Fajtfest nabídl The Ghost Inside, žánrovou pestrost i dlouho očekávané návraty

Letos se velkomeziříčský festival Fajtfest dostal na další pomyslný level. Při čtrnáctém ročníku na Fajtův kopec opět dorazily kapely všemožných odnoží hardcoru, v čele s hvězdou první velikosti, americkými The Ghost Inside. Soudě podle PR festivalu, si tímto hostem organizátoři splnili velký sen a tato parta patří mezi ty největší kapely, které na festivalu v jeho historii hrály. Show The Ghost Inside proběhla hned první den, ale ještě předtím si lační fanoušci vychutnali přehlídku tuzemských kapel při skvělém večírku v předvečer festivalu, příhodně nazvaném Legends Day.

Legendy sobě!


První partou, která se představila na provizorní stage Vilmy Běhalové, byla moderní metalová parta Shatter. Tato pětice výrazně koketuje s thrash metalem, které doplňují až nu-metalové prvky. K sobě si přizvali i legendu Fajtfestu, kterým bezpochyby je zpěvák Fuxo. Ten je neodmyslitelnou součástí festivalu a kromě koncertu Shatter jsme měli čest jej vidět v akci ještě několikrát v průběhu celého víkendu. Fanoušci se na kopec trousili pomalu a publikum při prvním koncertě letošního ročníku bylo zatím poměrně prořídlé.

Příliš se to nezměnilo ani při úderné show olomouckých Hazydecay. Ti byli první partou z trojice kapel, které byly nesmírně populární v letech minulých, po nichž se lehce vytratili ze scény. Dynamický hardcore postavený na metalových základech však stále funguje skvěle a pánové na pódiu se náramně bavili. To stejné se dá říci i o publiku, které příjemně spolupracovalo a bylo vidět, že tuto kultovní kapelu mnozí dobře znají. Hazydecay letos vydali nový singl „Starlight” a další nové věci budou následovat. Můžeme se tak snad těšit na pravidelný návrat kapely na pódia.

Velice podobně na tom jsou i rap-metaloví brňáci Overhype. Zdá se, že kapela kolem zpěváka Calwiho už snad ani neexistuje, ale opak je pravdou. Jejich koncert na Fajtfestu byl pro mnohé výletem do minulosti, kdy byli Overhype velice aktivní. Pod pódiem už bylo plno a začaly probíhat i všemožné moshpity, které při tomto skvělém nu-metalu nesmí chybět. Jestli se nemýlím, tak z tábora brněnské čtveřice nový materiál zatím nepřichází a tak se hrálo z posledních desek „Collateral Damage” a „Social Influenza”. Fakt, že kapela má stále chuť hrát, byl vidět při každé skladbě a zpěvák Calwi si i na oko postěžoval, proč nehrají na Fajfestu častěji. My bychom to určitě ocenili, a to samozřejmě nejen na této akci. Uvidíme, zda Overhype začnou být opět více vidět na českých pódiích.

Asi nejaktivnější z této trojice je olomoucká metalcorová parta Sunset Trail. Ti zahráli na nostalgickou notu asi nejvíce, jelikož se při koncertě na pódiu představili i bývalí a původní členové skupiny. Na stagi Vilmy Běhalové se stále něco dělo a bylo tedy i co sledovat. Koncert Sunset Trail se velmi povedl a celému sboru muzikantů se dostalo velké podpory. Pánové loni vydali nový singl „Burial” a tak i tuto hanáckou partu snad budeme moci vídat častěji jak na Fajtfestu a dalších festivalech, tak i na klubových prknech.

