Rock For People 2026: Tuzemská scéna plnohodnotně sekundovala té zahraniční

Letos jsem se rozhodla nectít pravidlo, že každá noc strávená doma se počítá. Na festival totiž vyrážíme o den dřív, abychom byli ve středu, hned první festivalový den, včas připraveni na značkách.

Jedinou kaňkou na jinak skvělé náladě je předpověď počasí, která neslibuje zrovna ideální festivalové podmínky. Přesto dorážíme do areálu Parku 360 už v úterý večer, což nám dává možnost stihnout ještě koncert kapely Morčata na útěku. Překvapilo mě, kolik lidí se pod pódiem sešlo a s jakým nadšením si vystoupení užívali. Možná za tím stojí i fakt, že jde o brněnskou kapelu a mezi návštěvníky bylo znát silné moravské zastoupení.

Noc nakonec proběhla v klidu a zdálo se, že se snad umoudří i počasí. Optimismus nám tedy zatím nechyběl.

 

Z bytu přes bláto do snu

Bohužel se předpověď počasí naplnila a středu téměř celou provázel déšť. Chvíli jen mrholilo, jindy pršelo vydatněji, a tak se v areálu postupně začalo tvořit první festivalové bláto. Nic tragického, ale dost na to, aby člověk musel dávat pozor, kam šlape.

Na rozdíl od loňska letos nemám ambici vidět a nafotit všechny české kapely v programu. Rozhodla jsem se soustředit hlavně na své favority, objevit něco nového a zajímavého, pořídit pár fotek do článků našeho reportéra Davida a hlavně si festival užít.

Prvním českým jménem středečního programu byla ne/překvapivě Vypsaná Fixa. Na druhou stranu – co by to byl Rock For People bez Fixy? Mým skutečným festivalovým startem se ale stala šumperská kapela Byt číslo 4.

Patří mezi skupiny, které si dlouhodobě drží vysokou úroveň, a jejich koncerty bývají vždy silným zážitkem. Na Rock for People vystupovali vůbec poprvé a bylo vidět, že si tuhle příležitost naplno užívají. Stejně nadšeně působili i jejich fanoušci pod pódiem. Hráli na komornější Stagi Petra Svobody, ale mám pocit, že by bez problémů zaplnili i větší prostor. Po koncertě mě navíc čekal rozhovor s kapelou, během kterého prozradili, že na příští rok chystají novou desku. Konečně.

Při přesunech areálem jsem se na chvíli zastavila také u vystoupení Lenky Dusilové. Ta loni oslavila významné životní jubileum a vydala nové album. Její koncert byl přesně takový, jaký jsem očekávala – silný, emotivní a postavený na nezaměnitelném hlasu, který potvrzuje její výjimečné postavení na české hudební scéně.

Poslední zastávkou prvního festivalového dne se pro mě stala Reflex Stage. Přiznám se, že jsem si na nové názvy pódií musela chvíli zvykat, protože oproti loňsku se jich dost změnilo a ze začátku jsem v tom měla trochu zmatek.

Právě tady vystoupili Mønødream, nová kapela kolem Martina Čupky, kterého jsem si dlouho chtěla poslechnout naživo, ale s jeho předchozí skupinou John Wolfhooker se mi to nikdy nepodařilo. Pro Mønødream šlo o vůbec první živé vystoupení a podle mě obstáli na výbornou. Zaplněný prostor před pódiem je opakovaně odměňoval potleskem a bylo vidět, že si publikum získali. Jejich hudba citlivě balancuje mezi tvrdšími a melodičtějšími polohami a velký podíl na úspěchu měl i Martinův přirozený kontakt s fanoušky. Pokud bude jejich další koncert v pražském Rock Café, jak plánují, tipuji, že bude beznadějně vyprodáno.

