Kam Andělové chodí spát

Radůza, toť pojem v písničkářském světě. Výrazná osobnost českého chansonu, folku, hospodské či pouliční písně i vážnější tvorby již mnoho let působí na hudební scéně a má na svém kontě šest dlouhohrajících alb. Když přeci jen zůstaneme u pojmu písničkářka, nebude daleko od věci si připomenout, že začínala s kytarou na ulici a bez ohledu na škatulky prostě rozdávala lidem radost. Od té doby, co jí Zuzana Navarová pomohla vystoupat na větší pódia po bok zaběhnutých osobností hudebního světa, uplynulo dalších pár let, v nichž si mimo jiné stačila doplnit vzdělání na pražské konzervatoři. To se psal rok 2001 a byl tu nejvyšší čas vydat dlouhohrající desku a začít rozviřovat vody českého populárního folku v té době vedeného Jarkem Nohavicou. Rodila se další hvězda, která nabízela velmi originální, kvalitní a zároveň běžné veřejnosti blízkou tvorbu. Dokázala oslovit kotlíkáře i člověka městského typu, tak byla a je její tvorba za srdce beroucí.

Opus akordeonový

Už první album je složeno ze skupin písní, které se odlišovaly svou náladou. Jednak tomu napomáhalo střídání kytary a akordeonu a už tenkrát měla Radůza potřebu dostat ze sebe směsici různých nálad. Samozřejmě typické jsou na akordeon hrané chansony, které si lidé s Radůzou tak rádi zpívají. Sám akordeon, jakoby vytvářel mlhu v Dnes v noci nad světy, kde za branami ospalého půlnočního města bují rej zábavy nadpřirozených bytostí, které si odskočily se pobavit, než se vytratí s probouzející se jitřenkou. To už bude Ráno a za oknem ještě zakrytým závěsem jednoho domu plane jedinečná a neopakovatelná touha. Jakmile se město plně probudí, tak za brouzdání tramvají Nahoru, Dolu „Dva dědci na chodníku, kouřejí ameriku". Jenže! Všechno Jednou to pomine, „dobrý, zlý, jen my ne."

Navozovat náladu osudovosti, to Radůza velmi dobře umí, až člověku mrazí

Opus kytarový

S kytarou éter jakoby prořídne, zasníme se, zadíváme do dálky. Půjdeme se projít, třeba Cestou do Jenkovic. „Čápi z komína od cihelny" už zlidověli, „asi jsou nesmrtelný". Noční Autobus pluje městem a jsou mu lhostejné starosti jeho pasažérů. Jeho úkolem je plynout řekou lemovanou chodníky. Ani „ručičky na hodinkách" se nehodlají zastavit. Autobus dojede pouze na konečnou na předměstí, my ale můžeme jet s Radůzinou veselou písní až Do Afriky a to za přispění dětských hlasů. Jenže, vraťme se zpět. Z horoucí Afriky do naší zimy. Leden je leden „a vítr střechy holí" a netrpí žádným slitováním nad starostmi jedný opuštěný holky na konečný tramvaji číslo pět. V Tracyho tygr si užijeme plnou náruč vášně. Sedím tiše je takovou kombinací zasněných nálad a chansonu. V kavárně si mícháte obsah šálku a za okny po ulici proudí postavy tam a zpět za svými cíly. Vy však máte toho svého brouka ukrytého v hlavě a ne a ne ho dostat ven.

,,Čápi" už zlidověli, se zpěvem vypomohla Zuzana Navarová

Opus klavírní

O vyzrálosti prvotiny hovoří fakt, že ji Radůza povýšila nad normální písničkové album tím, že zařadila např. skladby doprovázené klavírem. Nenechte se ze začátku zmást Lišákem. Není to samoúčelná variace na umění. Jen skromně rozehrává dramatické obrazy v našich myslích. Jakoby právě tady vyplouvalo na povrch skutečné kouzlo zpěvaččina hlasového umění. Je to vykřičník. Nebudou se zpívat jen popěvky na ulicích. Bílá hlína pak obrovskou silou vzdoruje. Překonává odpor nečasu, nemůže přestat.

Výlev o bolesti, jak to umí jen Radůza, Co mě to bolí, to je trochu jiná tvář akordeonu. Opravdu krásné zbarvení hlasu najdeme ve Svítí slunko, svítí. Kdo rád rozjímá, jistě vezme za vděk skladbou Stojí kámen, stojí. Na konec zbývá titulní píseň. Ta navozuje pocit lidovosti. I to je tvář Radůzy.

Jak lze záplavu fotonů přeměnit do zvukové podoby

To, že Radůza s vydáním prvního alba nepospíchala, je jen dobře. Andělové z nebe nejsou žádnou prvotinou na zkoušku, ale naopak se od pozdější tvorby nijak kvalitativně ani žánrově výrazně neliší. I díky produkci samotné Zuzany Navarové oplývá precizností. Album je zpěvné i rozjímavé a tak byl položen základ jedné významné epoše v dějinách českého folku. Podařilo se to, o co se tak častokrát marně snaží jiní, i rádoby, umělci v šoubyznysu. Zaujmout širokou masu a pevně si jí připoutat k sobě. Posluchači visí na rtech zpěvačky a lační po dalších rýmech. Tady v tom případě to nelze přisuzovat komerční podpoře či populismu. Radůza je opravdová, je jedna z nás a přesto tak daleko před námi.