Závěr Legends Day už patřil současně velmi aktivním a populárním skupinám z našich luhů a hájů. Předposlední skupinou byli alternativní The Truth Is Out There z Ostravy. Pětice, která v začátcích své kariéry všechny zaujala kombinací metalu a elektroniky se v posledních letech dostala do více alternativních a post-rockových poloh. Na Fajtfestu to byly jak nové skladby z aktuální tvorby, tak i ty staré pecky, které už tolik k dispozici na koncertech nejsou. Nové skladby pochází z loňské desky „Crazy” a byla to například skočná „Let It Kill You". Ze starších například „Miracle” nebo „Blood Marks” z desky „All Little Revolutions” a další „Lizard Skin” nebo skvělá taneční „A Man Of His Word” z osm let staré „Lighthouses”. The Truth Is Out There si připsali další výtečný koncert. I oni pochválili Fajtfest a vyjádřili vděčnost, že si tu opět mohli zahrát. I od ostravské pětice se můžeme těšit na nový materiál a patrně je budeme pravidelně vídat dál. Hurá!

Po roztančeném večírku přišla studená sprcha. Déšť se kopci ve večerních hodinách vyhnul, jednalo se o emocionálně studené vystřízlivění. Závěr Legends Day totiž uzavírala kapela The Switch, která tento vhodně nazvaný večírek korunovala svými temnými rockovými tóny. Konec festivalového předvečera byl tedy ve znamení brutálně upřímných, chmurných metafor a pronikavého hlasu zpěváka Majkláče. Pánové nabídli přehlídku svých nejzásadnějších skladeb a hitů jako „Tětiva”, „Peruť”, „Tvář” nebo „Akvárko”. The Switch mají na tuzemské scéně výsadní pozici, kterou na Fatfestu beze zbytku potvrdili. Při posledním středečním koncertu již byl prostor pod pódiem úplně plný a přestože nešlo o žádný velký společný moshpit, podpory se pražské čtveřici dostalo vrchovatě. Ani zde nechyběly slova díků k organizátorům tohoto festivalu a bylo příjemné vidět, že ani pokora ze strany kapely nechybí. Jako vždy, vynikající záležitost. Venku je zlo!


Objevy tuzemské i zahraniční


Přes noc stage Vilmy Běhalové zmizela a veškerá pozornost se tak mohla soustřeďovat na hlavní atedy jediné Monster stage. Čest zahrát si na hlavním pódiu Fajtfestu jako první dostala ostravská deathcorová skupina Swept Into Decay. Hned zkraje čtvrtečního odpoledne do nás pumpovali naštvaný deathcore plný breakdownů a kytarových sól. Hned zkraje prvního řádného dne se také prostor pod pódiem stal nebezpečnou zónou pro všechny, kteří neradi chodí domů s modřinami. Swept Into Decay jsem neznal a rozhodně mě zaujali. Fajtfest je letos velmi žánrově pestrý a změna přišla hned s druhou kapelou, kterou byla liberecká hardcore mašina Backfist. Tanečníků se do moshpitu zapojilo ještě více a toto byl obrázek Fajtfestu jak ho všichni známe. 

Následoval přesun ze stanového městečka do hotelu a návrat na kopec proběhl při finálních brutálních skladbách deathcorové smečky Paleface. Švýcarská mašina do všech přítomných střílela ostré kytarové riffy a při šileném vokálním diktátu zpěváka Marca Zellwegera zůstával rozum stát. Návrat brutálního beatdownu se po právu setkal s velkým úspěchem.


S hardcorem na cestu kolem světa


Krátce nato ve stejném tempu pokračovala žánrově spřízněná parta Chelsea Grin. Americká deathcorová škola měla na festivalu hned dva zástupce a oba patří mezi smetánku tohoto žánru. Zpěvák Tom Barber předvedl skvělý výkon a bylo vidět, že je ve velmi dobré náladě. S početným publikem udržoval stálý kontakt, působil velmi vřele a nebál se ani vtipkovat se sekuriťáky. Američané za poslední rok vydali dvě desky „Suffer in Hell” a „Suffer in Heaven”, a z obou zazněly dvě skladby. Stejnou porci dostala i předchozí „Eternal Nightmare” z roku 2018 a obecně Chelsea Grin nabídli příjemný průřez kariérou. Nové desky zastupovaly skladby „The Isnis” nebo „Sing to the Grave”, zazněly pecky „Bleeding Sun” a „Hostage” nebo „Recreant” z debutové desky „Desolation of Eden”. Show Chelsea Grin byla dynamická, brutální a zábavná.

