Hendrix a grunge jsou mrtví, ať žijí Nanday!

Nekompromisní, zádumčivé, naštvané i atmosférické. A hlavně nepředvídatelné. Takové je album Rovně! Debutová deska pražsko-libereckého kvarteta Nanday, která na sklonku května konečně vyplula z vydavatelství Supraphon směrem k posluchačům, snese po pozorném poslechu mnoho přívlastků. Především ale není jednotvárná a nedá se ani srovnávat se současnou produkcí jiných moderních tuzemských kapel.

Vnímavým fandům určitě nemohly uniknout první dva expresivně pojaté klipové singly: artově zpracované, zvukomalebné Brány a nedávný úderný song Nesmíš, který svou tematikou trefně masíruje současný vývoj společnosti.

 

Druhá jmenovaná píseň celou desku zahajuje a bez váhání lze konstatovat, že jde o jeden z nejlepších studiových otevíráků na naší scéně za poslední roky. Skřípavé kytarové poryvy, strojově dunivé bicí, které se snoubí s drnčivou baskytarou a nad tím kritický, nikoliv agresivní, ale čitelný zpěv Tomáše Pospyho Pospíšila – toť recept na úderně našlapanou hitovku, která se textově s ničím nemazlí. Po tepavém refrénu přichází moderně pojaté nu-metalové riffy s nádechem hendrixovského království. Skladba najednou končí, ale atmosféra starého kytarového pardála, kterého riffobijec Juraj Sonlajtner rozvíjí do grungeových zákoutí, skotačivě uhání dopředu v druhé písni Atomová dívka. Tuhle opojnou symbiózu vzápětí střídá hard rocková pecka Vina, která v chytlavém duchu evokuje rané Saxon nebo Motörhead. Juraj se zde s kytarou brzdí, zato Pospy prozpěvuje v nejvíce sladěném refrénu celé nahrávky. Dokonalá živá tutovka, která vrcholí zesílenou kytarovou exhibicí.

 

A znovu návrat ke grungi, ale tentokrát v té nejčistší podobě. Song Lítám vesele pulsuje v lehkém melody-grungeovém rytmu, který evokuje nejpůvodnější legendy tohoto stylu Pearl Jam. Skotačivý, přemítavý grunge, který svádí pozornost do sebe, nechává diváka pustit fantazii, a navíc ten refrén! Chce se mi opravdu lítat, když slyším Pospyho vyřvávat. V závěru Juraj zdrsní kytarové záběry a bicí Toma Pialy přitlačí na pilu a zintenzivní ještě celkový dojem chytlavé písně.

Od desky nelze nyní odejít, protože šlapavé rockové tempo řezavě narušují opět hendrixovské „feedbacky" v dramaturgicky nejkomplexnější, ale i nejbarevnější skladbě Brány. Nandej mi, co máš… zpívá procítěně Pospy a v pozadí s Jurajovou kytarou, která se vzpíná a po svém exaltuje do nečekaných výšek. A znovu se scénář opakuje, oba umělci se propojují v perlivém vokálně-kytarovém vztahu. Ne nadarmo byl toto první singl a nejmocnější kandidát na klip. Jasný středobod a jeden z vrcholů tohoto CD.

Kytarový virtuoz Juraj Sonlajtner zaujal už jednorázovým projektem Zore v roce 2017. Zatímco však deska October plula spíše na vlnách indie, smooth jazzu a příjemného notování, na Rovně! duní jeho kytarový um netušenými tóny: tu zabouří až nu-metalovým hlomozem, jinde se zklidní do jemného grungeového tance, aby vzápětí moderně připomněl slavnou kytarovou legendu Jimiho Hendrixe. Anebo se nechá unášet svéráznými vyhrávkami ve stylu crossoverové legendy 90let, Living Colour. Ale důležité je, že Juraj dává prostor celé kapele ke společné realizaci, a proto celý debut Nanday působí zvukově velmi konzistentně. V této souvislosti nesmím zapomenout na bezchybnou baskytaru Honzy Plášila (jinak liberečtí funkeři Superhero Killers či jazzoví Masters Waters), díky kterému se kapela ještě před první vlnou co-vidu stmelila dohromady.

