Hudba bez přetvářky. VANÈS a Girli přivezly do Distriktu pop s osobností

Když jsem Girli objevila na festivalu Rock for People, patřila k těm jménům, která jsem si chtěla zapamatovat. O to větší radost jsem měla, když se její jméno objevilo na programu klubového koncertu v žižkovském Distriktu, který pořádali RFP Concerts. Tentokrát ji doplnila berlínská zpěvačka VANÈS, další výrazná tvář současného alternativního popu. Čekal mě tak večer se dvěma interpretkami, které se nebojí osobních zpovědí, výrazných emocí ani vlastního postoje. A přestože každá pracuje s trochu jinou hudební energií, obě měly co nabídnout i mimo samotné písně.

I Hate Love and I Love Love

VANÉS je berlínská zpěvačka, skladatelka a hudební producentka, kterou lze bez přehánění označit jako jeden z nejzajímavějších nových hlasů queer alt-popu. Ve své tvorbě propojuje prvky dark-popu, R&B a elektronické hudby, a drží balanc mezi undergroundovou scénou a mainstreamem. Výsledkem je jedinečný a osobitý zvuk, chytlavé melodie, ale také otevřené a osobní texty. Její popularita roste raketovou rychlostí a silnou fanouškovskou základnu si vybudovala i díky svému bezprostřednímu a upřímnému vyprávění o svých životních zkušenostech a nejhlubších emocích. Tím promlouvá do srdce především aktuální mladé generaci, která si hledá vlastní cestu i odpovědi na otázky identity.

Naživo VANÈS představila letošní singly „STARFUCK" a „BABY IT'S OKAY", i skladby z EP „Can I Be Your Favorite?” z roku 2024, včetně „Cherry Red".  Při refrénu „Girls" se k ní přidalo i publikum, které se naplno zapojilo také do dalších momentů večera. Zvláštní pozornost si vysloužil cover „Boyfriend" od Big Time Rush, a soudě podle nadšených reakcí mladých fanoušků jsem byla možná jediná v sále, kdo tuto kapelu neznal z teenagerských let. Pro VANÈS šlo navíc o splněný sen z dospívání, což celému momentu dodalo další milý a upřímný rozměr.

Že náklonnost mezi zpěvačkou a jejími fanoušky funguje oboustranně, potvrdil i závěr vystoupení. Během „Kiss Me Slow" zpívala VANÈS s českou vlajkou, kterou jí věnovali a podepsali její věrní fanoušci. Po koncertě navíc všechny pozvala k merch stánku, kde se s ní mohli zastavit, popovídat si a odnést si i drobné dárky. Samotný stánek obou zpěvaček by přitom zasloužil vlastní pochvalu. Tématicky propracovanou prezentaci a tak zajímavý výběr merche i publikací člověk na koncertě nevidí každý den.

 
BURN YOUR BRA!

 

Po VANÈS přišla na řadu Amelia Kate Woodward Toomey, známá jako Girli, londýnská queer alt-popová umělkyně, která ve své tvorbě propojuje elektro-pop, synth-pop a pop-punk s otevřenými postoji k tématům feminismu, identity a společenských stereotypů. Její tvorba si získala posluchače, kterým je blízká nejen hudební energie, ale i její přímočarost a ochota říkat nahlas to, o čem se někdy stále mluví obtížně.

Girli vběhla na pódium v tričku s nápisem Burn Your Bra! a od prvních okamžiků bylo jasné, že o energii nebude nouze. Poskakovala, tančila, křičela, a do každé skladby se vrhala naplno. Její vystupování přitom nebylo jen o nezkrotné energii. Vřelost, otevřenost a žertovné rozhovory s publikem vytvářely pocit, jako by na pódiu stála vaše nejlepší kamarádka, která vám rozumí a před kterou nemusíte nic předstírat. Distrikt se tak postupně proměnil v prostor, kde se vedle hudby přirozeně našlo místo i pro svobodu sebevyjádření a vzájemnou podporu.