Byl čas opět přeladit na jinou notu a postarala se o to francouzská hardcorová parta Rise of the Northstar. Nešlo však o žádný bezduchý ubouchaný hardcore, jelikož francouzi nabízí typický crossover napříč několika žánry. V jejich tvorbě se objevuje rap, prvky metalcoru i groove metalu a to všechno vedlo k poměrně pestré podívané. Koncert byl velmi energický a publikum se po dvou deathcorových hodinách rádo protáhlo v mírném moshpitu. Když si odmyslíte pozadí jako z japonského anime, show Rise of the Northstar splňovala všechny hardcorové kritéria. Zpěvák Victor Leroy toho moc nenamluvil, ale se svými spoluhráči si představení (mimo jiné) aktuální desky „Showdown” rozhodně užil a snahu všech přítomných ocenili. 


První večer Fajtfestu 2023 se do historie festivalu zapíše zlatým písmem


Teď už zbyl čas jen na zlatý hřeb večera i celého festivalu. Kapela The Ghost Inside. Ať už fanoušci s organizátory sdíleli to nadšení pro tuto partu, jedná se neoddiskutovatelně o jednu z největších skupin, které na Fajtfestu kdy byly. Nepopulární názor: Jejich dramatický příběh jim dává větší kredit, než kterého by dosáhli, kdyby se ona osudná nehoda nestala. 

Buď jak buď, metalcorová pětice z Los Angeles odehrála skvělý koncert. Poměrně nečekaně celou show odstartovala největším hitem „Engine 45”. Možná proto, aby tento hit měli z krku a mohli se věnovat aktuálnějším skladbám. Nejvíce jich bylo z desky „Dear Youth”, avšak písně z aktuální eponymní desky lidmi rezonovaly asi více. Ať už to byly „Pressure Point” a „One Choice” nebo závěrečná srdceryvná „Aftermath”. Skvěle zapůsobily i pecky „Dark Horse”, „Avalanche” nebo „Dear Youth (Day 52)”. Jak hlavní zpěvák Jonathan Vigil, tak i kytarista a zprostředkovatel čistých vokálů Zach Johnson obstáli velice dobře, podpořil je kvalitní zvuk a přestože na Fajtfestu končili evropské turné, dali do toho všichni všechno. Nebudu se pasovat na velkého fanouška The Ghost Inside, ale pánové předvedli profesionální show a ukázali velice přátelský přístup. Nezbrzdili je ani lehké technické problémy a při zmínce o osudné nehodě se jim dostalo zaslouženého potlesku, především na adresu bubeníka Andrew Tkaczyka, který přišel o pravou nohu. The Ghost Inside toho nelze mnoho vytknout.

Ti, kterým nabídka prvního dne stále nestačila, se přesunuli do ski baru, kde každoročně testují statiku této stavby přátelé z Nu-Friends. Večírek plný coverů nesmrtelných skladeb nelze popsat slovy, to zkrátka musíte zažít. Spoiler alert: ski bar stále stojí.


Návštěvníci Fajtfestu nejsou hateři


Druhý den festivalu Fajtfest nabídl dříve neviděnou a snad i nemyslitelnou žánrovou pestrost. Kromě tradičních corových přehlídek v programu vyčnívaly především dvě (možná i tři) jména, která mohla rozvířit diskuze. Publikum Fajtfestu je ale vstřícné, otevřené a přívětivé, tak jsem žádné diskuze a rozepře, byť ani pozvednuté obočí, nezaregistroval. Řeč je o black metalové partě Gaerea a producentovi Zardonic. Více si toto rozvedeme později. Z těch tradičních žánrů byla rozhodně nejvíce skloňovaná progresivní hvězda Born of Osiris.

