Patnáctý Fajtfest bojoval s nepřízní osudu, kontroverzí i kritikou

Velkomeziříčský festival Fajtfest oslavil své patnáctiny. Letošní cesta k úspěšnému ročníku byla velmi klikatá, trnitá, a na jejím konci zůstala hořkosladká pachuť. Ale popořadě. První ranou bylo zrušení kapely P.O.D., která měla být největší hvězdou v historii festivalu. Druhá rána přišla po vypadnutí hardcorové ikony Sick Of It All ze zdravotních důvodů. Tuto díru na pozici headlinera se podařilo rychle zalátat žánrově spřízněnými Agnostic Front jen pár dní před začátkem festivalu. Klobouk dolů za takto rychlou a kvalitní náhradu. Během čtyř dní na Fajtově kopci vystoupili i miláčci českého publika While She Sleeps, Greg Puciato s novou kapelou Better Lovers, metalcorová ikona Unearth a desítky dalších skvělých formací. Line-up festivalu byl tedy opět velmi kvalitní a zajímavý.

Letem hardcorovým světem


Večer Legend, kterým letos vévodili Cocotte Minute, jsem tentokrát vynechal a první kapelou tohoto ročníku byli tuzemští hardcoroví Something Like. Pro mě poměrně slušný otvírák v tradičním žánru. Příjemný melodický hardcore s českými texty od zpěváka Matěje doprovázel moje první pivo a následovala prohlídka rozšířeného areálu.

Před hlavní pódium jsem se vrátil na další tuzemskou partu. Metalcorová pětice Newspeak si dle zpěváka Richarda na Fajtfestu odbyla doposud největší koncert a musím říct, že to byl nejlepší koncert české nebo slovenské kapely, který jsem měl možnost na kopci vidět. Pánové se prezentují melodickým metalcorem se špetkou elektroniky, a jejich tvorba mi vzdáleně připomínala styl dnešní jediné progresivní hvězdy, která na stejném místě hrála o pár hodin později. Výborné growly i čisté zpěvy frontmana, skvělé kytarové vyhrávky i sóla, a velmi decentní elektronické složky v pozadí mě u valašské party moc bavili. Hádám, že výrokem o největším koncertu bylo myšleno největší podium, jelikož divácká podpora při odpoledni byla poměrně znepokojující. Celkově návštěvnost letošního Fajtfestu se alespoň v úvodu zdála poměrně slabá.

Až na jednu výjimku měly tuzemské kapely první den hotovo a mohli jsme se těšit na zahraniční hosty. První trojice měla jednoho společného jmenovatele, a tím byl hardcore. Tento hardcorový triatlon jsem sice sledoval pouze jedním okem z povzdálí, ale šlo o fajn tři hodinky.

Kromě názvu si anglická parta Grove Street ze slavné hry GTA San Andreas vypůjčila i bezohledný street punk, kterým svůj přehledný hardcore zajímavě obohacuje. Zpěvák Ben Sullivan si byl vokálně jistý a o energický sprint s příchutí britských punkových legend bylo postaráno.

Nepříliš originálně pojmenovaná parta Cutthroat při svém setu naopak docela plavala. Kromě toho, že tento název nese či neslo na půl tuctu dalších kapel, i jejich tvorba byla poměrně nevýrazná, nepřehledná a až příliš „macho”. Pánové z Los Angeles sází více na rap metalový element, který není příliš charakteristický a mezi kalifornské hardcorové ikony se kvarteto patrně nezařadí.

Třetí parta v pořadí a znovu měníme kontinent. Brazilská čtveřice Worst byla z této hardcorové nadílky paradoxně nejlepší. Dynamické pasáže střídaly houpavé breakdowny, na kterých se vezlo velké množství diváků. Zpěvák Joe Kenney si na pódiu počínal naprosto suverénně, k publiku mluvil i v češtině, zatímco texty zpíval anglicky a v portugalštině. Worst přivezli výbornou hardcorovou jízdu s jižanským temperamentem a na závěr se s námi rozloučili skladbou „Roots Bloody Roots” od svých krajanů ze Sepultury

