Na konci ledna se do pražského klubu Roxy nastěhovaly zádumčivé tóny a mrazivá atmosféra. V rámci evropského turné Twilight Burials se na cestu vydaly dvě progresivně post-rockové, popřípadě metalové, veličiny. Švédská Katatonia pokračuje v propagaci desky „City Burials” vydané v roce 2020, avšak během turné jim vyšla deska nová. Islandští Sólstafir opět českému publiku představili (mimo jiné) tvorbu z aktuální desky „Endless Twilight of Codependent Love”. Třetí skupinou do party byla mladá progresivně rocková kapela SOM. Obě hlavní hvězdy se do České republiky vrátili po skvělých koncertech na festivalu Brutal Assault (Katatonia ve čtvrtek a Sólstafir v sobotu) a společně dokázali kapacitu klubu Roxy vyprodat. Progresivní metal zkrátka má své zájemce.

Americká post-rocková pětice celý melancholický večer odstartovala už v 6 hodin odpoledne. Těžko si představit kvalitnější společnost na jejich prvním evropském turné. Vždyť to byla právě Katatonia, která se velkou měrou podílela na raketovém vzestupu dánské progresivní party Vola. Obávám se, že SOM budou mít tu cestu podstatně těžší. Roxy se při vyprodaném koncertě během jejich show plnilo velmi pomalu a i podpora ze strany publika byla spíše vlažná. Syrová a snově temná tvorba postavená na melodičnosti má sice k hlavní hvězdě večera velmi blízko, nicméně vokál zpěváka Willa Benoita na tomto solidním základu nedokáže postavit zapamatovatelné pasáže. Kapela byla v minulosti označena jako "doom pop” a téměř v oblasti dream popu se Benoitův vokál pohyboval. Koncert SOM byl zahalen do zelených světel, což osobně chválím, ale jinak mě jejich půlhodinka příliš nevzrušila.

Pakliže koncert SOM byl do značné míry zklamáním, show islandských Sólstafir byla naprosto fenomenální. Z vlastní zkušenosti vím, že ke kvartetu z Reykjavíku je potřeba dozrát. Jejich post-rock/metal se do značné míry míchá se severským folklórem a tvorba často zabíhá až do temných ambientních koutů. Je to však především vokál zpěváka Aðalbjörna Tryggvasona, který z tohoto koktejlu dělá opravdu neobvyklý zážitek. Zpěv v rodném jazyce a velmi srdceryvně procítěné pasáže jsou hlavními důvody, proč jsou Sólstafir velmi zajímavým vývozním artiklem. 

Pánové si po většinu koncertu zachovali seriózní severský výraz, ale došlo i na specifickou komunikaci s diváky, kdy si zpěvák půjčil telefon jednoho z diváků v první řadě a část koncertu nahrál ze svého pohledu. Proběhl i neočekávaně humorný moment, kdy Tryggvason označil baskytaristu Svavara Austmanna jako pětinásobného držitele titulu nejvíce sexy muže na Islandu. On a kytarista Sæþór Maríus Sæþórsson se s klobouky na hlavách předvedli jako velmi elegantní dvojice. Hlavními přísadami skvělého koncertu byla však profesionalita a hutná atmosféra. Zpěvák Tryggvason vyzařoval neuvěřitelné charisma a nasazení. Z aktuální desky nakonec zazněl jen singl „Rökkur” a kapela hrála spíše z těch starších desek. Dočkali jsme se i dvou skladeb v angličtině, a to „Bloodsoaked Velvet” a „Goddess of the Ages”. Silné momenty probíhaly hned v úvodu při skladbách „Náttmál”, „Köld” nebo největším hitu „Fjara”. Sólstafir předvedli neskutečně živelnou show plnou emocí a energie. Kdybych měl tak fešný klobouk jako pánové kytaristé, okamžitě bych jej smeknul.

Laťka byla pro Katatonii postavená velmi vysoko. Nikdo však nepochyboval, že by pánové kolem zpěváka Jonase Renkseho nedokázali své ostrovní kolegy napodobit. Ačkoliv několikrát odložené turné částečně nese název desky „City Burials”, největší podíl na playlistu měla novinka „Sky Void of Stars”, která vyšla teprve týden před pražským koncertem. První skladby večera pocházely právě z této desky a vybrány byly „Austerity” a „Colossal Shade”. Katatonia ani na nové desce neztrácí úžasnou melodičnost, výborný vokální výkon, hru s intonacemi od Renkseho a obecně ponurou atmosféru, což kapelu charakterizuje od samotných počátků. Z novinky jsme se dočkali ještě klipovek „Opaline”, „Atrium” a „Birds”.

Jonas Renkse většinou není skoupý na slovo a poctivě komunikoval i v Praze. Poděkoval divákům za podporu i kapelám za skvělé koncerty. Pódiová prezentace byla adekvátní k repertoáru. Show obstarávali spíše krotitelé strun a Renkse se mimo své vokální povinnosti držel spíše v pozadí. Jakmile však přišel jeho čas, předvedl svůj pronikavě chladný hlas téměř dokonale. Kromě novinky se setlist dotkl dalších šesti alb. Byly to hned tři skladby z úžasné desky „The Great Cold Distance” mezi kterými nemohl chybět "jediný hit kapely” „My Twin”, tedy alespoň dle slov Renkseho. S tímto tvrzením si však dovolím nesouhlasit, jelikož jako přídavek kapela zahrála další skvělou skladbu „July” a na úplný závěr i „Evidence”, což byl bohužel jediný singl z desky „Viva Emptiness”. Dále zmíním skvělé atmosferické písně „Behind the Blood”, „Lethean” nebo „Old Heart Falls”. Celkem zaznělo patnáct skladeb, což je na samostatný koncert slušná porce.

Obě hlavní kapely večera předvedli fantasticky atmosferickou show, každá způsobem sobě vlastním. Vyprodaný klub výborně spolupracoval a s Katatonií fanoušci úryvky mnoha skladeb zpívali s Renksem i samostatně. Švédové tu mají ohromnou popularitu nejen kvůli relativně častým návštěvám (toto byl již desátý koncert u nás), ale i díky nezpochybnitelné líbivosti jejich repertoáru. Sólstafir u nás odehráli o jeden koncert méně a ačkoliv si s nimi asi nikdo z tuzemských fanoušků nic moc nezazpívá, islandská parta přivezla unikátní chladnou exotiku, kterou můžou nabídnout jen skupiny ze severu. Nutno dodat, že kvalitu všech koncertů podpořil i vynikající zvuk, což je v klubu Roxy standardem. Jednalo se o další povedený progresivní/post-rockový večer a melodie obou kapel nás hřály nejen při cestě domů zimní Prahou.

Zdroj fotografií: Facebook kapely Sólstafir

Autor fotografií: Libor Vočadlo