Druhý den jsem odstartoval ve dvě odpoledne s alternativně metalcorovými Marked As An Enemy z Českých Budějovic. Nebyl jsem zdaleka jediný, kdo tuto partu přišel podpořit a před Monster stage už byl řádně rozvířený prach. Moderní metalcore v podání jihočeské party zní velice svěže a přestože je tvorba lehce předvídatelná, rozhodně se jedná o velice příjemnou záležitost. Střídaní tvrdých pasáží a zpěvných melodických partů se zde daří náramně. Tvorba z debutové desky „Meanwhile” rozhodně stojí za poslech.

I na Monster stage se objevila kapela, která byla hodně vidět v minulosti. Pražská parta Marina se letos vrátila s novou deskou „Nuclear” a jejich aktuální tvorba je podstatně tvrdší, než si ji pamatuji z období deset let zpátky. Zpěvák Egor Erushin ze sebe vydával hluboké growly, ale velice dobře zvládal i své čisté zpěvy. Marina balancuje na hraně deathcoru, kam jim brání jen zmíněné melodické a čistě zpívané refrény. Vzpomínám si, že mě bavívali více, ale rozhodně šlo o skvělou podívanou.


Odpolední hardcorovou soutěž vyhrála mladá americká parta


Rakouskou hardcorovou partu Throwback zdobí zajímavé dynamické melodie, nicméně po asi deseti minutách, které byly zdánlivě stejné, jsem měl hardcoru dost. Alespoň na chvíli, protože jsem se nemohl dočkat jiného černého koně. Není tajemstvím, že americký hardcore má ve světě výsostní postavení a tento fakt se potvrdil i na Fajtfestu s partou Spaced. Mladá energická parta z Buffala mě zaujala loni na krátkém koncertě na festivalu Brutal Assault a velkou šanci jsem jim dával i na Fajtfestu. Zpěvačka Lexi Reyngoudt dodává špinavému, leč melodickému hardcoru ten správný uřvaný tón a unikátní chuť, kterou ani nedokážu uchopit. Spaced na sobě pracují, loni vydali debutovou desku „Spaced Jams” a pomaličku si v Evropě budují renomé. Na velké koncerty to ještě není, jelikož zmíněná deska má pouhých 17 minut, ale za rok mohou být opět někde jinde. Spaced mě znovu hrozně bavili a těším se na příště.

Koncert tuzemské hardcorové ikony Skywalker jsem si užil v klidu v povzdálí s drinkem v ruce. Podporu si pánové rozhodně zaslouží a taky se jim jí dostalo, já si ale potřeboval trochu oddychnout. Stejnou taktiku jsem aplikoval i při koncertě nově zformované mezinárodní death/thrash metalové formace Dieth. V ní najdeme bývalé muzikanty kapel jako Megadeth, Decapitated, Melechesh nebo Entombed A.D., tudíž zkuešnostmi velmi nabitá trojice. To však nic neměnilo na tom, že mě jejich špinavý metal vůbec, ale vůbec nebavil.


Vzácné návštěvy z Egypta, temných koutů Portugalska i Jižní Ameriky


Ušetřené síly jsem uplatnil jinde. Po deseti letech nekonečných odkladů a zrušených koncertů jsme se konečně dočkali dalšího (teprve druhého) koncertu amerických progresivně metalcorových Born Of Osiris u nás. Ti loni vydali novou desku „Angel or Alien”, ale měli sakra co dohánět. Však oni si toho pánové byli i moc dobře vědomi. Za každou minutu jejich koncertu se to čekání vyplatilo. Zpěváci Ronnie Canizaro i Joe Buras své role zvládli skvěle, působili velmi přátelsky a přízeň publika si náležitě užívali. Všichni byli neuvěřitelně sehraní a byla radost je pozorovat při práci. K úžasnému koncertu dopomohl i svkělý zvuk a pochopitelně skvěle poskládaný setlist. Born Of Osiris stále hrají velkou část svého prvního EP „The New Reign” z roku 2007, který o deset let nahráli znovu a vydali pod názvem „The Eternal Reign”. Zazněly tak skvělé djentové pecky „Empires Erased”, „Abstract Art” nebo hned na úvod „Bow Down”. Z novinky to byly melodické veledíla „Poster Child”, „Oathbreaker” nebo titulní „Angel or Alien”. No a na závěr nesměl chybět ikonický kousek „Machine”. Born Of Osiris všechny milovníky progresivního metalu vystřelili z ponožek a jejich výkonu se na festivalu už nikdo nepřiblížil. Naprostá fantazie.