Ananas na pizzu nepatří, progresivní metal do Spojených Států ano


Od hardcoru jsme se velmi rychle dostali do míst, kde žánrové označení nedávají smysl. V průběhu roku se objevoval velký zájem o německé Electric Callboy, kteří na festivalu sice nevystoupili, ale podobnou divočinu přivezli jejich krajané Samurai Pizza Cats. Ti mají se svými slavnějšími kolegy společného více, než se může na první pohled zdát. Jednou z podobností je i skvělá show, při které pánové kombinují energický metalcore, brutální deathcore a výrazné elektronické prvky. Kromě hlubokých growlů můžeme od zpěváka Sebastiana Fischera slyšet i čisté vokály, a to vše je zabalené v zábavné deathcorové krabici. Fischer zmínil, že toto je první koncert mimo Německo (letos v lednu hráli i ve Vídni, pozn. red.) a fanoušci na Fajtfestu jim připravili opravdu vřelé přivítání. Čtveřice loni vydala debutové album „You’re Hellcome” s hromadou zajímavých hostů a tento „debutový” zahraniční koncert je opravdu start jako hrom. Nechyběla nafukovací pizza, ananas na pódiu nebo skladby „Pizza Homicide” či „Outkast". Naprosto skvělá záležitost.

Po této šílenosti následovala kapela, která mě zaujala na celém ročníku nejvíce. Zatímco loni progresivní prapor drželi američané Born Of Osiris, letos to byli jejich kolegové Erra. Těch paralel je tu vlastně několik. Sice jsme na ně nemuseli čekat téměř deset let, ale ani pětice z Alabamy u nás nehraje příliš často. Show na Fajtfestu byla jejich třetí u nás, šlo rovněž o první festivalové vystoupení a rovněž s novou deskou. Šestá deska „Cure” vyšla teprve letos v dubnu, ale několik skladeb z ní už rezonují velice silně. Například „Blue Reverie”, „Pale Iris” nebo „Crawl Backwards Out Of Heaven”. Kromě novinky představili i eponymní desku z roku 2021 a v obou případech byl zpěvák J.T. Cavey naprosto precizní. Ještě více však přitahoval pozornost kytarista Jesse Cash, který vládne pronikavým čistým vokálem a dodává kapele, kromě technických kytarových vyhrávek, tu jemnější progresivní složku. Nutno dodat, že zpíval naprosto bravurně. Erra vsadila i na několik těch jemnějších skladeb, jako například „Vanish Canvas” (kde hostovala Courtney LaPlante z Spiritbox, pozn. red.). Z těch starších to pak byly hitovky „Snowblood” nebo „Gungrave”. Trochu zamrzelo prořídlejší publikum, ale výkon americké pětice byl excelentní.

Jednou z velkých hvězd byla i australská parta Alpha Wolf. Metalcorovou smečku jsem zmeškal o pár týdnů dříve na festivalu Rock for People a těšil jsem se na to, co předvedou v komornějším prostředí na kopci. Pánové hráli převážně z posledních dvou desek „A Quiet Place to Die” z roku 2020 a čerstvé novinky „Half Living Things” a byla to velmi intenzivní podívaná. Prostor pod pódiem se už naplnil, atmosféra byla odpovídající jejich repertoáru, ale přiznám se, že jsem se s protinožci nemohl sladit. Alpha Wolf neznám příliš dobře, což byl jistě jeden z faktorů, ale jejich metalcore s prvky nu-metalu mi prostě nějak neseděl. Nemůžu však říct, že by parta kolem zpěváka Lochieho Keogha cokoliv odflákla. Pánové odvedli skvělý výkon, avšak příliš památných momentů jejich show neobsahovala.

To samé můžu říct i o headlinerovi prvního dne. Americká legenda newyorského hardcore punku Agnostic Front byli sice oznámeni jako náhrada za původně potvrzené Sick Of It All, ale zejména kvůli žánrové podobnosti a prakticky totožné úrovni i historii, byli na kopci přijati s velkým respektem. I z tohoto důvodu jsem s nimi ztratil několik desítek minut, jelikož pro mě právě Agnostic Front patří mezi ty méně oblíbené skupiny z tohoto podhoubí. To však neznamená, že by vážení pánové hráli druhé housle. Nesmrtelný zpěvák a čerstvý šedesátník Roger Miret svým typickým přidušeným hlasem vyřvával hardcorová hesla i ikonické fráze v hitovkách „For My Family”, „Gotta Go” nebo „Old New York”, ale došlo i na poctu kapele Ramones při coveru skladby „Blitzkrieg Bop”. Velký obdiv patří všem, ale za mě si zaslouží nejvíce kytarista Vinnie Stigma, který na pódiu v osmašedesáti letech létal jako blázen a několik sól odehrál i přímo mezi pařícím davem. Pro Fajtfest další skvělý zářez v line-upu.

