Teleskopický tele v rozpacích

Humorný, alkáčský rock, lavina estetického jebačství. Harlej, to byla vždycky především jistota zábavy s velkým nadhledem a jednouché, častokrát až výkaloidní srandy. Nejnovější deska Teleskopický tele svým názvem spoustu legrace sice slibuje, ale obsahem už tohle očekávání bohužel nenaplňuje. Zkrátka, další ústup z vydobytých pozic štamgastů pivního rocku a sesuv z ožraleckého oparu do popového pokojíčku pomalu dospívajícího puberťáka. A bez jediného krknutí…

Teleskopické pecky

Přitom poslední harlejácký počin Máme vlka naznačoval, že skupina drží, ba ještě zvyšuje nastavenou pubrockovou laťku. Jenže na Teleti žádný rovnocenný následovník povedený popěvů jako Kaťafůra či Ejacula von Krankenhaus není. Nedá se to říct dokonce ani o dvou nejlepších skladbách, Vlku samotáři a Teleskopickém teleti, které z šedivého průměru desky jednoznačně vyčnívají. Prostě tím, že to je od srdce zahraný, jednoduchý, veselý rock´n´roll – který Harleji vždycky slušel jako vožralovi zablitá košile.
Dvě hitovky na jedno album je hodně málo, dříve jich mostecko-pražská parta mívala na každém kolem pěti, a to nezmiňujeme veleúspěšné kotouče Hárlej Krišna a Zastavte tu vodu.

Teleskopická normalizace

Na druhý lok se však ale ani nedá říci, že by zbytek byl úplný propadák. Kromě e-balady 4GB cyber love story, kdy by nestačily palce dolů ani všech členů poroty Mamlasů Česka Slovenska či jak se ty televizní podivuhodnosti vlastně jmenují. Zbytek je totiž takový průměrný, šedivý průměr, jedna písnička jako druhá, nejenom hudebně, bohužel také – což je u Harleje asi větší překvápko – textově. Autoři vsadili na jednoho hrdinu: pesimistický, vypatlaný smolař.
V Kole štěstí „…vytočím si ránu pěstí, to bude sláva", v Idolu žurnálů „…mi to myslí pomalu". A tak se dá pokračovat dál. Doslova symbolický závěr obstarávají superdepresivní výtvory Možná, že už se krátí čas a Špinavej svět, jejichž názvy hovoří za vše.

Teleskopický verdikt

Škoda, že Harlej rezignoval na crazy zabarvení své tvorby. Takhle se dočkáme minima odkazů, jmen známé osobnosti (Schumi a pár dalších budiž pochváleni), chybí úlety, vtipy, narážky. Jestli za to může krátká doba od vydání předcházející desky, nedostatek nápadů, odchod kytaristy Martina Voláka či jen blbá nálada uvnitř kapely, to nevíme. V každém případě tím Harlej ztratil hodně ze své originality. Jestli tím ztratí i něco fanoušků, ukáže až čas.