Koncert holandských deathcorových Distant leží někde v mlze, do které jsem se po Born Of Osiris dostal. Jejich produkce mi posloužila jako jakýsi bílý šum na zpracování předchozího zážitku. Pánové snad prominou. Poté přišla na řadu dvojice kapel, popř. interpretů, na které jsem upozorňoval výše. Portugalská black metalová mašina Gaerea na scénu vtrhla před pár lety a nestíhá sbírat superlativy na svůj unikátní pojem black metalu. Maskovaná parta spustila ubouchanou temnou vřavu, do které zpěvák Guilherme Henriques přidával své hluboce posazené vokály. Typický black metal to rozhodně není, skrývá se v něm spousta melodií, změny tempa i nálad. Show to byla působivá, to ano, ale ti, co ponožky měli stále na nohách, je asi kvůli Gaerea po areálu sbírat nemuseli.

Druhý experiment na závěr nás přenesl na druhou stranu hudebního spektra. Venezuelský skladatel a producent Zardonic otestoval žánrovou otevřenost i stav baterií všech přítomných. Vlastním jménem Federico Ágreda nám zpoza svého DJského pulku a své úžasně vypadající masky nabídl energický koktejl drum’n’bass, industriálního dubstepu a všemožných dalších forem elektronické muziky a světe div se, všichni coroví fanoušsci se dali do tance. Se Zardonicem jsme ze sebe vydali všechny zbylé zbytky energie a po celodenní metalové hostině se areál Fajtfestu na krátkou chvíli změnil v unikátní taneční párty. Abolutně úžasný závěr druhého dne.

Je skvělé, že si organizátoři troufnou do programu zařadit interprety a žánry, které nenosí nálepku hardcoru. Opět se prokázalo, že návštěvníci Fajtfestu jsou tolerantní nejen jako lidé, ale i jako hudební nadšenci. Věřím tomu, že pro mnohé Zardonic, popř. Gaerea patří mezi top koncerty celého festivalu. Za tohle opravdu klobouk dolů.


Závěrečný den opět vyhrál hardcore


Poslední den Fajtfestu byl pro mě tím nejslabším a v kombinaci s fyzickou i společenskou únavou jsem svůj pobyt na kopci bral trochu vlažně. Příjezd na kopec proběhl až v pozdějších odpoledních hodinách a z večerního programu jsem měl červeně zakroužkované jen dvě jména. Americké deathcorové blázny Attila a britské hardcorové Polar, se kterými jsem po jejich koncertě pořídil i rozhovor.

Death metaloví němci Necrotted se mi v aktuálním rozpoložení netrefili do vkusu a tak první celý koncert byl s americkými hardcorovými Unity TX. Generálku na tuto show jsme měli možnost zažít před pěti měsíci v Brně a představení na Fajtfestu proběhlo velmi podobně. Hardcore míchaný s rapem a nu-metalovými prvky byl zajímavý, ale slovník zpěváka Jaye Webstera bych nejradši vypípal. Rozumím, že macho řeči k jejich tvorbě zkrátka tak nějak patří, ale co je moc, to je moc. Tohle mi dojem z koncertu trochu znechutilo.

Ryze hardcoroví švédové Thrown na druhou stranu udělali pravý opak. Parta z hardcorem nepolíbeného koutu světa zněla velice svěže a měla líbivý repertorár. Jejich tvrdý hardcore jsem sice měl z větší části jen jako kulisu, rozhodně to ale bylo velmi příjemné pozadí. Jako by si vypůjčili melodickou death metalovou náladu od svých krajanů a převtělili ji do kousavých hardcorových vyhrávek a refrénů. Zpěvák Marcus Lundqvist disponuje velmi zajímavým hlasem, se kterým by svou kapelu mohl dostat poměrně daleko. Thrown jsou zbrusu novou kapelou a na kontě mají zatím jen EP „Extended Pain” a pár singlů. Jsem zvědavý, jak se jim povede dál.