Úvodní den (nepočítám-li Večer Legend) pomalu spěl ke svému konci a neúnavní fanoušci se přesunuli do legendárního ski baru, kde na Fajtfestu již tradičně večer ukončoval cover band některé z ikon nultých let. Tentokrát padla volba na System Of A Down a revival band z Českých Budějovic. Tato kapela je mi a mnohým dalším velmi blízká a pánové ve stísněných podmínkách a velmi divoké atmosféře zahráli skvěle.

Tuzemské stálice i kapely z druhého konce světa


V pátek jsem dorazil na kopec až v samotném závěru úvodního československého bloku a chytil posledních několik skladeb deathcorových Abyss Above. Slovenská parta tam bojovala proti horkému odpoledni, ale několik tanečníků si k nim cestu našlo. Brutální vokál, hluboké breakdowny a dunivé bicí byl ten správný otvírák druhého dne. Abyss Above budu vyhlížet na podzim někde v klubu, protože to bude dobré peklo.

Následující skupina dělala návštěvníkům problémy ještě před začátkem festivalu. Bylo to kvůli jejich jménu BRCDS (původní název kapely byl Baricades, pozn. red.). Při jejich koncertě to však byla jedna velká radost. Metalcorová pětice z Izraele předvedla velmi energické vystoupení, které možná nebylo až tak pamětihodné, ale rozhodně jejich 40 minut zpříjemnilo horké odpoledne mnoha desítkám přítomných. Zpěvák Max Bek byl se svou kapelou k vidění už předchozí den a s kapelou zůstal i na celý zbytek festivalu. Dle jeho slov šlo o jejich první koncert mimo jejich zemi a zároveň dodal, že se k návratu domů zatím nechystají. Pakliže se usídlí někde v Evropě, určitě bychom se mohli potkat brzy znovu.

Na následující kapelu jsme dostali tip od přátel z festivalu Antitrend, kde mexická rap-hardcorová parta Ace Kool vystupovala o týden dříve. Jestli si pamatuji dobře, i pro ně je to první turné v Evropě, které zatím tráví u nás, na Slovensku a ve Slovinsku. Pánové vystoupili v různých maskách, na mixážní pult připevnili mexickou vlajku a s velkou dávkou národní hrdosti začal zpěvák recitovat španělské texty. Jejich tvorba se pohybuje na pomezí deathcoru, ale prim hrají právě rapově zpívané hardcorové party s jemnou elektronikou v pozadí. Ace Kool naservírovali velmi hutně znějící hardcore s výraznou baskytarou a dali nám ochutnat pořádně pálivé fajitas.

Tuzemská stálice The Truth Is Out There od loňské návštěvy pořádně povýšila z Večeru Legend na předvečerní slot hlavního pódia. Může za to i novinka „Colors”, která je posunula dále vpřed. K jejich aktuální formě a rozpoložení jsem se vyjádřil v nedávné reportáži z Rock for People a protože seznam skladeb byl prakticky totožný, nemám k tomu co dál dodat. TTIOT jsem si užil v klidu na přilehlém svahu a můj zájem dál postupně opadá.

Nevzkřísili mě ani Black Sonic Pearls, které tvoří mezinárodní zastoupení muzikantů. Pakliže loni jisté žánrové experimentování fungovalo parádně, letos se mi to do vkusu úplně netrefilo. Black Sonic Pearls jsou totiž alternativně ladění rockeři, kteří koketují s grungem. Pánové začali se značným zpožděním a krátký čtyřicetiminutový set si ještě zredukovali. Začali coverem od Audioslave (tuším skladba „Like A Stone”) a během svého krátkého setu se jim příliš nepovedlo přilákat mnoho příznivců, natož vytvořit nějakou celistvou atmosféru.

