Druhý den festival Brutal Assault zažíval jednu premiéru za druhou

Ve čtvrtek se festival Brutal Assault rozjel na plné obrátky a první tóny z hlavního nádvoří zazněly o půl jedenácté dopoledne. V nabídce bylo hned několik zásadních kapel svých žánrů a velkou pozornost přitahoval i koncert finských Waltari s Bohemian Symphony Orchestra Prague. Na řadu přišel i první (ne)oficiální headliner z trojice jmen, které zdobily oficiální plakát největším písmem. Dorazili američtí Body Count s rapperem Ice-T.

Do areálu jsem dorazil v brzkých odpoledních hodinách a důvodem byla americká heavy doom metalová parta Castle Rat. Svou českou premiéru si odbyli loni na festivalu Rock for People a krátce po něm vydali svou druhou desku „The Bestiary”. Svou fantasy metalovou show zahájili skladbou „Dagger Dragger” z debutové desky „Into The Realm”, poté už ale převzala otěže novinka. Zpěvačka Riley Pinkerton a kytarista Franco Vittore v průběhu koncertu představili narativní příběh, který tématicky doprovází obě desky. Mezi výraznější skladby z aktuální desky patří „Wolf I”, „Wizard” nebo „Serpent”, a ačkoliv není tak silná jako jejich předloňský debut, své světlé momenty rozhodně má. Castle Rat ke kvalitně zpracovanému doom metalu se silnou heavy metalovou složkou přidávají svůj folklor i pódiové scénky, a rychle získávají zaslouženou pozornost.

Krátkou volnou chvíli jsem zaplnil koncertem na Sea Shepherd stagi, kde už řádila mexická elektro metalová parta Hocico. Ti se u nás už několikrát představili v menších klubech, ale teprve vystoupení na hlavním pódiu festivalu Brutal Assault jim může pomoci k výraznější popularitě. Zvláště s přihlédnutím k tomu, že festival pravidelně navštěvuje spoustu fanoušků ze zámoří. Někteří z nich je možná bude znát díky supportu kapele Rammstein v roce 2001. Pánové sázejí na agresivní EBM a temnou elektroniku, která je sice veskrze jednoduchá, ale zaujme prakticky okamžitě. Výrazný podíl na to měla i flétna ve tvaru lebky či hra na dutou mušli, což se jen tak nevidí. Velmi energická a zajímavá show, která chvíli v paměti zůstane.

Návrat ke klasičtějším žánrům zařídila kanadská čtveřice Kittie na vedlejší Marshall stage. I oni se po svém návratu představili loni na Rock for People a šlo o jejich vůbec první vystoupení u nás. Comeback stvrdili novou deskou „Fire” a z ní zazněla hned čtveřice skladeb. Vrátili se však i ke svým kořenům a z prvních desek „Spit” a „Oracle” na přelomu tisíciletí zahráli například „Brackish”, „Mouthful of Poison” nebo obě eponymní skladby. Dámy se pod vedením sester Morgan a Mercedes Landerových ukázaly ve skvělé formě, koncert si evidentně užívaly a za vřelou podporu byly velmi vděčné. Jejich mix thrashe, groove a death metalu má říz a naživo měl skvělou šťávu.

To samé se dá říct i o následujícím koncertě na Sea Shepherd stage. Tam se vrátili skotští metalcoroví Bleed From Within a šlo už o jejich páté vystoupení na festivalu, přičemž naposledy to bylo před třemi lety. Letos to však bylo lehce speciální, jelikož si na pódium přizvali britskou zpěvačku Hannah Boulton, která s nimi spolupracovala na posledních čtyřech deskách. Mezi ně tedy patří i loňská deska „Zenith”, ze které jsme se dočkali například skladeb „God Complex”, „In Place of Your Halo” nebo „A Hope In Hell”. Sledovat Bleed From Within naživo je vždy zábava, jelikož parta vedle zpěváka Scotta Kennedyho má na pódiu nesmírně pozitivní energii. Sestava, která se od roku 2017 nezměnila, mezi sebou vtipkují, dělají si různé naschvály a užívají si každou vteřinu. Skotská úderka přivezla skvělou nálož moderního metalcoru, který zaplnil více prostoru, než kdejaká večerní hvězda. Vynikající.