Nechyběla americká one man show ani návrat oblíbených britů


Následoval další lehký žánrový experiment, který však nebyl tak do očí (uší) bijících, jak v případě předchozího večera. Americký interpret Sinizter kombinuje metal s trapem, hip-hopem a syntetizátory a patřil k těm zajímavějším bodům sobotního programu. Celou show na Fajtfestu si natáčel a i když se snažil seč mu síly stačili, odezva publika byla poměrně vlažná. Jeho kombinace rapu, samplů a metalu však byla poměrně zajímavá. Tedy do momentu, kdy se pustil do tradičnějších metalových skladeb. Jeho growly mi trošku rvaly uši a když zahrál cover „No Pity For A Coward” od Suicide Silence, všiml jsem si několika nesouhlasných pohledů. Každopádně šlo o zajímavou kombinaci stylů a žánrů.

Kdo styly příliš nemíchá, to jsou britští Polar. Populární hardcorová parta si Fajtův kopec oblíbila. Vždyť tu letos hráli již po čtvrté, čímž se nemůže pochlubit ani kdejaká tuzemská stálice. My za to však můžeme být vděční, jelikož Polar patří mezi to lepší, co evropská hardcorová scéna nabízí. Pánové za sebou mají divokých pár let, kdy proběhlo personální zemětřesení a na Fajtfest přijela zbrusu nová sestava, stále v čele s Adamem Woodfordem. Stará sestava ještě nahrála novinku „Everywhere, Everything”, která vyšla na začátku tohoto roku a z které zazněly pecky „Dissolve Me”, „Burn” nebo „Snakes of Eden”. I na nové desce se britové drží osvědčených praktik, kterými jsou úderné melodické sloky a hymnické, zpěvné refrény. To fungovalo i zde, ačkoliv to vokálně úplně nebylo ono. I Polar na Fajtfestu ukončovali evropské turné a je možné, že únava hlasivek, popř. nějaká jiná indispozice mohla hrát svou roli. To ale nechci polemizovat. Hitovky jako „Cradle”, „Black Days” nebo „Drive” zapůsobily skvěle, ať už to se zpěvem bylo jakkoliv.

Drtivou většinu koncertu Kublai Khan TX jsem propásl kvůli rozhovoru s Polar, ale těch pár minut, které jsem v jejich přítomnosti strávil, vypadaly velmi slibně. Publikum bylo rozdováděné od samého začátku a vypadalo to, že americký hardcore znovu funguje skvěle.


Kapely nenechaly fanoušky vydechnout


Druhou kapelou, na kterou jsem byl velmi zvědavý, byla deathcorová mašina Attila. Jejich koncert budil rozpaky během celého dne a důvodem byl plánovaný setlist. Attila poslední desku „Closure” vydali v roce 2021, ale nezahráli z ní ani notu. To samé platí o všech deskách kromě „About That Life” z roku 2013. Právě desetileté výročí této desky znamenalo, že nám ji zahráli celou. Je to kvalitní album, o tom žádná, ale očekávání byla trochu jiná. Každopádně to zpěvák Chris "Fronz" Fronzak zvládl naprosto bravurně. Je známý svými hlubokými growly i kulometnou kadencí, se kterou se prokousává svými texty a i díky tomu je Attila na deathcorové scéně velmi ceněná. Fronzak je i trošku magor a neustále publikum škádlil, že nechápe, proč se na festivalu nechtějí bavit a proč necrowdsurfují. Jeho ironické a sarkastické poznámky byly místy až příliš, ale fanoušci se mu přesto snažili vyhovět. Ani před jeho výzvami publikum rozhodně nebylo mrtvé, Fronzak měl asi trochu jiná očekávání. To říkám i proto, že když právě album „About That Life” označil za to nejlepší metalcorové album tohoto tisíciletí, mnoho přítomných se na sebe nechápavě podívalo. Ať si z nás dělal srandu nebo ne, Attila předvedla skvělou show a bez výčitků je označím jako druhou nejlepší kapelu festivalu. První místo je zamluvené.