Set otevřely dvě novinky z letošního alba „it's just my opinion”, skladby „Blue Sky" a „Squirm". Během druhé jmenované se podařilo vyřešit i počáteční zvukové potíže, a následující „I Really F**ed It Up" z EP „why am i like this??” už mohla naplno rozjet večer v rychlém tempu. Nechyběla ani starší skladba „Friday Night Big Screen", která patří k mým osobním favoritům. Jedním z nejvýraznějších prvků vystoupení byla komunikace s publikem. Girli mezi písněmi vyprávěla příběhy, vtipkovala a často také vysvětlovala, co se za jednotlivými texty skrývá. U „Don't Make Me Cry", skladby inspirované rozvodem rodičů, se například zajímala, kolik lidí v publiku má podobnou zkušenost. Díky těmto momentům nepůsobilo vystoupení jako předem odříkaný program, ale spíš jako společně sdílený večer, v němž se vedle hudby našel prostor i pro osobní příběhy.

Zvlášť jsem se těšila na komentování triček s různými hesly, k jejichž výrobě Girli sama vybízela na sociálních sítích. V publiku se objevily nejrůznější nápisy, mimo jiné i Support Women’s Rights and Wrongs. Samotná zpěvačka pak pobavila především ženskou část publika historkou o svém tričku a představách o tom, jak by podle některých mělo vypadat ženské poprsí. Ačkoli všichni dobře víme, že skutečnost bývá mnohem pestřejší než obrázky v reklamách. Právě podobné momenty ukazovaly, že Girli dokáže i témata spojená s tělesností a společenskými očekáváními podat s humorem, nadhledem a bez zbytečného moralizování. 

Po „Nothing Hurts Like a Girl" nabídla zpěvačka publiku mikrofon, aby se kdokoli mohl podělit o vlastní myšlenku či názor. Jeden z největších potlesků sklidilo heslo Fuck With Me, Not With My Rights. Bylo znát, že možnost vyjádřit se a podpořit něco, co je pro člověka důležité, k atmosféře večera patřila stejně přirozeně jako hudba samotná. Nechyběly ani odlehčenější historky. Girli se svěřila, že v minulosti mívala slabost pro nejrůznější Disney postavičky, a právě její první zamilování do skutečného člověka inspirovalo skladbu „Answer". V intimnější, téměř akustické podobě pak zazněla „Bones", během níž konečně naplno vynikl její hlas, který naživo zní stejně dobře jako na desce. Šlo o příjemné zklidnění celé show.

Prostor být sám sebou, důvod ozvat se nahlas

V další části večera přišla řeč také na zkušenosti předchozích generací, které se potýkaly s přijetím vlastní sexuální identity, často za cenu skrývání a strachu z okolí. Girli připomněla, jak moc se společenská atmosféra v některých ohledech proměnila, ale zároveň upozornila, že i mladí lidé se dnes mohou bát otevřeně projevit. Právě tady se objevil můj jediný drobný rozporuplný pocit z jinak krásného večera. Přestože prostředí působilo otevřeně a přátelsky, část publika zůstávala spíše za objektivy telefonů, než aby se naplno zapojila do tance a společné energie. Možná jsem čekala, že právě tady se lidé odváží trochu víc uvolnit. Na druhou stranu, každý prožívá hudbu jinak a ani bezpečné prostředí automaticky neznamená, že se každý dokáže bez obav odvázat.

Skladba „More Than a Friend" však publikum konečně pořádně rozhýbala a následovala „Matriarchy”. Burácivá hymna oslavující ženskou sílu, rebelii a odpor vůči patriarchálním strukturám. Závěr patřil „Slap On The Wrist", skladbě vycházející ze skutečné zkušenosti a spojené s heslem Don't catcall me or I will key your car. Publikum při ní vytáhlo vlastnoručně vyrobené papírové klíče a mávalo jimi nad hlavou. Z vtipného gesta se stal výrazný závěrečný obraz, který připomněl, že obtěžování ve veřejném prostoru není něco, za co by se měly stydět jeho oběti.

Dvě tváře popu, jeden pocit sounáležitosti

VANÈS a Girli nabídly dvě různé podoby popu, který má co říct a nebojí se být osobní, hlasitý ani zranitelný. A zatímco jedna si publikum získávala především emocemi, druhá ho strhla svou energií a bezprostředností.

Obě vystoupení spojoval pocit sounáležitosti, který nevznikal z velkých prohlášení, ale z hudby, sdílených emocí a prostoru pro vlastní příběhy. Distrikt tak na několik hodin nabídl prostředí, kde vedle sebe mohly existovat zranitelnost i vzdor, intimita i hlasitá rebelie. A právě v tom spočívala největší síla celého večera. V připomínce, že queer pop je hlavně o hudbě, která dokáže spojovat, bavit a dát člověku pocit, že sem patří.

Autorka textu: Anna Stoklásková.

Foto: Leona Hájková.