V druhé půli desky se tempo písní nečekaně zpomaluje, ve skladbě Žár stříká na posluchače stonerový opar, nečekaná psychedelie a atmosféra celého alba začíná překvapivě houstnout. Hlas Pospyho, kterého současní fandové grunge budou znát jako veselého frontmana libereckých The Scoffers, se tu zajímavě prohlubuje, začíná nečekaně tesknit a někde až bodá svou emotivní hloubkou. Nechává zapomenout na své druhdy slyšené výšky, ale spíše sugestivně medituje o stavu bytí. Album evidentně ubírá na výbušné intenzitě, nicméně představuje nové emoce: v Nebudu Vám lhát opět grungeově tančí, ale zároveň pouští první bluesové bubliny, které střídá rebelský, ale smířlivý refrén. A opět kroutivé vyhrávky v duchu „Hendi", které vkusně vpadnou do struktury celé písně.

Je to neuchopitelné, říkal jsem si po prvním poslechu celého díla. Jednolitost, ke které možná první poslech sváděl, byla však později ta tam. Nápady, které každá píseň v druhé polovině nahrávky přináší, překvapují s intenzitou sobě vlastní. Bluesrockový Sen má lehké ozvuky lynchovských soundtracků, ale láme se později do jamu ve stylu Kennyho Wayna Shepherda nebo Jonnyho Langa. Nechce posluchače uspat, ale naopak, v poslední třetině vyloženě nakopne svým drivem energii skladby k nepoznání. Bluesové sólo, které Juraj před závěrem vystřihne, odzbrojuje, stejně tak ta našlapaná gradace riffového zápalu. Excelentní bluesové divadlo, které by u crossoverové party tady zřejmě nikdo nečekal. Posluchač se ocitá v samotném závěru v úplně jiné dimenzi. Zpomalený hudební film, který připomíná následující A ty to víš, je jako život sám. „Dobré i zlé – všechno pochopíš…", pěje Pospy smířlivě, ale pak zvedne svůj hlas do pořádné výšky. Tady zazní snad nejsilnější emo-sólo z rukou Juraje.

Bluesovým oparem je silně načichlá i Kapka vína – jako by člověk sestoupil do sebe a chtěl prožívat vše po svém, ve vlastním světě. Text z pera libereckého básníka Františka Sehoře přetavil kvartet do hudebního partesu, ke kterému je třeba si tu lahvinku opravdu otevřít. Skladba rozkošatí posluchačův svět veselou kytarou, Pospyho zdánlivě ledabylý vokál má svěže chytlavý rytmus, až se chce opravdu načít party. Tohle je další tutovka na živé provedení. A to už jsme skoro na konci tohoto opojně prapodivného alba, které se chce možná vydat ještě do pomalejších zákoutí lidské duše. Post-rockové tóny melancholického přemítání v podobě polobaladického songu Dusno, který decentně koření i atmosférické klávesy, způsobí zdánlivou letargii, kterou rozčísne po svém až závěrečná nářezovka Dost!! V ní Nanday ožijí nebývale a vrací se dynamicky zpět ke svým grungeovým inspiracím z 90-ek. Dvouminutový svižný zápřah, kde Pospy zpívá přes efekt, jako by vypadl z alb Vs. či Vitalogy od Pearl jam, živelný rytmus jen na chvilku zpomalí, aby byl vystřídán okleštěným nářezem s téměř punkovým výrazem. Nekompromisní, energizující šleha na závěr, která si zaslouží být kandidátem na nový excentrický klip!

 

V záplavě aktuálních alb českých moderních skupin působí Nanday na debutu vyzrále, vyhraně a díky svému hudebnímu záběru vskutku originálně. Nepopírají inspirace všech výše zmíněných stylových vlivů, ale veskrze příjemně a (často) až velmi progresivně je přetváří do svého osobitého a chytlavého crossoveru. Album Rovně! je rozhodně mocným objevem tohoto roku v žánrovém hájemství rock/grunge/blues. Pokud se objeví v nominacích na dalšího Anděla, bude to zaslouženě. Nanday mají touto deskou silně nakročeno k termínu svébytná česká rocková skupina. 

Tento status si však chtějí nyní utvrdit především živým hraním, protože jen tak mohou, jak sám kapelník Juraj tvrdí, dostát pocitu svého naplnění. Hudební knihovna v tomto duchu přeje kapele v nadcházející sezóně jen to nejlepší, ale na prvním místě houšť živých akcí, na které se bude moci vzpomínat!