Úplný závěr festivalu byl tradičně netradiční. Posledním interpretem na Monster stage byl interpret Bolehlav, který podobně jako minulý večer Zardonic osvěžil hardcorové fanoušky trochou neortodoxní elektroniky. Produkci čtrnáctého ročníku Fajtfestu uzavřel ve ski baru Fuxo se skupinou Korn SK, kde údajně hráli snad do svítání.

Festival Fajtfest nám roste před očima. Areál se zvětšil, zpestřila se nabídka občerstvení, merche i muziky. Přijela hvězda první velikosti The Ghost Inside, produkce byla opepřená kapelami jako Gaerea, Zardonic, Bolehlav nebo Sinizter a i příjezd vzácných hostů Born Of Osiris byl velký svátek. Program festivalu je pestrý, plný velkých jmen a doplněný vzorkem toho nejlepšího, co česká scéna nabízí. I Legends Day sklidil velký úspěch. Jméno Fajtfest křísí již polomrtvé kapely a láká ty největší hvězdy, aby okusili atmosféru na Fajtově kopci buď poprvé, nebo opakovaně, protože jednou to nikdy nestačí. Díky za skvělý prodloužený víkend a těšíme se na příští rok!

Top 5 kapel:

1. Born Of Osiris
2. Attila
3. Polar
4. The Ghost Inside
5. Chelsea Grin

Zdroj fotografií: Facebook festivalu Fajtfest



ZADEJTE KOMENTÁŘ



HUDEBNÍ ZPRÁVY
Na konci dubna přiletí mimozemšťané s britským přízvukem
18.04.

Na konci dubna přiletí mimozemšťané s britským přízvukem

V pátek 26. dubna v pražském klubu Bike Jesus a o den později v brněnském Kabinetu Múz budeme moci sledovat...


Hudba a tanec opět zaplní pražské ulice a náměstí
18.04.

Hudba a tanec opět zaplní pražské ulice a náměstí

Více než dvě desítky veřejných prostranství v centru i přilehlém okolí hlavního města opět po roce...


Chorobopop na novince nastavuje dvě tváře, postpunkovou a synthpopovou
18.04.

Chorobopop na novince nastavuje dvě tváře, postpunkovou a synthpopovou

Pod Radhoštěm stále vznikají jedny z nejzajímavějších nahrávek domácí nezávislé scény. Jedním z důkazů je...


První Máj je lásky čas. A mou láskou je core
18.04.

První Máj je lásky čas. A mou láskou je core

Do Prahy přijíždění Francouzi. Vytáhněte bílé vlajky a všechny kroasánty, kvíče a eklíry. Když si to tak vezmeme,...


Samu Haber bude mít svou českou premiéru v pražském Rock Café
17.04.

Samu Haber bude mít svou českou premiéru v pražském Rock Café

Sedmačtyřicetiletý zpěvák a skladatel Samu Haber je mistrem poprockových balad, někdejším frontmanem úspěšné...


» zobrazit více...


RECENZE
PRÁVĚ VYŠLO
Another Side of You
04.04.

Another Side of You

» Illumishade

Another Side of You je název druhého alba švýcarské rockmetalové...

PODPORUJEME NADĚJNÉ KAPELY



Víme, jak je těžké pro mladé ale zatím neznámé kapely prorazit do médií a tím získat nové fanoušky.


» Podporujeme nadějné kapely

» Zadání profilu interpreta

Hudební knihovna - NEWSLETTER

Chcete dostávat do vaší emailové schránky aktuální informace ze světa hudby? Přihlašte se k odběru newsletteru. Odběr můžete kdykoliv zrušit.

Přihlásit k odběru newsletteru