Zrní v Madridu experimentovalo a vznikla tak krásně Jiskřící deska

Skupina Zrní se letos vrátila s novým, v pořadí pátým studiovým materiálem. To od posledního výtvoru Následuj kojota dělí tři roky. Jiskřící vznikla během čtrnáctidenního působení ve španělském Madridu a tuto dobu kladenská kapela využila na jedničku. Album už předem bylo jedním z těch nejočekávanějších na tuzemské hudební scéně a svá očekávání dokázalo s přehledem naplnit.

Hned od začátku je slyšet, že se kapela ničeho nebojí a i nadále se snaží svůj zvuk vyvíjet novými směry a nezahálet tak na jednom, sic přijemném místě. Opět více a více do jejich tvorby promlouvá elektronika. Hlavními tématy alba jsou krize a především také způsoby, jak se z nich dostat a těšit se z dob budoucích.

Hned první skladba Před náma nabízí vše, co je na Zrní tak krásné a okouzlující. Kromě magické melodie a je to však i nový obal jejich hudby, kterému právě "umělé zvuky" dominují. Krásně ji však podkreslují housle, díky nimž je skladba jedním velkým dramatem o strachu. Se zvukem kapele kromě mága Ondřeje Ježka pomáhal také Jonatán Pastirčák a společně se jim podařilo vytěžit ze spolupráce maximum.



Kromě strachu z dnešní podoby světa je albem slyšet i vzpomínka na úmrtí dvou legend, Cohena a Bowieho. Deska je to velmi barevná, rockovější tvář kapely ukáže Jiskřící bůh láska jest, kde si členové pořádně šáhnou do strun a propojí novou digitální a starou nástrojovou techniku. Naopak je slyšet i beatbox, v netradičně, jak hudebně, tak textově provedené skladbě Igor Pelech.

Největší experiment však je skladba Někde tam venku, která využije hned několik jak živých, tak virtuálních nástrojů a stvoří tak další neuvěřitelnou kompozici. Textově je to však asi nejslabší kousek nejen Jiskřící desky. Naprosté zvolnění přijde s akustickou Deadman, která se na albu vymyká i svojí délkou necelých dvou minut. Mezi to nejlepší kromě úvodu a Jiskřící bůh láska jest patří i druhá jiskřící - raketa TOTO.

Experiment se povedl. Jiskřící je opět deskou, která upevní postavení Zrní a dokonce ho i vylepší. Po skvělých Následuj kojota a Soundtrack ke konci světa je tu další opus, tentokrát více autobiografický, více elektronický, více experimentálnější než kdy předtím, přesto je to stále to Zrní, které dělá svojí hudbou velkou radost.