 

Objevování nových žánrů zakončené zklamáním

Druhý festivalový den pro mě začal už v půl dvanácté vystoupením MC Geye. Rap obecně není žánr, který bych cíleně vyhledávala, ale u něj mě baví i něco jiného než samotná hudba – témata jeho skladeb a způsob, jakým komunikuje s publikem.

Po dni plném výzev typu „udělejte bordel", „rozdělte se" nebo „chci vidět circle" působilo osvěžujícím dojmem, když publiku s naprostým klidem oznámil: „Nedělejte nic. Pravá strana nemusí dělat nic, levá vlastně taky ne." V kontextu festivalu to bylo milé a hlavně velmi vtipné.

Přestože šlo o poměrně brzký čas, prostor před pódiem byl zaplněný. Těžko říct, kolik z přítomných byli skuteční fanoušci a kolik jich jen hledalo úkryt před deštěm. Počasí si totiž dál dělalo, co chtělo. Na začátku setu se na chvíli ukázalo slunce, ale než koncert skončil, obloha zase začala vracet všechnu vodu, kterou během předchozích suchých týdnů zadržovala.

Další českou kapelou, kterou jsem tentokrát spíš slyšela, než viděla, byli Wohnout. Patří mezi skupiny, které jsem fotila na úplném začátku své koncertní fotografické éry, a vždycky jsem k nim měla pozitivní vztah. Dnes už bych si je možná cíleně nepustila, ale jakmile zazněl Svaz českých bohémů, nostalgie zafungovala naprosto spolehlivě. I po letech dokážou přitáhnout početné publikum a šířit kolem sebe dobrou náladu. A zdálo se, že dokonce na chvíli přivolali i slunce. Jen nikdo netušil, na jak dlouho.

Jedním z mých objevů, na které jsem byla zvědavá, byli Frankie & The Deadbeats. Pražská kapela míchá country s dalšími hudebními vlivy a přiznávám, že jsem k jejich koncertu přistupovala s jistou rezervou. Country totiž není zrovna můj oblíbený žánr, což může souviset i s tím, že jsem v dětství při cestách autem nedobrovolně absolvovala mnoho hodin Country rádia.

Jenže moderní pojetí country v kombinaci s rockem a dalšími styly fungovalo překvapivě dobře. Koncert mě bavil a Frankie během něj zmínil i připravovanou novou desku, takže jsem zvědavá, s čím kapela přijde dál. Nevím, jestli bych si na ně vyrazila na samostatný koncert, ale ve festivalovém prostředí mi jejich vystoupení sedlo opravdu výborně.

Bohužel jsem nemohla zůstat až do konce. Čekal mě přesun na Eco Flow Stage, kde právě začínali WYFE.

Ti patří mezi moje dlouhodobé favority. Nedávno vydali nové album, byla jsem na jeho křtu a při té příležitosti jsem s kapelou dělala i rozhovor. O to víc mě mrzelo, že jejich festivalové vystoupení pro mě bylo trochu zklamáním.

Hlavním problémem nebyla kapela samotná, ale zvuk. Těsně pod pódiem bylo slyšet překvapivě málo, u zvukaře naopak až příliš. Zvuk byl extrémně hlasitý a místy doslova řezal do uší. Obecně mi letos připadalo, že je na festivalu všechno nastavené o několik stupňů hlasitěji než obvykle. Paradoxně nejlépe se poslouchalo až z prostoru u občerstvení.

Fanoušky ale podobné technické detaily evidentně netrápily. Během koncertu se prostor před pódiem postupně zaplnil a než jsem odešla, rozjela se tam už slušná taneční show. Já si tedy budu muset WYFE nejspíš vychutnat někdy jindy a za podmínek, které jejich hudbě budou svědčit o něco víc.

 

Nostalgii vystřídalo nadšení

Páteční, tedy třetí festivalový den, jsem zahájila stylově – zhlédnutím dokumentu k třicetiletému výročí Rock For People.

