Nothing But Thieves vypustili Stray Dogs. U vydání nové desky jsme byli i my

Nothing But Thieves mají venku páté studiové album Stray Dogs. Desku, která se v mnoha ohledech vrací na začátek, ale rozhodně nezní jako pokus zopakovat to, co už jednou fungovalo. Stray Dogs vyšlo 25. září a nabízí dvanáct skladeb, na kterých je znovu slyšet jedna z nejsilnějších vlastností Nothing But Thieves: neochota dělat dvakrát totéž.

A protože samotný poslech nové desky tentokrát nestačil, měli jsme možnost být Nothing But Thieves při jejím vydání o něco blíž – nejprve během signingu a následně také na speciálním komorním koncertě doplněném o Q&A.

Pokud někdo čekal návrat ke zvuku debutového self-titled alba, Stray Dogs ho pravděpodobně překvapí. Návrat ke kořenům tady totiž neznamená návrat ke starým postupům. Spíš jako by se kapela znovu podívala na to, co ji vždycky tvořilo, a položila si otázku, kam se s tím dá jít dál.

Výsledkem je album, které zní zase úplně jinak než jeho předchůdci. Po uhlazenější, tanečnější a syntetičtější estetice Dead Club City přichází opět trochu syrovější deska. Zároveň ale Nothing But Thieves ani tentokrát neopustili potřebu experimentovat. Jen se experiment přesunul jinam.

První poslech přitom nefunguje u všech skladeb stejně. Některé vás chytnou pod krkem okamžitě. AI.Jesus patří přesně mezi ně – naštvaná a úderná skladba, která se vám zarije pod kůži prakticky hned. Podobně funguje Testosterone, u které člověka napadají myšlenky, co s ní kapela provede na živácích.

Pak je tu ale druhá tvář Stray Dogs. Pomalejší, intimnější a méně prvoplánová. Ta potřebuje čas. Třeba skladba #5. Neznamená to nutně, že tam nakonec nezůstane – právě naopak. Stray Dogs je totiž album, u kterého se první dojem poměrně výrazně mění s každým dalším poslechem.

Nejlepším příkladem je A Different Kind of Happiness. Skladba, která možná napoprvé nepřebije hlasitější kolegy na tracklistu, ale její účinek roste téměř exponenciálně. Podruhé je lepší než poprvé, popáté lepší než podruhé a v určitém momentu zjistíte, že jste si ji pustili znovu, aniž byste nad tím vůbec přemýšleli.

A evidentně nejsme jediní, kdo k ní má zvláštní vztah. Během signingu jsme se kapely zeptali na jednoduchou, ale v případě nově vydané desky možná trochu zákeřnou otázku: Která skladba ze Stray Dogs je jejich nejoblíbenější?

Conor Mason bez většího váhání zvolil AI.Jesus. Joe Langridge-Brown naopak ukázal právě na A Different Kind of Happiness – a nezůstal jen u označení nejlepší skladby nové desky. Podle něj jde dokonce o nejlepší skladbu, jakou kdy Nothing But Thieves vytvořili.

Samotný signing byl ostatně zajímavým připomenutím toho, kam se Nothing But Thieves za poslední dekádu posunuli. Na kapelu čekaly stovky fanoušků – možná se jejich počet blížil až tisícovce – a při pohledu na nekonečnou řadu alb k podepsání člověka napadalo hlavně to, v jakém stavu budou mít členové večer zápěstí.

Přesto nepůsobili, že by chtěli celou proceduru jen co nejrychleji odbavit. Každému věnovali alespoň krátký moment pozornosti, reagovali na otázky a byli po celou dobu překvapivě bezprostřední.

Úplně jinou atmosféru nabídl speciální stripped-back koncert s Q&A. Nothing But Thieves se tentokrát představili pouze ve třech – Conor Mason, Joe Langridge-Brown a Dom Craik. Tedy frontman a dvě kytary.

Absence zbytku kapely samozřejmě nezůstala bez komentáře a poměrně rychle se ukázalo, že seriózní hudební debata tentokrát rozhodně nebude jediným bodem programu.

Otázky z publika létaly skutečně ze všech možných soudků. Řešil se vznik nové desky, její tvůrčí proces i vizuální stránka. Členové mluvili o svých nejoblíbenějších skladbách, jeden z fanoušků využil příležitosti ke konzultaci pěvecké techniky přímo s Conorem a samozřejmě došlo i na zásadní otázky hudební historie – například jakým plemenem psa by byl každý člen Nothing But Thieves.

U otázky, se kterým psím členem kapely by bylo nejtěžší vycházet, měl Conor celkem jasno. S ním samotným. Přirovnal se totiž k malé, hlučné a prakticky nikdy neutichající čivavě.

Stripped-back formát má jednu velkou výhodu i nevýhodu zároveň: není se kam schovat. A v případě Nothing But Thieves to znamená především možnost naplno slyšet, jak absurdně dobrý vokalista Conor Mason ve skutečnosti je. Bez mohutné produkce, vrstvených kytar a efektů zůstává jeho hlas úplně vpředu – a funguje možná ještě působivěji než na velkém koncertě.

Conor si byl své pozice samozřejmě vědom i sám a během večera stihl publikum se smíchem usměrnit v duchu: „Zpíváte sice dobře, ale všichni víme, kdo je tady nejlepší vokalista,” což vyústilo v hlasitý smích. Těžko se s ním hádat.

Vedle skladeb z nové desky se dostalo také na stálice repertoáru. Zaznělo Impossible i Overcome, u kterého sama kapela poznamenala, že se z něj postupně stává jedna z jejich koncertních klasik.

Největší překvapení ale přišlo v podobě Six Billion. Písně z debutového alba, kterou kapela podle svých slov nehrála přibližně deset let – prakticky od doby jejího vzniku. V kontextu alba, které se symbolicky vrací k počátkům Nothing But Thieves, to byl možná ten nejpříhodnější výlet do minulosti, jaký mohl večer nabídnout.

A kruh se nakonec uzavřel skladbou A Different Kind of Happiness, právě tou, kterou nám Joe předtím označil za nejlepší skladbu, jakou kdy napsali.

Stray Dogs možná nebude album, které se celé otevře během prvních třiačtyřiceti minut. A právě v tom může být jeho největší síla. Má okamžité favority, ale vedle nich i skladby, které potřebují trochu prostoru – a které se postupně mění z nenápadných položek tracklistu v důvod pustit si celou desku znovu.

Nothing But Thieves se vrátili ke kořenům, aniž by se snažili znít jako Nothing But Thieves z roku 2015. Místo nostalgie hledali, co z jejich původní identity přežilo deset let stadionů, experimentů, synťáků, konceptuálních desek i několika hudebních odboček.

Na konci komorního setu trojice připomněla také nadcházející The Stray Dogs World Tour. Evropská část startuje už v lednu 2027 a 22. ledna se Nothing But Thieves objeví také v pražském O2 universu.

Autorka textu: Anna Kubelková