Další vystoupení na Marshall stagi však tuto energickou vlnu zastavilo. Jedna z vedoucích deathcorových veličin, kapela Thy Art Is Murder, mě svým vystoupením dost zklamala. Kapela se představila se zpěvákem Jerry Chardem, který patrně v tichosti nahradil frontmana Tylera Millera. Ten v kapele vydržel tři roky a žádné oficiální prohlášení skupina nevydala. Chard se ukázal jako vynikající deathcorový zpěvák, jenž si s repertoárem kapely poradil levou zadní, ale byl mi nesmírně nesympatický. Chování egoistického macho floutka mě velmi rychle odradilo a obecně můj zájem o Thy Art Is Murder pomaličku upadá. Patří mezi žánrovou elitu, ale postupem času dávám přednost jejich kolegům ze Spojených států.

Krátce po půl šesté odpoledne jsme na Sea Shepherd přeladili na úplně jinou stanici. Pracovníci na pódium přichystali desítky židlí a schylovalo se ke koncertu finských Waltari s Bohemian Symphony Orchestra Prague. Waltari zde s orchestrem při světové premiéře přehráli celou přelomovou desku „Yeah! Yeah! Die! Die! Death Metal Symphony in Deep C” z roku 1996, která tehdy nabídla nevšední kombinaci death metalu a klasické hudby. Původní roli death metalového řvouna si zopakoval Tomi Koivusaari z Amorphis a roli původní zpěvačky Eeva-Kaariny Vilke si střihla pop/jazzová interpretka Laura Ruusumaa. Vedle nich na všechno dohlížel frontman Waltari Kärtsy Hatakka s tradičním bílým make-upem. Hlavní pozornost však přitahovali dámy a pánové z orchestru, kteří se na obrazovkách objevovali pravidelně zejména při instrumentálních pasážích. Orchestrální koncerty nejsou na Brutalu ničím novým, ale vždy přinutí návštěvníky trochu ubrat nohu z plynu a zasnít se s kouskem hudební historie, kterým třicet let stará deska „Yeah! Yeah! Die! Die! Death Metal Symphony in Deep C” jistě je.

Další výlet na Octagon stage proběhl k příležitosti koncertu belgických post-metalových Psychonaut. Jejich premiéra na festivalu však měla hořkosladkou příchuť, a to nejen kvůli stísněným podmínkám na tomto průchozím pódiu. Zvuk, linoucí se z reproduktorů, k nim nebyl příliš spravedlivý, jelikož nebyly slyšet všemožné kytarové vyhrávky, která tato trojice zvládá excelentně. Propojuje psychedelické progresivní metalové prvky s inspirací od progresivních kapel let minulých, i současných. Hráli zejména z loňské desky „World Maker” a nezapomněli vyjádřit vděčnost, že si na tomto festivalu mohou zahrát. Dav fanoušků však napovídal, že by si zasloužili větší pódium, které by jejich tvorbu lépe podpořilo. Rozhodně se jedná o další zajímavou nevšední kapelu z Belgie a fanoušci budou mít brzy možnost si užít i jejich klubový koncert.

PsychonautNa malý moment jsem zastihl americké hardcorové stálice Terror na Obscure stagi a také řecké symfonické death metalisty Septicflesh na hlavní Marshall stage. Zaplněný program byl mnohdy nekompromisní a nebylo možné zajít na všechny kapely, které má fanoušek vyhlédnuté. Tedy, nešlo to na dostatečně dlouhou dobu, aby si člověk udělal obrázek.

Delší dobu jsem zůstal na Obscure stage se švédskými doom metalovými Draconian. Ti vystupují poměrně zřídka, a to nejen u nás. Na Brutal se vrátili po dlouhých patnácti letech, v České republice pak nehráli už sedm let. Mají za sebou oslavu třiceti let, které pamatují jen zpěvák Anders Jacobsson a kytarista Johan Ericson. V kapele opět působí i (skoro) původní zpěvačka Lisa Johansson a ve staronové sestavě vydali osmou desku „In Somnolent Ruin”. Setlist mi opět příliš nesedl, ale jejich táhlé, atmosferické písně, kde se střídají čisté hlasy a growly, jsou nesmírně silným melancholickým zážitkem. Draconian je jedna z těch melodičtějších gothic/doom metalových kapel, které dokáží skvěle propojovat krásné emoce, i temnotu a smutek.

