Bowieho album Toy uvázlo v mezičase

Posmrtně vydané studiové album Toy Davida Bowieho debutovalo na pátém místě britského albového žebříčku a jeho komerční úspěch dokazuje, že zpěvák a průkopník nových hudebních trendů i nadále zůstává pro řadu fanoušků ikonou. Deska je přitom oprášeným pokladem, který ležel v archivech od roku 2000, kdy Bowie nahrál od července do října v New Yorku reedici vlastních písní z let 1964 až 1971 a spolu s nimi i několik nových skladeb.  

Na projektu se tehdy vedle něj podíleli Mark Plati (kytara, basová kytara), Earl Slick (kytara), Gail Ann Dorsey (basová kytara), Mike Garson (klávesy) a Sterling Campbell (bicí). S předělávkami vypomáhali také Lisa Germano (mandolína a akordeon), Gerry Leonard (kytara), Cuong Vu (trumpeta) a doprovodní vokalisté. Dvanáct nahraných písní chtěl Bowie vydat v březnu 2001. Kvůli finančním potížím EMI/Virgin musel být však záměr odložen, což Davida hluboce zasáhlo, vedlo k odchodu z vydavatelství a okamžitému zahájení prací na dalším albu Heathen (2002) pod vlastní značkou ISO Records. Podepsal zároveň novou smlouvu s Columbia Records. 

Dvě předělávky z původně nahraných skladeb skončily na této desce, zbývající pak rotovaly jako B-strany singlů či jako bonusy jiných elpíček, dvě se objevily také na kompilaci Nothing Has Changed (2014). Hrubé mixy všech písní především ale unikly v roce 2011 na internet, což upoutalo pozornost médií a přimělo později firmu Warner Bros. koupit za 250 milionů dolarů práva na kompletní katalog písní Davida Bowieho včetně Toy, jež se nyní stalo pod názvem Leak 2011 součástí luxusního boxu čtyř CD Brilliant Adventure. 

Jestliže porovnáme Bowieho nahrávky ze šedesátých let s novějšími verzemi, zjistíme, že se vokálně posunul a jeho okouzlující baryton je zde jedinečný. Nahrávka zní přitom lehce a tu a tam se zatřpytí nějakým skvostem, který byl konečně vybroušen k dokonalosti. Ať už jde o singl z roku 1965 You've Got a Habit of Leaving, o rok mladší zádumčivou The London Boys či podmanivou Shadow Man, která patří k vrcholům alba, jemuž však chybí moment překvapení. Možná proto, že uvázlo v mezičase a je zřejmým tvůrčím mezistupněm mezi předchozím a dalším albem.   

Stalo se však Bowieho 35. albem v Top 10 ve Spojeném království a bez ohledu na nálepku „album duchů", kterou mu dal zpěvákův dlouholetý producent Tony Visconti, je přinejmenším vzrušující zaposlouchat se do poselství avantgardního umělce, jenž nám chtěl ukázat, jak nadaným a zároveň přehlíženým byl zelenáčem v začátcích své kariéry, ale zůstal nevyslyšen.