In Flames jsou jednou z nejstabilnějších metalových kapel na scéně. Tedy alespoň co se týče pravidelného koncertování a tvorby nové hudby. Vždyť v jejich téměř třicetileté historii nikdy nebyla pauza mezi studiovými deskami delší než tři roky. I oni se však ocitli pod palbou kritiky zejména kvůli nejnovější desce „I, The Mask” a do jisté míry už po vydání předchozí „Battles” v roce 2016. In Flames se stále drží vysoko na poli melodického death metalu, nicméně zmíněné desky zachycují kapelu na více alternativní vlně, kterou někteří fanoušci těžce nesou. Každá byť jen nepatrná změna stylu je zkrátka palčivým tématem prakticky u každého autora a neplatí to nutně jen v hudbě. Každopádně živá vystoupení In Flames jsou vždy silným zážitkem, který ve finále přesvědčí všechny.

In Flames je kapela ze staré školy a navzdory všem dostupným technologiím nemají potřebu ze svých koncertů dělat cirkus. Na pódiu měli jen plachtu s názvem kapely a nechali mluvit své nástroje. Bezchybným nástrojem byly i hlasivky zpěváka Anderse Fridéna. Charakteristický hlas, který se nezměnil ať už se kapela stylově uchýlila k čemukoliv a který bezpečně poznáte. Už v úvodních písních „Voices”, „Everything’s Gone” nebo „Pinball Map” bylo zřetelné, že v tomto ohledu se není čeho bát. Z aktuální desky dále zazněly „Follow Me”, „Burn” „Deep Inside” a „Call My Name” a rozdíl od starších „Where The Dead Ships Dwell” (2011), „Monsters in a Ball Room” (2014) nebo „Leeches” (2006) byl opravdu sotva rozpoznatelný. Pochválit musím vynikající zvuk, který každé kytarové sólo vytlačil do popředí, hlas nebyl nijak utlačován a bicí nepřehlušovaly všechno ostatní. Po technické stránce tedy vše v pořádku a co se individuálních výkonů týče, není rovněž co vytknout. Pánové byli v dobré náladě, dělali si srandu sami ze sebe a snažili se vtáhnout publikum do děje. Přestože headlinerem druhého dne byli až o hodinu později Rudimental, In Flames přilákali velkou spoustu fanoušků a medaili za nejlepší večerní kapelu britské elektronické partě ukradli.

Přesto bych jednu věc vytkl. Může to být jen můj osobní pocit, ale na jinak skvělé show to zanechalo kaňku. Zpěvák Anders Fridén byl evidentně lehce posilněný alkoholem, na čemž není nic špatného, pakliže to neovlivní kvalitu jeho výkonu. Nicméně v průběhu koncertu propagoval nové album „I, the Mask” a jeho proslov mi připadal až příliš arogantní. Arogance a egoismum je něco, co k In Flames prostě nepatří a nevyznělo to vůbec dobře, i když jim samozřejmě nikdo nemůže upřít jejich postavení na hudební scéně. Prohlášení "Vykašlete se na školu a celý den poslouchejte In Flames! Nebo raději ne, ještě byste školu nedodělali a skončili jako my. Cestovali byste po světě, chlastali pivo a hráli heavy metal. To přece nikdo z vás nechce”. Jsem si jistý, že to bylo myšleno v žertu a nechtěl působit nafoukaně, ale šibalský úsměv, který si vyměnil s kytaristou Björnem Gelottem mě nechal na pochybách. Zvláště když vzápětí odehráli „The Truth”, „I am Above” o šikaně a závěrečnou „The End”, kde tvrdí jak hledají cestu zpátky ke skromným kořenům. Na druhou stranu vyjádřili vřelé díky za letitou podporu a fakt, že jsou tam kde jsou jen kvůli fanouškům. Nebudu z toho dělat velkou vědu. 

Dalšími zástupci "starých” In Flames byly vynikající kousky „Colony”, „Cloud Connected” a melancholická „The Chosen Pessimist”, kdy se pódium zahalilo do tmy a kouře. Naživo zazněla i nová skladba „(This Is Our) House”, kterou zlí jazykové označují za vůbec nejhorší song v historii kapely. Tato píseň je určitě jiná a na jinak solidní desce působí trochu jako pěst na oko. Tady bych s rejpaly do jisté míry souhlasil. In Flames na Rock for People předvedli kvalitní výkon s mnoha silnými momenty, do hodiny a půl vměstnali úctyhodných 19 skladeb a odcházeli za uznalého potlesku. Koncert pravděpodobně nebude patřit mezi highlighty letošního ročníku i kvůli tomu, že nebyl tak "navoněný” a pompézní, nicméně In Flames určitě ostudu švédskému metalu neudělali.

Autoři fotografií: Markéta Langová, Petr Klapper