Úplně jiná atmosféra panovala na hlavní Sea Shepherd stagi. Tam už byl v plném proudu koncert hvězdných Body Count, kterým velel rapper Ice-T. Jejich propojení metalu a rapu se znovu vymyká tradičním žánrům festivalu, ale pánové z Los Angeles přilákali velké množství zvědavců. V 90. letech začali velmi tvrdě vyjadřovat frustraci z pouličního života a utlačování černošských komunit, až se z nich stala jedna z těch nejzásadnějších rap-corových skupin. Koncert byl plný energie a správně namířeného vzteku, ale mnoho emocí si z něj neodnáším. Tento „macho gangsta” styl nemám příliš v lásce a ačkoliv jejich tvorba má správný říz, jde z velké většiny mimo mě. Oceňuji texty proti rasismu, násilí a nespravedlnosti, jejich autenticitu i fakt, že si Ice-T do kapely přivedl svého syna Lil Ice. Klobouk dolů i organizátorům, kteří Body Count bookli jako exkluzivní vystoupení pro středoevropský region.

Vzápětí jsme na Marshall stagi sledovali dnešní druhé vystoupení Tomiho Koivusaariho. Tentokrát v roli kytaristy jeho skupiny Amorphis. Ti se u nás objevují pravidelně, na festivalu Brutal Assault však chyběli dlouhých devět let. Finové letos dorazili s již patnáctou deskou „Borderland” a znovu představili prvotřídní melodický death metal s lehkým nádechem severského folku. Zpěvák Tomi Joutsen předváděl bezchybný výkon a svým čistým vokálem i growly dodával koncertu skvělou dynamiku a emoce. Amorphis vyhrávají i soutěž o nejlepší pódiovou prezentaci, kdy zpoza pódia čněla obří hlava labutě, která zdobí i aktuální desku. Kromě nového materiálu nechyběly ani klasiky v podobě „The Bee”, „House of Sleep” nebo „Silver Bride” hned zkraje koncertu. U Amorphis zkrátka nebylo nic špatně.

V rychlosti jsme opět přeřadili na jiný žánr, jelikož na vedlejší Sea Shepherd začínal jeden z předních francouzských synthwave DJů Carpenter Brut. Ten se do pevnosti poslední roky rád vrací a metalovým fanouškům nabídl produkci, která připomíná neonová města béčkových hororů. Jeho temný synthwave doplňuje živý bubeník a kytarista, díky kterým je jistá metalová složka zachována. I elektronika však může být agresivní a těžká, a je potěšující, že i tento zdánlivě žánrový úkrok ocenilo zaplněné nádvoří. Carpenter Brut na Brutal Assault rozhodně patří a do jisté míry slouží jako lehké vyčištění chuťových pohárků.

Na závěr druhého dne jsem se znovu vydal na zadní Obscure stage poslechnout půlnoční koncert dalších stoner rockových velikánů Fu Manchu. Američané odehráli první vystoupení na festivalu, u nás se představili po osmi letech a zájem o jejich koncert byl znát. I díky delší absenci zahráli velmi příjemný průřez s hity „Eatin' Dust”, „Evil Eye”, „King of the Road” nebo „Hands of the Zodiac”, a příliš se nezdržovali dlouhými proslovy a komunikací s početnou diváckou kulisou. Hrnuli do nás špinavý americký stoner rock, který smrděl po zaprášených kalifornských silnicích. Kytary Boba Balcha i frontmana Scotta Hilla spokojeně přely líbivé melodie a vyhrávky, a Hillův vokál ani po čtyřiceti letech neztratil nic ze svého kouzla. Stoner rock je mému srdci velmi blízký a za možnost vidět jednu z nejvíce uctívaných kapel žánru jsem byl moc rád.

Na pódiu nesoucí jméno promotérů jsem druhý den i ukončil. Pevnost zažila spoustu svých poprvé, ať už to jsou první koncerty Kittie, Fu Manchu nebo Body Count, první představení Bleed From Within s Hannah Boulton, první tuzemské vystoupení Jerryho Chardea s Thy Art Is Murder, a především samozřejmě jediné vystoupení Waltari s ikonickou deskou. I teplota se během dne dostala na rozumnou hodnotu a celý den se tak vyvedl na výbornou.

Top 5:

1. Bleed From Within

2. Amorphis

3. Kittie

4. Fu Manchu

5. Draconian

Autorem fotografií je Petr Klepetko.