Atmosférické Nanebevstoupení umí Paradise Lost výstižně

Zmohutněli, zdrsněli, zpomalili i zrychlili, avšak hudebně především nezestárli, ba naopak! Jak nejlépe vystihnout novinku Ascension ostrovních doomařů Paradise Lost než skrze melancholicky tepající songy plné ponurých variací, které implikují začátek nadcházejícího podzimu? Serenáda tyranů, Ticho jako hrob, Polož věnec na svět. Ne, toto není lichotivý obraz smířlivého nového světa, který by si člověk zbožně přál, ale pomalu se hroutící obraz lidského života, který se již přes 30 let britští atmosférici snaží přiblížit svou „nakažlivě riffující" produkcí zviditelnit. Jejich hudební cesty sice vedly od chraplavých až brutálních deathmetalových počátků k depešáckému „hostování" – album Host zůstane (možná) nejpozitivnějším milníkem! -, leč s blížícím se co-videm se v druhém desetiletí tohoto století vydali opět hluboko do smutných doom (či sludge) metalových bažin s alby The Plague Within nebo Medusa, a z těch nehodlají v žádném případě vyplout. Důkazem budiž už minulá epicky pojatá nahrávka Obsidian z roku 2020 a úplně čerstvě vydaný kotouč Ascension. 

Když se dnes podíváte z okna ven, je tam dost ponuré, neutěšené deštivé počasí, bičující vítr a plíživá zima přinášející tmavé obrazy na zakalené obloze, přes které nepronikne žádný paprsek světla. Obrazy melancholie a nadcházejícího soumraku, které nemohou než znamenat neúprosnou podzimní depresi. Nenapadají mne jiná slova, která by příznačně vystihovala specifickou koláž hudebních tónů britských doomařů. Od prvních melodických riffů Grega MacKintoshe a hrubě chrčivém vokálu Nicka Holmese po krátkém intru ve skladbě Serpent on the Cross je zřejmé, že se kultovní kapela chce nořit zpět do podmanivého rauše prvních alb Lost Paradise a Gothic, které ale daleko překonává intenzivně vypiplaným zvukem a energickým nasazením. Nick skutečně nešetří hlasivky ani po 35 letech od doby, kdy skupina začala produkovat své temné, leč zvláštně přitažlivé atmosférické nálady, kterými na počátku 90. let spolutvořila se souputníky My Dying Bride a Anathema evropskou doom metalovou scénu. 

A i když je následující klipovka Tyrants Serenade spíše pomalejší a „oddechovější" písní, kde Nick střídá i jemnější polohy svého hlasu, celou desku po pozornějším poslechu tvoří promyšlená dramaturgie. Již ve třetí, mohutně zpomalené písni Salvation – výmluvný název a snad nejpomalejší kousek, co kdy skupina stvořila! – vytryskne po zvonech a havraním křiku do posluchačova ucha ponurý smutek, který přidusí skřípavě zakroucené kytary. Nickův murmur má brutální sílu, kterou jedině zjemňuje melodicky nastavená kytara, ale ještě ponuřejší je společně pojatý refrén, kde vokalista naopak překvapí čistým hlasem. 

Kapela prvními písněmi nezačala více „brutálně přitažlivě", než kdy předtím. Obyčejného smrtelníka může napadnout jen symbolika vykoupení v očistném náboženském duchu. Když se zadíváte na obal desky, je to nabíledni. 

Singlová eskapáda Silence like the Grave, kterou skupina album předesílala do éteru už na začátku léta, je pak nekompromisní riffová masáž. Nickův zpěv opět exceluje v rozmanitých polohách, kytary atmosféricky kvílí a nezbývá, než se pohroužit do kroutivých riffů Grega a Arona, ze kterých se nedá vycouvat. PL totiž pokračují v doslovné symbolice svého „ztraceného ráje" nebo spíše kreslí opět po svém obraz tragicky odcházejícího světa, který halí šeď, melancholie a k tomu strunné tóny s folkovými aranžemi. Toť náplň civilně pojaté Lay a Wreath Upon the World, kde zazní svůdná kombinace ženského vokálu a bicích. 

Paradise Lost mají moc omotat vnitřní náladu lidského jedince do klubka temných emocí, ze kterých není cesta zpět na světlo. Pilovali novou fošnu dlouhých 5 let od velebeného klenotu Obsidian, jež tehdy překvapil v propukající co-vidové hysterii. Na Ascension je ale i cítit návaznost na nejlepší a intenzivní momenty z druhého desetiletí 21. století, kdy kapela vydávala ponuré, avšak osobitě tvrdé desky jako The Plague nebo Tragic Idol, přitom však nezapomínají na „odpichovější" gotické tempo poloviny devadesátek, příkladem budiž song Diluvium. Vyhráli si s detaily každého songu, což je mistrně slyšet v druhé polovině desky, a to už od písně Savage Days. Tahle progresivní hymna s čistě vyslovenými lyrics a překrásným atmosférickým sólem je černým koněm celého alba, možná nejsilnějším songem, co kdy PL zkomponovali. Vystavění pocitů kolem každé písně by mohlo toto ohlédnutí natáhnout do nečekaných rozměrů, takovou sílu „Nanebevstoupení" skutečně má. 

V Sirens zazní velmi překvapivé metallicovské nálady z 90. let! Jakoby ožil neo-thrashový esprit oné doby, navazuje na něj i následný melodický klenot Deceivers, který se však žene kupředu jako nejrychlejší fláky z kultovního alba Icon, ale klávesové aranže mu navíc vytvářejí omamný zvukový hábit, do kterého se hroužím a jen si přeji dočkat se slibovaného nanebevstoupení. Píseň The Precipice pokračuje v serenádě doomových hymen, které zůstanou v smutnícím světě jako jedinečné monolity. Toto je „Ztracený ráj". Chorálové intro This Stark Town sice zazní jen krátce, což je škoda, ale koláž melodických riffů, která následuje, rozsévá další skrumáž melancholie, kterou chci podlehnout. Pozor, toto není nihilismus, leč atmosférická přitažlivost umného gotického doom metalu zůstat v tichu jako poslední svědek odcházejícího světa. 

Chtěl bych v něm však obejmout zárodek života, o kterém Nick a spol. pějí ve finálním opusu A Life Unknown. Zpívají o oběti, kterou bychom měli procítit. Jedině přes oběť vnitřního odproštění se od mediálních hrůz jsme schopni dojít do nového stavu bytí, jimiž je ono „nanebevstoupení". Naléhavost poslední písně, kde mocně a symbolicky tepou bicí – žel odejitého bubeníka Guida , je intenzivní. Každý z nás bude muset učinit svou osobní oběť. Tohle je vyčerpávající zpověď, která vyžaduje posluchačovu pozornost a plné vnímání. Ascension je v tomto smyslu doslova naplněním epického poselství anglického barokního básníka Johna Miltona, podle kterého se halifaxská pětice při svém vzniku pojmenovala. 

 

Paradise Lost pro mne nahráli nejsilnější desku v tomto tisíciletí a my jim to můžeme uvěřit i naživo dnes při koncertu v pražské Akropoli!