Poklady Ztraceného ráje: Dračí časy melodicky (za)bouří i po 30 letech!

Letošní rok je přímo nabitý výročními edicemi zásadních metalových alb 90. let a v příjemném nostalgickém vzpomínání nelze zapomenout ani na hudební klenot Draconian Times od britských Paradise Lost. Ikoničtí zástupci goth/doom metalové produkce jsou již přes tři desítky legendou, kterou netřeba fanouškům žánru ani dlouze představovat. V HK jsme o nich psali před 3 lety, když proběhl jejich úspěšný koncert v plzeňské Šeříkovce, předloni pak vystoupili v pražském MeetFactory, kde představili největší hity z jejich čtvrtého alba Icon, které tehdy oslavilo 30let. 

Ani letošní podzim se naše metropole neobejde bez jejich posmutnělé, leč intenzivně atmosférické nálože, ve které bude jistojistě prostor i pro mnoho „dračích songů", kterými se na podzim roku 95 v plné parádě uvedli metalovému kolbišti. Epická a pianovým intrem okořeněná skladba Enchantment, kterou páté album začíná, tehdy uváděla téměř každý koncert. Ostrovní kvintet se na dračím albu na sklonku roku 1995 dobral svého vrcholného zvukového kabátu, dalo by se říci, nejpompéznějšího ve svém tehdejším doom-gothickém vývoji. To, že o dva roky později začali experimentovat s elektronikou ve stylu Depeche Mode, ponechme zde bez komentáře. 

V porovnání s předchozími nahrávkami je na celé desce Draconian Times cítit celková uhlazenost a vytříbené aranže včetně kláves jen dotvářejí skvělý pocit. Při tom ale kapela nezapomíná na intenzivní hudební projev po všech stránkách; ve Forever Failure, jednom ze stěžejních singlů se Nickův vokál procítěně pouští do silných výšek, jsou tady třeba i akustické party a nahraný hlas Charlieho Mansona, nechvalně proslulého sériového vraha. Hned za ni přichází jedna z nejtvrdších gotických riffáren, Once Solemn, co kapela kdy nahrála. Vkusné melodické sólo Grega MackIntoshe je pak samozřejmostí. 

 

Paradise Lost navazují v náladotvornosti na předchozí nahrávky. Právě výše zmiňované songy svým svižným tempem nechávají vzpomenout třeba na hit Mortals Watch the Day nebo i As I Die. Částečně se vymaňují z pomalého doomového výrazu. Vokál Nicka Holmese doznal přirozených změn, už nechraptí jako na prvních albech, kde nechal vládnout ještě svůj pořádný murmur, na DT zní civilně až zajímavě neuchopitelně, třeba v Shadowkings se jeho polohy často mění. Chvílemi jakoby ledabyle odříkává slova, ale najednou táhne do výšek a přitom ho doprovází lahodná melodická kytarová linka. Právě výrazná melodičnost a souhra je nejvýraznějším prvkem, kterého si pozorný posluchač nemůže nevšimnout. Slyšte klenot Elusive Care uprostřed celého alba. 

Špičkovými strunnými linkami i stavbou se hned za ní pyšní Yearn for Change, kde bouří výrazný melodický motiv i překvapivé sborové party. Jak to tak bývá ty nejsilnější skladby si skupina připravila na konec desky. PL nezapomínají ani na bicmena…, jehož bicí se v příjemné baskytarové symbióze překvapivě objevují na začátku skladby Hands of Reason. Nickův hlas zní opět v několika pasážích tak ledabyle, jako by mu na zpěvu nezáleželo, ale asi to byl záměr, protože hned na to se do hlasivek mocně opře a dramaturgii skladby nakopne dopředu.V I See Your Face jsou v aranžích zaslechnutelné housle, ale jen decentně, protože tady opět vládne naléhavost Nickova hlasu a melodická linka Gregoryho kytary. Album ve své době re-masteroval věhlasný producent Jens Bogren, a když si ho poslechnete několikrát, budete překvapeni, jak vkusně je melodičnost nově zaaranžovaná. 

Jestliže předešlé desky končily rychlými skladbami, např. As I Die na Shades of God, tak „Dračí časy" končí tahavým melodickým kouskem Jaded, kde vyčnívá jak tesklivý hlas Nicka, tak vytažená kytarová melodika. Tohle byl vrchol melodického doomu uprostřed 90. let, kdy se lámalo hudební ovzduší a pomalu nastoupila vlna alternativy a experimentátorství. Tomu se, jak jsem už avizoval v profilu, nevyhnul britský kvintet v nadcházejícím albu One Second, to je však jiný příběh. Dnes ještě závěrem špičkový cover od The Sisters of Mercy Walk Away, který ostrovní parta umístila jako parádní gotický bonus na tohle legendární album. 

Fanoušci ikonické skupiny se už teď mohou sázet, kolik písní z 30letého milníku zazní na říjnovém koncertu v Praze. Budou chtít Paradise Lost více slavit anebo raději představí i čerstvé (a jedním slovem našlapané) songy Serpent on the Cross a Silence like a Grave, které se letos objevily v éteru jako předzvěst nové řadovky? Znalci samozřejmě vědí, že nové, již sedmnácté studiové album Ascension vyjde 19.9.2025. Podle feelingu vydaných singlů je rozhodně na co se těšit!