellegrino, Matt Muirhead a David Parks, předloni vydalo novou desku „Retail Therapy”, s kterou se do Evropy vydali už podruhé. Koncert populární skupiny proběhl v rámci brněnského Groove Festu a dějištěm byl tentokrát klub Metro Music Bar.

To bylo místo velmi příhodné, vzhledem k tomu, že se Američané začali prosazovat na mezinárodní scéně díky virálním videím ze spletitých útrob metra v domovském New Yorku, zejména na velmi vytížené stanici Union Square. Jedno z prvních takových videí se dostalo na Youtube před dvanácti lety a nasbíralo už deset milionů shlédnutí. I díky tomu se tato parta začala vydávat i do zámoří a při svých cestách pravidelně nezapomínají ani na Českou republiku. Koncert v Metru byl vyprodaný a celé publikum patřilo jen a pouze Too Many Zooz.

Moji pozornost v úvodu nejvíce poutal post trumpetisty, jelikož jsem si nebyl jistý, zda v táboře Newyorčanů nedošlo k nějaké obměně. Není tomu tak. Jednalo se skutečně o Matta Muirheada, který ovšem prošel poměrně zásadní proměnou a nebyl téměř k rozeznání. Ke své trumpetě přidal i hru na klávesy, čímž hudba Too Many Zooz v některých skladbách dostala ještě silnější jazzový nádech. Muirhead byl také jediný, který alespoň trochu verbálně komunikoval s diváky, ačkoliv šlo o show ve velmi dynamickém tempu. Střed pódia patřilo perkusistovi Davidu Parksovi, který trochu potvrdil roli nejméně výrazného člena, ačkoliv jeho bicí souprava je pro Too Many Zooz naprosto zásadní. Parks se soustředil čistě jen na své povinnosti bez jakýchkoliv emocí a výrazů. I při představení kapely se jen rychle uklonil a znovu se vrátil do pozadí, kde si unaveně utíral pot z čela. Jednou jsem ho přece jen „načapal” při krátké show, kdy několik vteřin balancoval svou paličku na hlavě. Přeci jen ho to snad trochu bavilo.

No, a pak tu byl Leo Pellegrino. Dozajista nejzásadnější člen této trojice, nejen díky jeho bravurní hře na baryton saxofon. On se také dočkal největších ovací při příchodu na pódium a rozhodně nikoho nezklamal. Představil se s okázalostí jemu vlastní, třpytivou kšiltovkou a třičkem s všeříkajícím nápisem „I ❤︎ NY”. Leo P však bavil především svou hrou a tanečky, které jej a Too Many Zooz proslavily možná nejvíce. Neverbálně se snažil přimět potící se publikum k větší aktivitě a rozhodně dával najevo, že mu pobyt na pódiu velmi vyhovuje. Publikum však bylo navzdory jeho snažení a teplotě v klubu poměrně vlažné. Probralo se při intenzivních partech od Muirheada nebo Pellegrina, jinak bylo nekorektně klidné a příliš pohybu nevyprodukovalo. Návštěvníci to však kompenzovali bouřlivým potleskem, zejména pak při odchodu kapely na konci setu, z čehož jsme vytěžili kýžený přídavek.

Žánr brass house, kterým se prezentují, je elektrizující směsí jazzu, punku a tanečních rytmů. Trojice se skvěle doplňuje, střídá klidnější skladby s těmi údernějšími a při každé situaci si drží neuchopitelnou energii. Z aktuální desky zazněly skladby „Nasty Apple” nebo „Jersey Jewelz”, které doplnily některé novinky, včetně „The Red Apple Gift Shop”. Muirhead jako mluvčí kapely všechny představil a uvedl skladbu „To The Top”, která je tou vůbec první písní od Too Many Zooz. I proto ji dlouhou dobu nehráli, jelikož ji už hráli tolikrát, že jim už lezla na nervy. Alespoň dle trumpetisty. Při tomto vysvětlení se Leo P jen nesouhlasně usmíval. Každopádně jde o jeden z největších hitů, na který poté navazovaly další populární skladby jako „Warriors”, „Piece” nebo povedená klipovka „Bedford”. Při písni „Duo” se pánové na pódiu střídali tak, aby počet muzikantů korespondovalo s názvem skladby. Dalšími písněmi byly kupříkladu „Brasshouse Vol 7 No 68”, „Moon Zooz, Pt.1” nebo „Subway Gawdz”.

Too Many Zooz možná patří k těm skupinám, kterým internet pomohl k mezinárodní popularitě, ale za jejich úspěchem stojí v první řadě jejich muzikantské umění, vynalézavost a schopnost zaujmout. Do newyorského podzemí se neustále vrací, i když už jsou schopni vyprodávat sály ve středu Evropy. To svědčí o jejich lásce nejen k městu, které nikdy nespí, ale i k unikátní formě jazzu, s kterou kradou pozornost internetovým surfařům po celém světě.

Autorem fotografií je Jan Mikolášek.