Tuto roli měli výrazně ulehčenou američané Dying Wish. Ti jsou další kapelou, kterou mohli fanoušci tuzemských festivalů vidět na uplynulém Rock for People. I nebýt toho by jméno této metalcorové kapely rezonovalo velice dobře. Melodická pětice si rychle buduje své jméno nejen u nás a s aktuální deskou „Symptoms of Survival” začínají být vidět více a více. Kapela je zajímavá mimo jiné neskutečnou vokální razancí a rozsahem zpěvačky Emmy Boster, která nejednou udivila náhodné kolemjdoucí svým agresivním vokálem. Prezentovala se však i velmi příjemným vystupováním jak na pódiu, tak i mimo něj. Dying Wish jsou aktivní i co se videoklipů týče a drtivou většinu z aktuální desky i stihli zahrát. Byly to „Torn From Your Silhouette”, „Lost In The Fall” nebo „Watch My Promise Die”. Vokálně zpěvačku doprovázeli i kytarista Sam Reynolds a basák Jon, který udržoval kontakt s početným publikem. Dying Wish do toho šlapou neskutečně a docela se těším na možnost si je dát v klubovém prostředí.

Před samotnými headlinery se představila kapela, která to má ze své rodné země do Velkého Meziříčí nejdále. Japonská metalcorová parta Knosis je na scéně úplným nováčkem, avšak s jedním velkým ale. Za mikrofonem stojí zpěvák Ryo Kinoshita, bývalý člen kapely Crystal Lake. Jeho odchodu jsem se krátce věnoval v reportáži z koncertu jeho bývalé kapely a nějaký čas jsem věnoval spekulacím na internetu, které se věnovaly možným důvodům k založení nové kapely. Buď jak buď, Knosis nejsou tolik přímočaří jako Crystal Lake, se zvukem a stylem více experimentují. Možná to byla jistá nečitelnost, možná to byly Ryovi čisté vokály, na které nejsme zvyklí, možná jen moje aktuální rozpoložení. Vím, že budu asi v menšině, ale Knosis mě vůbec nesedli. Atmosféra koncertu byla skvělá, pánové na pódiu pařili do zblbnutí, ale hudebně mě to netrefilo tak, jak mělo.

Chaos nebo preciznost?


Po zbytek večera už to byla jiná pohádka. Ještě před headlinerem druhého dne a samotného festivalu vystoupila americká skupina Tallah. Ti mě zaujali od samého začátku díky jejich bravurní kombinaci nu-metalu, metalcoru, alternativy a hardcoru. Při prvním pohledu zaujal nejvíce zpěvák Justin Bonitz, který v úvodu koncertu vystupoval s batúžkem na zádech a v oblečení, které odhalovalo jeho neuvěřitelně vypracovanou postavu. S kytarou řádila Alex Snowden a za bicími zase Alex Portnoy (syn Mikea Portnoye, pozn. red.). Tallah má tedy zvučné jméno, pastvu pro oči bez ohledu na pohlaví či preference a i hostinu pro uši. Co víc si přát? Američané mají zatím dvě desky, z nichž odehráli například skoro až mathcorovou šílenost „For The Recognition”, „Overconfidence”, „Placenta” nebo singl „Vanilla Paste”, kde hostovali například kapely Fire From The Gods nebo Chelsea Grin. Justin na pódiu kromě úžasných vokálů, místy znějící jako od Benjiho Webbea (Zpěvák Skindred, pozn. red.), předváděl i roztodivně expresivní taneční kreace, které v jednom momentě vedly i k saltu. Koncert Tallah byl nepředstavitelný nářez, který si fanoušci zapamatují.

V paměti zůstane i koncert dnešního headlinera, britských While She Sleeps. Tato metalcorová pětice si naši zemi velmi oblíbila, jelikož za poslední dva roky zde odehráli už pátý koncert. Já měl možnost být na třech z nich a tohle byl snad ten nejlepší. Z novinky „Self Hell” hráli například titulní skladbu nebo pecku „Rainbows”, ale výraznou porci věnovali i zatím patrně nejúspěšnější desce „Sleeps Society” z roku 2021. Ústřední postavy Lawrence Taylor a Mat Welsh byly i nejaktivnější co se týče komunikace s diváky a svými vokálními výkony nesly celý koncert na svých bedrech. Nechyběly hitovky „Silence Speaks”, „Anti-Social” nebo „The Guilty Party”, celý Fajtfest byl na nohách v moshpitu, někteří na nohách někoho jiného nebo i na střeše ski baru. Určitě to nebyl ten nejdivočejší koncert, který na kopci proběhl, ale dost možná to byl ten nejlepší, co se produkce týče. Líbivý melodický metalcore se zpěvnými refrény od While She Sleeps už má několik let punc obrovské kvality a každý nový singl voní hitovým potenciálem. Přes to všechno jsou pánové stále velmi pokorní a milí. Během koncertu zpěvák Loz ztratil pár slov i směrem k fanouškům a komunitě, no a na samotný závěr poděkoval své crew, kterou dokonce pozval na pódium, kde členové realizačního týmu odehráli jednu skladbu. While She Sleeps znovu uhranuli (nejen) české fanoušky a dále si upevňují pozici metalcorových velikánů. 