Bylo až dojemné vidět cestu, kterou organizátoři za tři dekády urazili, a kam až festival dokázali posunout. Atmosféru navíc skvěle dokreslovaly archivní záběry ještě z dob, kdy se akce konala v Českém Brodě. Bylo úsměvné sledovat, jak tehdy vypadaly kapely i diváci. Koneckonců před třiceti lety jsme byli všichni mladší a řada dnešních festivalových návštěvníků tehdy ještě ani nebyla na světě. Dojalo mě i vyprávění o ročníku, kdy organizátoři pozvali Karla Gotta a on sám poznamenal, že na podobnou příležitost čekal osmnáct let. A když na závěr Márdi z Vypsané Fixy prohlásil, že jsou pro festival vlastně takovým talismanem a že bez nich by to mohlo jít „do prd…", možná tím mimoděk vysvětlil, proč jsou součástí programu prakticky každý rok.

Poté jsem se věnovala focení zahraničních interpretů, a tak se první českou kapelou mého pátečního programu stali Teige. V anotaci slibovali alternativní hudbu se syntezátory, což může znamenat cokoliv od velkého zážitku až po nekonečně vleklou nudu. Venku se mezitím po několika hodinách klidu opět rozpršelo. Jako by nám počasí chtělo vynahradit loňské tropické vedro. Troufám si ale tvrdit, že většina návštěvníků by tentokrát raději brala těch třicet stupňů.

Teige přivítali zaplněný stan s velkým nadšením. Zpěvačka se svěřila, že na podobně velkém festivalu vystupují poprvé. Jejich hudba působila poeticky a zasněně, místy se tempo zrychlilo, aby se vzápětí zase ponořilo do klidnějších poloh. Přiznávám, že text „brácha se o koťata postará" mě úplně neoslovil, a to mám kočky opravdu ráda. Celé vystoupení ale mělo příjemnou atmosféru a bylo vidět, že členové kapely do něj dávají maximum. Jsou mladí a talentovaní, takže jim rozhodně držím palce.

Během jejich setu mi v aplikaci vyskočilo upozornění, že právě začíná tajný koncert Slavíčka. To mě upřímně zamrzelo. Jeho tvorba mě baví a naživo jsem ho zatím neměla možnost vidět. Tentokrát jsem to nestihla, ale snad příště.

Další zastávkou byli Wotazník, kteří se na festival dostali jako jeden ze tří vítězů projektu RFP Talents by Mastercard. Už jsem je viděla několikrát a Robovy poletující dredy patří k věcem, které se zkrátka nedají zapomenout. Zároveň bylo krásně vidět, jak se kapela za poslední dobu posunula. Dřív jejich vystoupení občas působila trochu chaoticky, což je u početnější sestavy pochopitelné. Tentokrát ale byl jejich pohyb na pódiu sehraný a koordinovaný natolik, že místy připomínal promyšlenou choreografii. Hudebně mi navíc sedí, takže jsem si koncert opravdu užila. Pobavil mě i zpěvák Ludva, když poděkoval všem dívkám, které se rozhodly přijít na Wotazník místo toho, aby zamířily na Bring Me The Horizon, kteří začínali v podobný čas.

Další položkou v mém programu měli být Noisy Pots. Kvůli předchozí nepříliš dobré zkušenosti se zvukem na dané stagi a neutuchajícímu dešti jsem původně zvažovala, že dám přednost zahraniční konkurenci. Nakonec jsem se ale přece jen zastavila alespoň na druhou polovinu jejich setu – a rozhodně jsem nelitovala.

Foťák tentokrát zůstal schovaný v bezpečí před deštěm, ale o hudební zážitek jsem se připravit nenechala. Poučena z předešlého zážitku jsem si vzala špunty do uší a zamířila až ke zvukařům. Nazvučit malé pódium tak, aby obstálo vedle právě hrajícího headlinera, je podle mě malý zázrak. Zvukaři Noisy Pots se to ale podařilo. Kombinace slušného zvuku, silných protisvětel a kapek deště vytvářela téměř psychedelickou atmosféru, jako by člověk na chvíli zmizel do jiného světa.

