Nebeský klid představuje dosud nejbarevnější album kapely Zrní

Kapela Zrní byla vždycky výborná, svá, originální, ale před tím, co předvádí na novince Nebeský klid, nezbývá než smeknout. Tak pestrou, vyzrálou a ve všech směrech dotaženou nahrávku s tolika silnými momenty jsem už dlouho neslyšel. Zrní přichází s mimořádnou deskou.  

Název alba si lze vykládat různě. Možná odkazuje na smutně proslulé náměstí Nebeského klidu v Pekingu (skladba 3 minuty před východem slunce), nebo naznačuje, jak tohoto blaženého stavu dosáhnout. Těžko říct, každopádně na desce moc klidu nenajdete. Její poslech je spíše nesmírně dobrodružnou jízdou, protože nikdy nevíte (a to ani při opakovaných posleších), čím vás kladenští rodáci překvapí. A to jak v oblasti hudby, tak zvuků, textů, aranží či produkce.  

Všechny písně jsou založené na velice silné, autentické atmosféře, mnohé jsou posmutnělé, dojemné, nikoli však patetické. Některé vyznívají experimentálněji, alternativněji, ale třeba melodické Neposlušnost, Poletíme spolu na bílém koni či Trest jsou jasnými vstřícnými hitovkami, které by z fleku mohla a snad i budou hrát rádia.  

Výše zmíněná Neposlušnost je tedy jednoznačným hitem, úderným, chytlavým, hravým, energickým, rytmicky vstřícným a veselým, který nápaditě kombinuje elektroniku s klasickými nástroji. Píseň představuje zajímavý pohled mládí na náš zbytečně složitý, nemocný svět, skvěle funguje i Dětský sbor Beznot. Na silné náladě je vystavěná rozvolněnější, jemnější skladba Dneska už na horu nevylezu, není to potřeba, v níž na dramatičnosti přidávají samply. Ač téměř minimalistická píseň, kapela v ní prokazuje velice invenční práci s dynamikou a gradací.  

Nervní, neklidný rytmus se v sugestivní, na politické vězně odkazující písničce 3 minuty před východem slunce střídá s klidným refrénem, minimalistický hudební doprovod ve vnitřně velice energickém Štíru a motýlovi dává vyniknout zpěvu Jana Ungera. Ten je další ozdobou alba, v každé poloze je velice přesvědčivý a přirozený, zpívá citlivě i s velkým nasazením, aniž by musel exhibovat. Vstřícná hudba kontrastující s tíživým textem, to je Trest. Na nahrávce je vůbec celá řada textových obrazů, které míří přímo na posluchačův solar a chvíli trvá je rozdýchat. V Trestu třeba: „Tati, kdes byl? A tys jenom stál a neřekls nic a ještěs chtěl víc...". V kombinaci s hudbou a Janovým naléhavým zpěvem citlivého posluchače mrazí.  

Ztišení přinášejí lyrické, něžné Sirény, v nichž se velice působivé střídají samply a akustická kytara. Experimentálněji zaměřené sloky přecházejí v čistý refrén v dojemné písni Jsem tu, abych tě ochránil, další potencionální hit přináší 16:07. Strhující, skvěle šlapající píseň s výrazným vlivem elektroniky. Ta u kapely rozkvetla i díky Jonátu „Pjonimu" Pastirčákovi, který je s osvědčeným Ondřejem Ježkem producentem nahrávky. K hudebně nejpestřejším skladbám desky patří naléhavý, silně melodický šanson o naději a víře Poletíme spolu na bílém koni, kde si Ungerův zpěv skvěle rozumí s Lenkou Dusilovou.  

Magickou, tak trochu pohanskou modlitbu nabízí postupně rozkvétající Mír a déšť a odpuštění. Zhruba v polovině nastoupí instrumentální pasáž s výraznou elektronikou, uhrančivá, hypnotická záležitost nejen pro fajnšmekry, radost poslouchat. Vyvrcholení a shrnutí celé nahrávky přinášejí Dva utonulí na mělčině řeky Rio Grande. Ač víceméně folková písnička, energie lítá všemi směry. Strhující píseň shrnuje vyznění celé desky, smíření a odpuštění nemusí být slabost. Ale to je jen můj subjektivní názor, Nebeský klid je tak pestrou a mnohavrstevnou deskou, že na každého posluchače může působit jinak.  

S pestrou a nápaditou hudbou věrně korespondují i Ungerovy texty. Před příběhy dávají přednost silným obrazům a pocitům, ale nevyhýbají se ani generačním střetům či aktuálním společenským tématům, včetně těch politických. V některých písních textař dokazuje, že lze být angažovaný bez frází a klišé. A i to přispívá k tomu, že Nebeský klid je mimořádná deska, která vás bude bavit hodně dlouho, a k níž se budete rádi vracet.