Závěr pátečního večera opět obstaraly hity nu-metalových hvězd, avšak tentokrát to nebylo ve stísněném ski baru, ani v podání české kapely. O unavené hlasivky se postarala belgická parta Bizkit Park. Jak název napovídá, pánové si půjčují skladby svých oblíbených kapel a tak jsme si hned další večer zopakovali skladby nejen System Of A Down, ale i Linkin Park, Limp Bizkit, Deftones nebo Korn.

Večer měl vzápětí pokračovat ve ski baru tradiční dvouhodinovou afterparty od kolegů z Klubovny. Během dne však přišla zpráva, že ještě před tím vystoupí kapela Stellvris, která je s Fajtfestem výrazně spjata, ale mezi potvrzenými interprety nefigurovala. Afterparty Klubovny tento krok výrazně zkrátil a znenadání zařazení do programu na úkor někoho jiného bylo přinejmenším diskutabilní. O afterparty s Klubovnou jsme však nepřišli a pařilo se až do bilého rána.

V sobotu se ochutnávalo střídmě


Třetí a poslední den jsem vzal velmi vlažně. Jednak už nebyla energie, a sobotní program nenabízel tolik kapel, které vzbudili můj zájem. To mě zpětně trochu mrzí, ale nedá se nic dělat. Před pódiem jsem tedy stál až při loučení ukrajinských metalcorových Space Of Variations. Na ty jsem slyšel jen slova chvály a s vědomím, jak to na pódiu umí rozbalit jsem věděl, že určitě šlo o skvělý koncert.

Já si první koncert dal až v podvečer s norskou partou Blood Command. Tam od roku 2020 působí australská zpěvačka Nikki Brumen a ta předvedla vystoupení, při kterém se po sobě fanoušci šokovaně dívali. Hardcore punková pětice rozjela pořádný kotel dynamického a naštvaného punku, který je základem jejich tvorby. Do něj však Nikki přispívá velmi agresivním vokálem a je z toho velmi výživná vřava. Během koncertu zpěvačka několikrát změnila svůj sportovní outfit a bylo vidět, že se na pódiu cítí jako doma. Neustále tancovala, na dálku pařila s fanoušky a všemožně s nimi laškovala. Bez oplzlých gest bych se obešel, ale jinak to z její strany byla velmi zábavná podívaná. Kapela loni vydala novou desku „World Domination” a o těchto seveřanech s tasmánským čertem jistě ještě uslyšíme.

Líné odpoledne pokračovalo. Následující kapely jsem poslouchal jen jako kulisu a fyzicky jsem se k pódiu přemístil až na francouzskou bombu. Když na Fajtfestu Black Bomb A hráli před dvěma roky, koncert probíhal v dešti a zčásti i ve ski baru díky zpěvákovi Pounovi. Kapela vyjádřila přání se vrátit a hrát za sucha. Déšť se jim letos naštěstí vyhnul, jinak jejich show vypadala velmi podobně. Hlavním rozdílem byl podstatně aktivnější a početnější kotel pod pódiem. I přesto zpěvák Poun pobíhal úplně všude mezi diváky a opět navštívil i ski bar, tentokrát prázdný, kde si plácnul s holkami za barem. Druhou tváří kapely je zpěvák Arno, který na vše dohlížel z pódia. Na začátku koncertu měl Poun trochu trable s mikrofonem a tak si pro své zpěvné party navzájem půjčovali ten fungující. Tyhle chlapíky prostě nic nerozhází. Střídavé křičené vokály a growl s jejich údernou old school hardcorovou tvorbou zní prostě skvěle a Black Bomb A znovu ukázali, že mají energie na rozdávání a patří mezi velmi divoké party. Před sedmnácti lety pánové nazpívali předělávku skladby „Beds Are Burning” od kapely Midnight Oil a tu nám na závěr představili v aktuální formě. Výborná záležitost.