Kapela navíc nedávno vydala novou desku a po tomhle koncertu je bez váhání řadím mezi své největší tuzemské objevy letošního ročníku.

 

Nenáviděná Eco Flow se stává milovanou

Sobota pro mě hudebně začala o něco později než předchozí dny, ale vůbec mi to nevadilo. Po několika dnech v areálu už se přece jen začínala ozývat únava a pomalejší rozjezd přišel vhod.

První koncert, který jsem ten den navštívila, patřil slovenské kapele Berlin Manson. Viděla jsem je už dříve v pražské Roxy, a tak mě zajímalo, jestli se jejich vystoupení někam posunulo. Vlastně ani ne. Adam působil možná ještě o něco opotřebovaněji a jeho projev byl snad ještě naléhavější než minule, zatímco Patrik se po pódiu pohyboval se svým typicky odtažitým výrazem. Hudebně ale všechno fungovalo tak, jak má. Pod pódiem bylo plno a bylo vidět, že zejména mladší publikum jejich tvorbu doslova hltá. Nechyběly největší hity ani Smrt fašismu. A Poor but Sexy? Ta mě snad nikdy neomrzí.

Dalším českým zástupcem na mém sobotním programu byli Acid Row. Zdá se, že jsem si nakonec našla cestu i k Eco Flow Stage. Po předchozích zkušenostech jsem zjistila, že pro dobrý zvuk je nejlepší postavit se spíš dozadu. Fanouškům v první linii, kteří se mezitím brodili blátem a poctivě rozjížděli moshpit, to ale bylo úplně jedno.

Acid Row nedávno vydali novou desku a je znát, že jsou ve formě. Nový materiál naživo funguje skvěle a kapela působí sebevědoměji než kdy dřív. Součástí dne byl i plánovaný rozhovor, který proběhl později večer, takže se máte rozhodně na co těšit.

Dalším interpretem, kterého jsem si chtěla odškrtnout ze svého festivalového seznamu, byl Šimon Opp. Jeho tvorba mě sice úplně neoslovuje a nejspíš nepatřím do jeho cílové skupiny, ale zajímalo mě, jak bude působit naživo. Cesta k Eco Flow Stage se mezitím proměnila v regulérní blátivou stezku odvahy, takže samotný přesun byl skoro dobrodružstvím.

Šimon na pódiu působil přesně tak, jak jsem očekávala. Před scénou se sešlo množství fanynek, které visely na každém jeho slově. Dokonce je přiměl společně dřepnout a následně vyskočit, což splnily s nadšením sobě vlastním. Zůstala jsem jen na několik skladeb, během nichž zazněla i nová píseň Holka z baru. Tematicky se drží osvědčeného receptu – láska, vztahy, sex a bezstarostné užívání si mládí. Kdyby mi bylo o dost let méně, možná bych měla jeho plakát vylepený nad postelí. I když kdo ví, jestli si dnešní teenageři ještě vůbec lepí plakáty na stěny.

Večer mě překvapila ještě jedna věc. Na stejné scéně měli ve 21:30 vystoupit Elektrïck Mann, a tak mě zarazilo, když jsem je zahlédla zvučit už téměř hodinu předem. Festivalová aplikace žádnou změnu programu nehlásila, takže jsem chvíli přemýšlela, co se děje. Nakonec se ukázalo, že šlo o promyšlený tah – vzhledem k blížícím se koncertům headlinerů na hlavních pódiích bylo potřeba připravit vše s předstihem, aby později zvuk nezanikl.

A vyplatilo se. Když Elektrïck Mann nastoupili, zvuk byl bezchybný. Pod pódiem se rychle nahromadilo tolik lidí, že prostor přestal stačit. Jejich osobitý humor a alko-rap očividně oslovují široké publikum a reakce fanoušků tomu odpovídaly.

