Bring Me the Horizon na festivalu Rock for People

David Malý, 09. 07. 2019

Bring Me the Horizon aktuálně patří mezi nejžádanější kapely na světě a tak je nutné pochválit organizátory, že takto velkou rybu chytili do svých sítí a přivezli je jako hlavní chod oslav pětadvaceti let Rock for People. V jistém smyslu je kapela na vrcholu kariéry a to nejen proto, že se o ní mluví a píše více než o celé britské královské rodině. S přihlédnutím na jejich minulost je obdivuhodné, jakého statusu dosáhli. A to nejen proto, že jejich skladby hraje i největší tuzemské rádio Evropa 2. Dnešní Bring Me the Horizon sebou přináší mnoho rozporuplných názorů a o jejich aktuální formě a aktuální desce „Amo” se vedly diskuze delší než je trvání celého festivalu. Materiálu je dostatek na sepsání deseti knih a výsledek by se nezměnil. V prvé řadě je potřeba udělat v kariéře BMTH tlustou čáru v roce 2012 (pro ty nejtolerantnější pak v roce 2014) a dívat se na muziku kapely střízlivým okem. Protože střízlivé oko (resp. ucho) by mělo považovat novou desku „Amo” jako velmi kvalitní album. Takto kvalitní a širokou paletu žánrových fúzí na jedné desce byste hledali dlouho. Je jasné, že koncertu Bring Me the Horizon v roce 2019 předcházela velmi přísná očekávání a ruku na srdce, i obavy. Takže jak koncert dopadl? No, záleží co od kapely očekáváte. Je totiž potřeba se na výkon dívat ze dvou úhlů. A to sice jestli si jdete kapelu poslechnout a nebo se jdete na koncert podívat.

Z ošklivého káčátka pyšný páv

Bring Me the Horizon vyrazili na turné s velkolepou produkcí. Nechyběla obří velkoplošná obrazovka se schodištěm, maskované tanečnice s plamenomety a kouřomety a působivá vizuální projekce. Kapela ukazuje, že svou novou image a styl chce prodat za každou cenu a hodlá zapojit co nejvíce vašich smyslů. To se jim povedlo na výbornou. Úvodní singl „Mantra” rozsvítil obrazovku s textem písně, aby nedejbože nezůstal někdo potichu a výbuch emocí na sebe nenechal dlouho čekat. Bohužel už při první skladbě bylo znát, že to nebude úplně ono.

Zpěvák Oliver Sykes je v mnoha komunitách hudební ikonou a nikdo nemůže nikomu vyčítat, že na něm chce člověk oči nechat. Sám Oliver, resp. jeho kapela se tomu patrně chce stůj co stůj vyhnout. Jinak si nedokážu vysvětlit tolik efektů a vizuálních rysů, které byly k vidění. Nechcete sledovat zpěváka? Můžete si vybrat mezi choreografií tanečnic na plošině, můžete hypnotizovat obrazovku (kde se tedy zpěvákův obličej objevoval poměrně často), můžete sledovat poker face slečen s plamenomety. No a nebo se můžete dívat i na ostatní členy kapely, že ano.

Rozptýlení během koncertu bylo tolik a všemožné efekty byly takovým trnem v oku, že na kvalitu zpěvu by se soustředil snad jen blázen. Při následující „Avalanche” se na nás z obrazovky valily tuny virtuálního sněhu, skladbu „The House of Wolves” zase doprovázel hrůzně vyhlížející vlk a při „Medicine” jsme si mohli připomenout fantastický videoklip. Oliverovi slouží ke cti, že koncert neodflákl alespoň co se týče aktivity na pódiu. S publikem se snažil navazovat kontakt, běhal po pódiu a vypadal, že se baví, ačkoliv bývá zvyklý na ještě početnější publikum. Dokonce nechal zpívat i fanoušky v prvních řadách. To všechno se však negativně podepsalo na jeho výkonu.

Jak je důležité míti Jordana

Čerstvá novinka „Amo” pochopitelně obstarala většinu setlistu. Sekundovaly jí „That’s the Spirit” (2015) a „Sempiternal” (2013). Za předchozími deskami už Bring Me the Horizon téměř jistě spálili všechny mosty. Produkce byla vytvořená tak, aby koncert vypadal "hezky”. Výkon zpěváka byl druhořadý a není tajemstvím, že z jeho vokální prezentace už fanouškům čelist k zemi nespadne. Vokály tak většinou ochotně obstaralo publikum, playback a důkladně si zazpíval také klávesák Jordan Fish. Oliver starší skladby zkrátka už odkřičet nezvládne a zbylé vokální party dává dohromady zbytek kapely, zejména pak Fish. Nevím, zda to byl záměr kameramanů a nebo přímý povel od kapely, ale detailní záběr kamer na Olivera při zpěvu takřka neexistoval.

Největší zásluha na dobré show má tedy opět velkoplošná obrazovka. V průběhu „Wonderful Life” se na nás z obrazovky "usmíval” sám Dani Filth, výborné efekty management vytvořil pro elektronickou „Nihilist Blues” a příjemnou atmosféru měla i balada „Follow You”. Koncertu nechyběla dynamika a drive. Bylo zábavné sledovat dění na pódiu a všechno okolo. Headliner festivalu však vše vsadil na element zábavy a potlačil hudební stránku celé věci, což je pro mě pořád ještě prvořadý prvek živého koncertu. Snad jen přídavek v podobě „Drown” a „Throne” měl snesitelnou úroveň. Konfety, blikající obrazovky a šlehající ohně však bezprostředně vystřídala nepříjemná pachuť.

Bring Me the Horizon předvedli moderní audiovizuální show, která musela lahodit každému, kdo si chce poslechnout a zahulákat své oblíbené skladby. Jsem si jistý, že na koncert Bring Me the Horizon se bude vzpomínat se superlativy, avšak je potřeba si uvědomit, že koncert není o tom, jak vypadá pódium. Koncert má být především o kvalitním hudebních výkonu a ten si britská hvězda nepřivezla.