Skvělí byli i američané Unearth, kteří byli v průběhu festivalu až trestuhodně přehlíženi. Metalcorová stálice si k nám cestu plánuje poměrně pravidelně, aby nám představila tvorbu a podobu raného metalcoru z konce 90. let. Z debutové desky sice už příliš nehrají, ale hodně materiálu zaznělo z desky druhé, „The Oncoming Storm” z roku 2004. Byly to například „The Great Dividers”, „Black Hearts Now Reign” nebo hitovka „Zombie Autopilot”. Skvělé ukázky toho, jak vypadal melodický metalcore před dvaceti lety. Zpěvák Trevor Phipps vypadá také pořád stejně a co je důležitější, zpívá pořád stejně. Výborně se představil i kytarista Buz McGrath, který je druhým a posledním původním členem kapely. Loni bohužel kapelu opustil další zakládající člen, kytarista a zpěvák Ken Susi, kterého nahradil Peter Layman. Jeho vokály mě sice tolik neseděly, ale to byla jediná drobná výtka. Pánové loni vydali osmou desku „The Wretched; the Ruinous”, ze které zahráli titulní skladbu a také „Dawn Of The Militant”. No, a nechyběla ani další kytarová pecka „My Will Be Done”. Unearth jsem po dlouhé době viděl předloni na festivalu Brutal Assault a jsem rád, že jsem tu možnost měl znovu.

Krok kupředu nebo ústup stranou?


Po koncertě jsme s obavou hleděli k nebi, popřípadě na radar v mobilních telefonech a čekali, zda se naplní prognózy a přijde bouřka. Nakonec koncert sobotních headlinerů Better Lovers proběhl ještě za sucha. Tato americká parta je úplně nová, ale plná nesmírně zkušených muzikantů. Členové jsou nebo byli aktivní v kapelách Every Time I Die, Fit For An Autopsy nebo The Dillinger Escape Plan. Nejvýraznější postavou je zpěvák Greg Puciato, frontman posledně jmenované kapely, který je hudebně spjatý i s jinými žánry. Na Fajtfestu se od něj však očekávalo jeho charakteristické mathcorové „štěkání” a absolutně nepolapitelné vokální šílenství. To splnil naprosto dokonale. Puciato je na pódiu absolutní zvíře, které se nikdy neunaví. Kytaristé Will Putney a Jordan Buckley ho zdárně doplňovali v aktivitě, které bohužel nepřihlíželo příliš mnoho diváků. Mrzelo by mě, kdyby to bylo z důvodu nezájmu. Better Lovers loni vydali debutové EP „God Made Me an Animal”, ze kterého zahrály všechny čtyři maniacké pecky. Jejich čas byl krátký, ale i jejich repertoár není zatím příliš rozsáhlý. Pánové nám představili i několik nových a zaítm nevydaných skladeb, což je příslibem nového materiálu. Na závěr přidali i neplánovaný cover na skladbu „Rusty Cage” od Soundgarden. Tihle chlapi jsou totální blázni.

Bouřka se Fajtově kopci vyhla úplně, ale ke konci koncertu začalo mírně poprchávat, až se nakonec slušně rozpršelo. Je to pech, když začne pršet při posledním venkovním koncertě. Ale Tchert to vem, nešlo o nic dramatického. Tuzemská hardcorová parta se vrátila na kopec po dvou letech a program na hlavním pódiu ukončila stylem, který Fajtfest jako žánr defakto definuje. Tchert podpořila hrstka fanoušků moshujících v dešti a další desítky postávaly pod přístřeškem. Pánové představili i měsíc starý singl, trefně pojmenovaný „Rain” a tím byla neplecha na Monster stagi ukončena.

Úplný závěr obstarala kapela Narijuana ve ski baru. Do třetice revival skupina, která tentokrát připomněla tvorbu ikonické Nirvany. Za mikrofonem mohli fanoušci letos podruhé najít tvář festivalu, zpěváka Fuxu. Toho jsem v celém článku ještě nezmínil, ale byl zásadní postavou po celé čtyři dny. Při Večeru Legend otvíral festival s kapelou Head2Down, v sobotu festival zavíral s kapelou Narijuana a celý den, každý den, jsme ho viděli na pódiu, kde moderoval program. Upřímně jsem si nebyl jistý, zda jeho výstupy byly úplně nutné. Až do momentu, kdy díky jeho aktivitě (jeho, nikoliv fanoušků) kapela Better Lovers odehrála zmíněný přídavek. Nutné to možná úplně nebylo, nicméně přínosné určitě. Takže klobouk dolů i před Fuxem, ačkoliv jsem ho tentokrát na koncertě nezastihl. Do ski baru už jsem se poslední večer netlačil a s Fajtfestem se rozloučil.

