Jak se z písničkářky Radůzy stala frontmanka plnohodnotné kapely

Recenze na desky Radůzy píšu často a rád. Vlastně již od dob její demokazety Blues?, kterou mi někdy v polovině 90. let posílal Olda Šíma z Black Pointu. A i když se ve svých článcích nerad opakuji, od té doby jsou Radůziny recenze plné přehozených výhybek, nečekaných překvapení a zásadních obratů. Každá její nahrávka je totiž jiná, originální, nezaměnitelná a přesně to platí i o novince Gaia.   



Oproti předešlým albům působí Gaia zemitěji, koncepčněji, experimentálněji, celistvěji. Opět je to zřejmě dáno aktuálními životními pocity a duševním rozpoložením písničkářky a možná i tím, že vůbec poprvé psala Radůza písničky přímo pro kapelu. To naznačuje již úvodní jemnější šanson Gaia, kde se kromě ústředního klavíru prosazují především smyčce.    

Z písničkářky frontmanka

Naplno tato skutečnost vyplyne v druhé, temperamentnější skladbě Nomádský stan. Dynamický, vnitřně bohatý, nápaditě zaranžovaný song. To už není Radůza a její doprovodná skupina, ale plnohodnotná kapela s výraznou frontmankou Radůzou. Její hlas sice zůstává dominantní, dělá s ním psí kusy, ale instrumentální složka je rovnocenná. Následující křehčí píseň Tulák po hvězdách je pak už vyloženě kapelní záležitostí s propracovanými aranžemi a delšími, moc zajímavými instrumentálními pasážemi.    



Další silná skladba, úderný retro song Skalák, opěvuje odvahu horolezců. V písni Tenhle svět není jen pro silný se poprvé (a naposledy) dostává do popředí sólová harmonika, dříve pro Radůzu tak typický nástroj. A text: „Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný/stvořen byl pro všechny ztracený duše/a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní/a ne to, jak rychle jsi ji ušel," by mohl být ústředním mottem desky.    

Lepší poslouchat než popisovat

Každá písnička by si zasloužila samostatný odstavec, natolik jsou zásadní, ale lepší je poslouchat. Tak jen stručně, až mystický zážitek přináší Babylónská věž, kde pevný, plný, vypjatý Radůzin zpěv výborně ladí se zpěvem Anety Langerové. Lehčí, vzdušnější Duhový drak staví na otevřenosti, silné melodii a opět skvělé souhře celé kapely.    

Syrovější Amulet představuje návrat ke kořenům, k základním zvykům a hodnotám. A Radůza míří svým zpěvem až do jazzových vod. Přehlednější Poslední cestující naopak čerpá ze současnosti, směřuje domů, jenže dveře už jsou pryč. A znovu Radůzin zpěv bere dech.    



Přes bojovnou, vygradovanou skladbu Rytíř v papírové zbroji se blížíme k závěrečným dvěma lahůdkám. Intimní, na klavíru vystavěná balada Ptáče dojímá a nenásilně nutí k zamyšlení. „Miluj mě, vždyť nevíš lásko, jak dlouho ještě budem žít." A romantická, mírně patetická skladba Tenkrát v ráji nápaditě a hlavně věrohodně propojuje smutek s nadějí.     

Mnohovrstevnaté, nikoli však neproniknutelné

Jak již bylo uvedeno, na albu Gaia vystoupila kapela z písničkářčina stínu. I se zpěvačkou a multiinstrumentalistkou Radůzou tvoří jeden skvěle sehraný a invenční celek, ostatně o mistrovství pánů Štěpánka, Landštofa a Cidlinského jsem psal již v recenzi Johannese Benze. Navíc si lidsky skvěle sedli, i to je z alba patrné.     

Radůza jako skladatelka, textařka i zpěvačka zraje jako víno. O jejích melodiích, textech i zpěvu platí, že jsou pestré, emocionálně silné, mnohovrstevnaté, nikoli však neproniknutelné. Radůza má mimořádný talent nadchnout jak lidi, kteří hudbu chtějí hlavně poslouchat, tak ty, kteří o ní přemýšlí a hledají v ní něco více. A to si ještě může dovolit všechny ty své přehozené výhybky a zásadní obraty. To dokáže jen málokdo.
Foto: Alena Hrbková