Původně jsem měla sobotní večer zakončit koncertem post-hudby, ale nakonec jsem na poslední chvíli změnila plán a zamířila na Mindgaze. V tu chvíli mi jejich energická hudba jednoduše sedla víc. Přestože jde o poměrně mladou kapelu, dokázali přilákat slušný počet posluchačů. Uvidíme, kam se jejich cesta bude dál ubírat, ale už samotný večerní slot na festivalu velikosti Rock for People je obrovská příležitost a oni ji rozhodně nepromarnili.

 

Únava odměněná zážitkem

Poslední festivalový den jsem odstartovala koncertem kapely Frozen Poppyhead. Na Rock for People se dostali po devíti letech snažení, a protože jejich tvorbu mám ráda, nechtěla jsem si je nechat ujít. Počasí se konečně tvářilo přívětivě, louže stihly částečně vyschnout a areál působil mnohem příjemněji než v předchozích dnech. Část návštěvníků už sice odjela domů, zároveň ale přibývalo čerstvě příchozích fanoušků v tričkách Iron Maiden a v botách bez známek bláta.

Frozen Poppyhead, vedení Richardem Tolknerem, nabídli povedenou kombinaci melodického zpěvu a tvrdších metalových pasáží. Právě kontrast mezi Tolknerovým jemnějším hlasem a hutným instrumentálním základem vytvářel zajímavou dynamiku. Basák s dlouhými vlasy poctivě rozhazoval hřívu do všech stran, což ke správnému metalovému vystoupení zkrátka patří. A jak říkám já – tři kytary jsou vždycky lepší než dvě. Za mě tedy rozhodně spokojenost. Richard navíc na závěr rozdal několik trsátek a působil velmi sympaticky. Kapelu budu dál sledovat a třeba se s jejich příští deskou podaří i nějaký společný rozhovor.

Další zastávkou byli The Atavist. Jejich hudbu znám spíš okrajově, naživo jsem je ale dosud neviděla. Dorazila jsem včas, lidí pod pódiem bylo dost a slunečné počasí vytvářelo ideální festivalovou kulisu. Možná jsem jen měla příliš vysoká očekávání. Jejich set rozhodně nebyl špatný, ale mně osobně v něm něco chybělo. Možná větší tah na branku, možná výraznější energie. Publikum se každopádně bavilo a pod pódiem se tančilo, takže problém byl spíš na mé straně. Podobný pocit jsem ostatně měla loni i z vystoupení The Prostitutes.

Naopak poslední česká kapela, kterou jsem letos na festivalu stihla, se stala pomyslnou třešničkou na dortu. Superkapelu Reflections of Karma jsem dosud znala hlavně z nadšených superlativů, ale osobně jsem vlastně neměla žádná konkrétní očekávání. O to silněji na mě jejich vystoupení zapůsobilo. Energie, nasazení i samotná hudba mě okamžitě vtáhly. Nepomohlo jim zrovna ideální načasování – začínali krátce po startu hlavního koncertu večera, tedy Iron Maiden na hlavní scéně. O to víc ale bylo vidět, jak si váží každého člověka pod pódiem a jak moc chtějí ze svého setu vytěžit maximum. Výsledkem byla nespoutaná jízda plná energie a nadšení. Pokud jste je na Rock for People nestihli, budete mít šanci na podzim v Praze, kde chystají vlastní Karmafest.

 

Letošní ročník byl náročný. Déšť, chlad a všudypřítomné bláto nám občas daly zabrat. Na druhou stranu, loni jsme si stěžovali na vedro a pražící slunce. Stejně jako minulý rok jsme odjížděli domů plní zážitků, hudebních objevů, zajímavých setkání a nových přátelství. A už teď se těšíme na příští ročník. Král je mrtev, ať žije král. Termín už známe – a prvního headlinera také...