Teď krátce k hodnocení celého festivalu a snad i vysvětlení titulku. Fajtfest je výborný festival se skvělou dramaturgií, neopakovatelnou atmosférou a veskrze milými lidmi. To zaprvé. Každoročně (letos tedy zvlášť) si odnesu nějaký zajímavý objev, o kterém jsem nikdy neslyšel a často zde mají kapely i tuzemskou premiéru. Největším kamenem úrazu (letos tedy zvlášť) je určitá nabubřelost a elitářství, které bylo vidět a slyšet na každém kroku. Situace kolem ztráty kapely P.O.D. byla politováníhodná, ale následná reakce velice nešťastná. Odmítám věřit, že vložení koncertu Stellvris před domluvenou afterparty Klubovny byla shoda náhod. Nejsem dlouholetým fanouškem Fajtfestu, ale festivalu fandím a k organizačním schopnostem mám jen slova obdivu. Pakliže bude ale komunikace a přístup pokračovat takto žalostně, festival si sám sobě úplně zbytečně kope hrob. Na malém českém rybníčku by si měli promotéři a kapely vycházet vstříc, protože jakmile se budou házet klacky pod nohy a vést žabomyší války, nebude to dobré pro nikoho. To byla jediná, ačkoliv výrazná, kaňka na jinak výborné práci.

Top 10 kapel:

1. Erra
2. While She Sleeps
3. Better Lovers
4. Tallah
5. Samurai Pizza Cats
6. Black Bomb A
7. Blood Command
8. Unearth
9. Dying Wish
10. Newspeak

Autorem fotografií je Petr Ovsík.

GALERIE



ZADEJTE KOMENTÁŘ



HUDEBNÍ ZPRÁVY
Hemlock , heavy metalová kapela z Las Vegas, odehraje koncert v legendárním klubu Modrá Vopice
17.07.

Hemlock , heavy metalová kapela z Las Vegas, odehraje koncert v legendárním klubu Modrá Vopice

Groovy metalová kapela Hemlock odstartovala na začátku července své evropské turné. Tahle parta muzikantů...


Prague Louka ožije prvním ročníkem BadBoy Festu
17.07.

Prague Louka ožije prvním ročníkem BadBoy Festu

Během letošního léta přivítá Praha zbrusu nový festival. Nese název BadBoy Fest a uskuteční se 24. srpna na malebné Prague...


Michal Pavlíček vystoupí na Občanské plovárně s Unique orchestra
17.07.

Michal Pavlíček vystoupí na Občanské plovárně s Unique orchestra

V rámci koncertní série Prague Open Air vystoupí kytarista, hudební skladatel, uznávaný autor symfonické...


Imodium přichází se čtvrtým singlem z chystaného alba
17.07.

Imodium přichází se čtvrtým singlem z chystaného alba

Euforie z návratu na koncertní pódia i do studia v případě rockové kapely Imodium stále trvá. Po singlech Lampy, Tuláci a...


Žižkovští The Tchendos avizují singlem Elvis už nežije druhé album
16.07.

Žižkovští The Tchendos avizují singlem Elvis už nežije druhé album

„Země je kulatá a Bůh není. Vakcíny fungujou, klima se mění. Elvis už nežije, Měsíc byl dobyt, je prostě dobrý...


» zobrazit více...


RECENZE
PODPORUJEME NADĚJNÉ KAPELY



Víme, jak je těžké pro mladé ale zatím neznámé kapely prorazit do médií a tím získat nové fanoušky.


» Podporujeme nadějné kapely

» Zadání profilu interpreta

Hudební knihovna - NEWSLETTER

Chcete dostávat do vaší emailové schránky aktuální informace ze světa hudby? Přihlašte se k odběru newsletteru. Odběr můžete kdykoliv zrušit.

Přihlásit k odběru newsletteru